Hlavní obsah

Helena Fibingerová: Potřebuji být úspěšná, slovo oběť do sportu nepatří

Foto: Václav Mašinda, Seznam Zprávy

Hostem Miloše Pokorného byla Helena Fibingerová. Poslechněte si rozhovor v podcastu.

Článek

Právě dnes začínají v Paříži letní olympijské hry a koho jiného by si Miloš Pokorný měl pozvat než olympijskou medailistku a světovou rekordmanku ve vrhu koulí, Helenu Fibingerovou? Zavzpomínali na její úspěšnou sportovní kariéru, dostali se k módě, podnikání nebo k teroristickému útoku na olympiádě v Mnichově.

Heleno, jsem moc rád, že jste si našla čas. A rád bych vám pogratuloval k vašemu významnému životnímu jubileu, musím říct, že váš věk vůbec nekoresponduje s vaší energií. Jak to všechno zvládáte?

Moc děkuju za krásné přivítání, vůbec jsem to nečekala, protože není co slavit. Musíme boha prosit, abychom byli zdraví. Jsem člověk velice silné vůle a zatím si nepřeji nic jiného, než abych to všechno zvládala. Abych vám řekla upřímně, vaše pozvání je pro mě dalším hnacím motorem k tomu, abych byla ještě lepší v tom, co dělám. A otázkou je, jestli už to je kariéristické, a já velmi pokorně říkám ano, protože miluji úspěch.

Nebojíte se tedy říct, že potřebujete být úspěšná.

Potřebuji být úspěšná. Vychází to také z toho, odkud člověk je, já pocházím z malého městečka, vyrůstala jsem velmi skromně a své rodiče považuji za nejlepší lidi na světě, ve své době dělali, co mohli. Když maminka náhle zemřela, litovala jsem každého okamžiku, kdy jsem si na ni otvírala pusu, třeba když se mi něco nelíbilo nebo když mně něco vytkla.

Studovala jsem tehdy gympl a žila v místě, kde nebyl žádný sportovní oddíl, prostě nic. Moc jsem chtěla něco dokázat, byla jsem taková vysoká štíhlá holka, hrála házenou, ale že by se mně někdo věnoval trenérsky jako v současnosti, kdy to jako atletický svaz umožňujeme i v těch malých místech a platíme dobrovolné trenéry, nic takového nebylo. Já jsem se de facto v Ostrohu na dvoře, na kousku betonu, naučila sama házet patnáct metrů koulí. Bylo to v roce 1964 a začal se mi otvírat svět, nebyla jsem nějaké prominentní dítě. A ráda bych řekla, že odmítám slovo obětovat, slovo oběť do sportu nepatří, protože když děláte to, co milujete, tak to není oběť. Samozřejmě žádný úspěch, ani v politice, ani v médiích, ani ve sportu, ani v umění, není možný bez pilné práce.

Mohla byste si úplně v klidu užívat důchodu, ale nevypadáte na někoho, kdo by si chtěl v klidu prohlížet medaile nebo fotky a žít z toho, co bylo. Jak se udržujete v takové kondici, abyste mohla zvládat pekárnu, atletický svaz i další společenské povinnosti?

Marketing dělám pětatřicet let a ne každý může být tak strašně ctižádostivý a ambiciózní jako já. Chtěla jsem také trochu ukázat, že i člověk, který prošel minulým režimem, se může změnit. Když jsem nechala vrcholového sportu, bylo mi kolem čtyřiceti a do školství jsem nechtěla, protože moji kolegové už dávno měli za sebou mnohaletou praxi a navíc jsem cítila, že bych se jim nemohla objektivně rovnat, tak jsem začala dělat marketing pro Český atletický svaz a navíc jsem si s tehdejším mým trenérem a manželem v jedné osobě otevřela pekárnu. Museli jsme překonat řadu úskalí, protože společníci v té euforii z podnikání očekávali, že se budou hrnout velké peníze, ale realita byla jiná - a stejné je to i v tom marketingu, kde je hodně natažených rukou. Byly chvíle, kdy jsem brečela, protože jsem nebyla v té svojí hlavě schopná pochopit, že už to není o mně, že už to není o odvedené práci.

