František Skála: Ocenění ve výtvarném oboru vůbec nic neznamená

František Skála je vskutku renesančním člověkem s obdivuhodným rozsahem činností. Tou zásadní je samozřejmě výtvarné umění, ale vystupuje i s nejrůznějšími hudebními tělesy. Jak se vůbec k uměleckému oboru dostal, jak moc je pro něj důležitý ohlas ze zahraničí, má tendenci mluvit do práce svých dětí nebo kolik má opravdových kamarádů? To prozradil Miloši Pokornému v podcastu Boomer Talk.

Františku, co vás jako první napadne, když se řekne boomer?

Především si vzpomenu na Jardu Rónu, který si myslel, že to je přistěhovalec, s tím, že si to našel ve slovníku. Já to teda věděl již dříve - a je to prostě odkecaný starý člověk, který už na nic nestačí a je out. Samozřejmě se tak vůbec necítím, cítím se pouze omezován společností. To znamená, že cítím ztrátu svobody rozhodování. Nechceme se podřídit tlaku společnosti, která ho na nás vyvíjí, abychom se učili zacházet s různými přístroji, ale víceméně nemáme jinou možnost, protože ten svět už je takový. Nemám stále mobilní bankovnictví, nemám chytrý telefon a nechci ho mít, protože jsem tím hodně omezován.

A proč to nechcete?

Protože vidím, že to žere strašného času, to je jedna věc, za druhé to prostě nechci ze zásady, protože mám rád komunikaci mezi lidmi, ne přes sítě. Rád bych třeba přijel do cizího města v zahraničí, šel do hotelu a zeptal se, jestli pro mě mají pěkný pokojík, ale ono už to skoro nejde. Nebo bych rád zašel do galerie a koupil si lístek, ale to také nejde, musíte si všechno objednat měsíc dopředu. Tyto věci nechci dělat, nedělám je a holt se s tím musím smířit. Není nutné objet celý svět a vidět všechny turistické atrakce podle nejrůznějších bedekrů tak, jak to mladí lidé v současné době dělají.

Ti mladí se především fotí.

Ale tam, kde se fotí všichni, to znamená, že desetitisíce až miliony lidí mají stejné fotografie. A mě tedy vždy šokuje, když před Městskou knihovnou stojí fronta lidí, kteří čekají na to, aby se vyfotili u nějaké instalace s knihami. Říkám si, že ti lidé jsou úplně vypatlaní. U ničeho a s nikým se nefotím, protože to stejně zmizí. Mám různé hezké fotografie, ale když koukám na ty staré, kdy se ti lidé jednou vyfotili, protože přišel fotograf, což bylo v předminulém století, tak vidím, že to je úplně něco jiného – ti lidé se do těch objektivů dívají úplně jinak a jsou vlastně daleko hezčí.

Mentálně ne, ale věkem do kategorie boomer spadáte, jste jako boomer na něco vyloženě pyšný?

My jsme třeba doma nikdy neměli televizi, což ovlivňuje celé moje vnímání, vyhýbám se všem těmto věcem, protože svět je s nimi daleko složitější, navíc to u mladých lidí způsobuje deprese a já jsem pyšný na to, že žádné deprese nemám, mám život krásný a umím si ho užít. A doporučil bych všem, aby nežili konzumní život, aby na těchto věcech nebyli závislí. Existují lidé, kteří přijdou do přírody, jsou vyřízení. A když je odpojíte od mobilu, tak jsou prostě zoufalí. Nejsem závislý na ničem, jsem na to pyšný a vidím v tom tu absolutní svobodu.

Františku, co je pro vás opravdová svoboda?

Jsem svobodný a mám veliké štěstí, že se živím tím, co mě baví. Někdo chodí do práce a pak má koníčky, ale pro mě všechno, co dělám, jsou v podstatě koníčky, které mě baví a zároveň se jimi velice dobře živím, koneckonců jsem to dělal odjakživa. Musím říci, že jsem vlastně nikdy nedělal žádnou práci, která by se mi příčila a musel bych se do ní nějak nutit, což je obrovská výhoda. Spousta lidí už mi řekla, jestli se na to nechci vykašlat, že už jsem toho udělal dost a mohl bych se jenom válet. To mi ale nejde, mě to baví, takže možnost rozhodnout se, co budu dělat a jak, je ta největší svoboda.

V době, kdy jste zakládali spolek Tvrdohlaví, to bylo jinak, nějakým způsobem jste se i vymezovali vůči tehdejšímu establishmentu. Dneska ne že by nebylo se proti čemu vymezovat, ale dělá se to, řekněme, snadněji.

Já bych řekl, že se to dělá hůře, protože v současnosti něco vůbec dokázat je v podstatě dost marné, jedině když uděláte demonstraci, na které bude plný Václavák, a stejně se tím většinou nic moc nezmění. Takže můžete vykřikovat na ulici, co chcete, a psát, co chcete, ale myslím, že nic moc se tím nezmění.

Myslel jsem, že je to jednodušší v tom, že můžete křičet, kde chcete a co chcete, otázkou je, jaký to bude mít dopad.

V tomto směru je to v současnosti daleko složitější. My jsme měli obrovskou kliku, že jsme zažili přechod těch dvou režimů, a když jsme startovali svoji uměleckou kariéru, byla osmdesátá léta a od jejich poloviny to už nebylo tak drsné, protože v Rusku byla perestrojka a začínalo se to uvolňovat. Nikdy jsem třeba nebyl přímo v undergroundu, ale hrál jsem s nějakými tělesy, která byla vyloženě zakázaná, takže jsem zažil ty konspirativní koncerty. Byl jsem asi třikrát někde u výslechu na StB, ale vlastně nic se mi nedělo.

V těch osmdesátých letech jsem se živil ilustracemi a velice dobře, daleko lépe, než se tím dá živit dnes. Měli jsme obrovskou radost, že už se nám daří, ale vlastně nešlo o nic jiného, než svobodně vystavovat svoji víceméně radostnou tvorbu, která byla plná barev, nebyla depresivní, nebyla existenciální, ale najednou to bylo něco úplně jiného. Nebojovali jsme proti režimu prostě žádným jiným způsobem, než že chceme dělat svoji práci.

Jste z umělecké rodiny, měl jste od začátku jasno, jakým směrem se budete ubírat?

Vždycky jsem to měl takové naprosto přirozené, ne že bych někdy měl nějaké osvícení a řekl si, že teď se ze mě stane umělec, bylo to v rodině a samozřejmě se zvažovalo, co bude kluk dělat. Jak říkal kamarád mého otce „on je blbej, tak půjde na umění.“ Na střední škole jsem se věnoval řezbářství a na vysoké animovanému filmu, protože jsem se necítil na akademii, a teprve na té vysoké škole jsem začal dělat svoji tzv. volnou tvorbu – malovat obrazy a takové věci.

Po škole ale nastala otázka, čím uživit rodinu, a to v té době bylo jednoduché – buď se člověk začlenil do tehdejšího uměleckého provozu, což byl Fond výtvarných umělců anebo Svaz výtvarných umělců, který už byl komunistický. To jsem nechtěl, takže jsem navázal na otcovu celoživotní činnost a celá osmdesátá léta jsem se živil ilustracemi. V té době jsem měl opravdu ambici stát se vynikajícím ilustrátorem, dařilo se mi, dokonce jsem hned za to dostal nějaké ceny, i v zahraničí.

Ale potom se mi do toho zcela přirozeně začala vkrádat volná tvorba, potřeboval jsem se nějakým způsobem odreagovat a začal pracovat se dřevem. Naprosto svobodně jsem i odvrhl veškeré školní manýry a všechno, o čemž jsem si do té doby myslel, že by mohlo být umění. Vlastně jsem se svobodně vrátil k takovému téměř dětskému projevu, absolutně svobodnému, říkal jsem o sobě, že jsem nedělní umělec, protože jsem to dělal o nedělích. Bylo to nádherné období a s těmi prvními artefakty, které jsem vytvořil, jsem potom vplul do Tvrdohlavých.

Když se zakládala skupina Tvrdohlaví, měl jsem odpor vůči veškerým skupinám a manifestům a ptal jsem se na schůzi, co když na společnou výstavu nebudu mít žádné nové věci a budu dělat ilustrace, a oni říkali, že tak tam dám ilustrace. To se mi líbilo, přišlo mi to jako opravdová svoboda. V té skupině bylo nejlepší, že jsme se navzájem našli podle vzájemných sympatií, někteří jsme se ani neznali, ale po některých těch prvních výstavách, které se uskutečnily, jsem si řekl, že s Niklem a Gabrielem bych chtěl být ve skupině, sice je neznám, ale líbí se mi a chtěl bych se s nimi seznámit. A pak už to ta volná tvorba převálcovala.

Ke kterému z těch uměleckých směrů, kterým se věnujete, máte největší vztah?

Mám to opravdu propojené, všechno to je taková ponorná řeka, ze které se jednou něco vynoří a pak se to zase ponoří, všechno souvisí se vším, tak jako v celém světě a životě. Nemám to nějak vymezené, ale samozřejmě mám polohy, které jsou naprosto seriózní. Pak jsou věci, ve kterých je obsažený humor, což se třeba v současné době projevuje v těch hudebních věcech. Zrovna včera jsme měli koncert na Dobešce s Třaskavou směsí, jmenujeme se tak, protože to žánrové rozpětí je obrovské.