Sport je v jedné věci skutečně spravedlivý – když mu dáte všechno, tak dříve nebo později se dostaví sladká odměna v podobě úspěchu a pak je vám úplně jedno, jestli jste trochu namakaní. Atletika je náš druhý největší sport, já ji miluju, a přestože mám partnera, tak je to moje největší láska. Jak se říká, kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Byla jsem v různých funkcích, ale pořád jsem šla po tom chodníku, po kterém jsem toužila. Jedna věc je pekárna, která je 300 km vzdálená od Prahy, a jedna věc je můj život v Praze, ani bez jednoho zatím nedokážu být. Spíš mě to táhlo sem do Prahy, protože tu mám většinu přátel, navíc jsem pochopitelně věděla, že moje kariéra vrcholové sportovkyně skončila.

Jak máte rozdělený svůj život mezi Prahou a Moravou?

V současnosti každý týden v úterý odjedu do Prahy a tady kousek za Prahou směrem na Vysočinu bydlíme, jedu do kanceláře a v pátek se vracím na Moravu. A protože moje láska je běhání, tak si o víkendu vždy vyšetřím hodinu na běhání. I jako vrhačka jsem vždycky hodně běhala. Stýkám se s lidmi, kteří jsou neuvěřitelně schopní v tom našem byznysu, a vím, že na sobě musím pracovat. Jsem milovnice koček, mám jich třináct, některé v pekárně, některé doma.

A máte svůj režim.

Musíte ho hlavně dodržovat. Můj sportovní život byl velmi pestrý, milovala jsem ho, a přestože jsem byla celý den zaneprázdněná, nebyla to pro mě oběť, protože jsem toužila po úspěších. Ve chvíli, kdy to najednou skončilo, jsem pochopila, že se změnila spousta věcí a že se na mě přestalo pohlížet jako na úspěšnou sportovkyni. Začalo období naprosto tvrdého byznysu a všichni jsme museli začít na sobě pracovat. Nakolik se mi to povedlo, musí posoudit někdo jiný. Každopádně tři věci proti stárnutí jsou: hýbat se, vzdělávat se a pracovat.

Velkou část svého života, když to zjednoduším, jste strávila v teplákové soupravě a v dresu. V současnosti chodíte perfektně oblečená a dbáte o sebe. Řekla jste si, když jste končila kariéru, že si to teď jako ženská užijete?

Atletika je těžká, zvláště vrhačské disciplíny, co si budeme povídat. Najednou se mi ale otevřel jiný svět a začala jsem se chovat úplně zdivočele. Sice jsem chodila dál běhat, protože svaly mizely, ale moje hobby byla móda a takové věci, které jsem si dříve úplně nemohla dovolit. Móda mě baví a těší mě, když třeba někdo napíše nebo řekne, že jsem byla pěkně oblečená. Takže to je to, co si dopřávám, protože o jídle to není. Módě věnuji velkou péči a z medailového pokoje jsem si udělala šatnu. Mám ráda kabelky, ale i značkové šátky. Mám také ráda zlato, to si držím, ale velmi umírněně. Přeju si jenom, abych mohla žít tak, jak žiju, a někdy je mi líto, že se toho rodiče nedožili. A občas si kladu otázku, co by třeba maminka říkala na to, jak jsem si dál v tom životě vedla, protože otec mě neuvěřitelně podporoval, ale maminčiny ambice byly, že vystuduji a vdám se.

Naše povídání vychází přesně v den, kdy začíná v Paříži olympiáda. Jaký máte pocit, když si zapnete televizi a vidíte zahájení, vzbuzuje to ve vás nějaké emoce nebo vzpomínky na doby, kdy vy jste závodila?

Nevím, jestli na to máme prostor. Jako dvacetiletá jsem byla na olympiádě v Mnichově, která byla úžasná, a Němci v mnohém předběhli dobu. Byl to takový můj první velký závod, ale ve mně po něm zůstala trochu taková bolest, protože tam došlo k tomu neštěstí, a můj vztah k Izraeli je od té doby úžasný. V Mnichově jsem postoupila z kvalifikace do finále a hodila tehdy československý rekord. A posledním pokusem jsem hodila na značku, dostala se na druhé místo, ale ten rozhodčí mi pokus dlouhý 19,4 metru neuznal. Začalo se to řešit, organizátoři si to promítli, a přestože ten rozhodčí dostal doživotní stopku, já jsem z toho nic neměla. Rozhodlo se, že dostanu ještě jeden pokus následující den, a já se omlouvám všem, pro které jsem srab, ale v tom finále jsem skončila sedmá. Bylo mi dvacet a byl to úspěch, ale ta pachuť tam trochu zůstala a bylo mi to strašně líto.

Nebyla to však vaše poslední účast na olympijských hrách.

Pak přišla olympiáda v Montrealu a musím říci, že tehdejší vedení tělovýchovy na nás napáchalo strašnou spoustu křivd, mimo jiné nám brali peníze, které jsme si vydělali. Prostě byla taková doba a historicky, když to vezmete, každá generace přinesla ve své době určitou oběť. Na tu olympiádu jsem chtěla přiletět až těsně před začátkem, ale to mi nepovolili a poslali mě tam tři týdny předem. Byla jsem v Kanadě, ale byla to slabá bolístka, lilo jak z konve a já jsem při prvním pokusu, kterým bych vyhrála, lehce přešlápla, protože ten kruh byl plný vody. Byla jsem ráda, že jsem nakonec byla třetí, ale ten závod jsem měla vyhrát. Za to se také obviňuji.

Pak přišla Moskva a já jsem, protože jsem tři týdny předtím upadla, měla napůl mrtvou nohu. Poctivě řeknu, že na základě výkonů jiných sportovkyň bych skončila pátá, maximálně čtvrtá. Na olympiádu v Los Angeles, kterou někteří sportovci sabotovali, jsem se dívala spolu s trenéry ve vysokohorském prostředí a sledovala, jak vyhrála Claudia Loschová. Mám sice olympijskou medaili, ale musím říci, že to Los Angeles mě dlouho mrzelo, protože jsem v té době konečně přestala být tak urputná, že pro mě i stříbrná medaile byla neúspěch. Když totiž chcete něčeho dosáhnout, a to se netýká jen sportu, tak musíte mít určitou operetní lehkost – a tu jsem bohužel neměla. Když dnes slyším sportovce, kteří říkají, že si to jedou užít, tak je obdivuji, protože já, a možná budu připadat někomu trapná, jsem si to neužila nikdy.

Helena Fibingerová

nar. 1949

Mistryně světa, bronzová olympijská medailistka a světová rekordmanka ve vrhu koulí. Na halových evropských šampionátech vybojovala osm titulů, její výkon 22,50 z roku 1977 je dosud nepřekonaným světovým halovým maximem. Během dvaceti let ve vrhačském kruhu získala celkem 29 titulů mistryně republiky a vytvořila 25 národních rekordů. Rodačka z Víceměřic na Hané začala s atletikou na základní škole, po maturitě se v oddíle ve Vítkovicích potkala s trenérem a později i manželem Jaroslavem Šmídem. První velké zlato vybojovala na halovém ME 1973 v Rotterdamu, kariéru ukončila sedminásobná nejlepší domácí atletka roku o 15 let později. Stala se podnikatelkou, funkcionářkou atletického svazu či místopředsedkyní Rady České televize. V roce 2015 jí prezident udělil medaili Za zásluhy.

Vrátím se k Mnichovu v roce 1972. Zmínili jsme masakr izraelských sportovců, za kterým stálo palestinské hnutí Černé září. Jak jste celou tragickou událost prožívala na vlastní kůži?

Tehdy, v roce 1972, byla ještě olympijská vesnice rozdělená na mužskou a ženskou – ženy k mužům mohly, ale muži k ženám ne. A ženská olympijská vesnice se skládala z bungalovů, vedle byl plot a takový činžák, kde byla ubytována izraelská výprava. Ráno jsem vstala a šla tam, byl to pro nás zážitek, všude spousta ovoce, kterého jsme se přejídali. A najednou jsem viděla na střeše člověka, který měl na hlavě punčochu, držel kvér, a z druhé strany dalšího. Okamžitě nás odvedli do té mužské části, protože byla poměrně vzdálená, a pak už jsme to jenom sledovali.

To, co se tam stalo, bylo strašné a já to nemohla pochopit. U toho domu vzniklo pietní místo a olympiáda se přerušila. Já už jsem ale měla po kvalifikaci a postoupila do finále. Druhá část té izraelské výpravy si přijela pro své věci a jeden z nich se mě zeptal, kdo jsem. Řekla jsem, že mám před finále a že je mi strašně líto, co se stalo, a oni mi potom poslali blahopřání k mému umístění. Poprvé jsem se do Izraele podívala v padesáti a mám tam řadu přátel. Historicky to, co se jim dělo, považuji za nepřijatelné a je mi to líto. Tu zemi mám projetou včetně palestinských území a i tam jsem poznala velmi solidní a slušné lidi.

Když se konala londýnská olympiáda, říkalo se, že to byla asi nejlépe zorganizovaná olympiáda. Myslíte, že jsou Francouzi schopní to překonat?

Do Francie jsem jezdila na sportovní mítinky, které byly vždycky perfektní. Samozřejmě nárůst zahraniční populace je dneska jiný, než byl dříve, a myslím si, že Francouzi jsou sice trochu bohémští, ale určitě olympiádu zvládnou. Olympiáda v Londýně byla úžasná, ale při mistrovství světa v Budapešti jsem zamáčkla slzu. Nebudu řešit, jaký je Viktor Orbán, ale co postavili Maďaři pro fotbalisty, to je nádhera. Myslím, že šlo o jedno z nejhezčích mistrovství světa, mimo Helsinek. Francouzů mi je líto, protože jsou pod větším tlakem stran různých nepřátelských vlivů než třeba organizátoři olympiády v Londýně. Držím jim palce, aby vše vyšlo. Některým asi nebudou vyhovovat přísná bezpečností opatření, ale bez nich se podobná událost v dnešní době neobejde. Myslím si, že to zvládnou.

Dokážete si představit, že byste v současnosti začínala se svým sportem?

Určitě bych do toho šla. Asi bych to měla lehčí, protože ještě na olympiádě v Mnichově jsem měla boty polotrampky, ve kterých jsem házela, a když jsem dostala adidasky, měla jsem je jenom na závody. A když jsem pak chodila v Mnichově na trénink, všimli si toho Němci, tehdy západní, a poslali mi do olympijské vesnice asi čtyři páry bot, takže jsem mohla v adidaskách házet pořád.

Čeho byste ještě chtěla dosáhnout, ať už v profesní, nebo soukromé rovině?

Ještě se chci jednou provdat, k čemuž se svým dokonalým partnerem a božím člověkem v jedné osobě směřujeme. Chtěla bych říci, že děkuji bohu a osudu, že můžu žít tento život, a abych řekla pravdu, jsou dvě věci, které bych si přála – abych byla zdravá a stejně tak i lidé, které mám kolem sebe, abych mohla dělat svoji práci a aby nějakým způsobem fungovala ta naše živnost, pekárna. Jinak v podstatě mám takový sen, a sice nakumulovat nějaký fond při české atletice, který nebude použitý jenom na akce, ale i v malých oddílech, kde je skutečně někdo, kdo miluje atletiku. Zkrátka vytvořit takovou mini nadaci, ve které bych třeba předsedkyní udělala Zuzku Hejnovou. Přála bych si nashromáždit třeba nějaký ten milion, abych tomu prostě pomohla, protože jak já vždycky říkám, když se mi třeba některé věci nezdají, všichni se umravníme, protože nás spojuje láska k životu a láska k atletice.

Kolika světovými jazyky se Helena Fibingerová domluví? Jaký je její pohled na olympiádu? Jak vzpomíná na rozhodčí? Kde by dokázala žít? A jak se dívá na současnou atletickou generaci? Poslechněte si celý podcast Boomer Talk.

O podcastu Boomer Talk

Moderátor Miloš Pokorný se představuje v novém podcastu s názvem Boomer Talk, který na Podcasty.cz vychází dvakrát měsíčně.

Termín boomer slouží jako urážlivá satira zahořklých, starých internetových uživatelů, kteří mají potřebu kritizovat mladší uživatele za jejich věk a zájmy.

Princip podcastu Boomer Talk je o srovnávání věcí nových a starých a Miloš Pokorný na toto téma vyzpovídá zajímavé hosty nejrůznějších profesí.

Doporučované