V té výtvarné oblasti jsem se cítil i mnohdy jako takový téměř domorodec, který pracuje s tím, co mu nabízí svět kolem, to znamená, že mám obrovský vztah k materiálu. Když jsem třeba někde na nějakém rezidenčním pobytu, tak pracuji s tím, co prostě najdu, a z toho třeba vytvořím nějaké objekty. Nebo maluji přírodními hlínami, které si nasbírám v krajině. I v tom malování jsem se vrátil k materiálu, u kterého vím, odkud pochází, mám to spojené s tím zážitkem a také propojené s těmi všemi předešlými generacemi a archaickými kulturami, které mám úplně nejradši a jsou pro mě silné.

Všechno to tak vyplyne přirozeně, stejně v té hudbě – třeba MTO Universal Praha neboli Malý taneční orchestr jsme založili někdy v roce 1986 se Zdeňkem Lhotským vyloženě z potřeby hrát nějaké převzaté věci jako na tancovačce a užít si to a svoji sólovou hudební dráhu jsem nastartoval, když mně bylo dvaašedesát. Začalo mě to bavit, protože do té doby jsem žádné vlastní písně neskládal, vůbec jsem se na to necítil.

Všechno to vyplynulo takovým přirozeným způsobem, stejně jako jsem se třeba chystal, že budu někdy malovat, ale nějak jsem netlačil na pilu. A na dechovku jsem si také pomýšlel, ale ten impuls mi dal kamarád ze Zlína, který mě upozornil na soubor Provodovjané. Nikdy jsem nedomýšlel, co z toho bude a jak to bude vypadat, a zároveň netušil, že mi někteří lidé řeknou, že to je nejvíc, co jsem v životě dokázal.

A projekt Tros Sketos?

Tros Sketos vznikli v roce 1986 u mě v ateliéru na nějakém večírku z toho, že jsme prostě parodovali zpěvačku Janu Koubkovou. Dělali jsme si z jejího projevu srandu a předvedli nějaké první kousky. Od té doby se to opět začalo nabalovat, vystupovali jsme na různých vernisážích, pak jsme začali vystupovat na Besídkách divadla Sklep. V té době jsem udělal skeč, který posléze David Ondříček natočil pro znělku karlovarského festivalu. A když jsme těch skečů měli nastřádáno více, začali jsme vystupovat samostatně a od té doby to takhle děláme, víceméně pořád to samé.

A teď jedno boomerovské téma – nedávno jsme hráli v Arše+, která je teď pro mladé, to znamená, že všechno, co tam bylo předtím, je špatně a i kdyby to bylo vyprodané desetkrát, nepasuje to tam a musíme hrát jinde. Se souborem Provodjané jsme hráli také jako předkapela Bert & Friends ve Foru Karlín a bylo tam přes dva tisíce mladých lidí, kteří byli úplně nadšení a na tu dechovku tančili, protože nejsou zasažení tou komunistickou dechovkovou masáží. Díky tomu, že nás komunisti dechovkou krmili, ji většina kamarádů z undergroundu úplně nesnáší a někteří dechovku dodnes vůbec neskousli. Ti mladí jsou čistí, nevadí jim to.

Kolikrát do roka Tros Sketos vystupují?

Vystupujeme třikrát nebo čtyřikrát do roka. Teď jsme hráli v Brně u Bolka Polívky nebo v Divadle Na zábradlí. Většina těch věcí jsou nějaké moje choreografie, mám to po mamince, která byla choreografka a věnovala se folkloru, takže odtud k tomu mám nějaký předpoklad.

Jak je pro vás důležité mít kolem sebe kamarády, přátele?

My máme od roku 1974 tajnou organizaci BKS a brzy by nám měla vyjít kniha k padesátému výročí. A tam už tak trochu dojíždíme, už ke hrobu se schrána sune blíž, jak se zpívá v jedné písni. Tak to jsou takoví ti základní. A pak samozřejmě ti z Tvrdohlavých, s některými se stýkáme více, s některými méně. Je to tak, že kdyby se třeba člověk dostal opravdu do nějakých problémů nebo něco potřeboval, tak ví, na koho se má obrátit. Jinak vlastně není moc čas chodit pravidelně každý týden do hospody, s BKS jsme přestali jezdit na čundry, ale mám ještě dvě možnosti jezdit s jinými, kteří mě zvou, a já bych hrozně rád, ale časově nebo zdravotně to nevychází.

Prostě není čas. A tím se dostávám i k tomu, že já neučím, přestože bych se rád s mladšími lidmi občas někde potkal, protože moc neexistuje nějaká mezigenerační diskuze. Člověk si to prostě zahustí a nejvzácnější je pro něj ten čas na koncentraci a na práci. Víceméně polovina z toho jsou nějaké organizační věci. Momentálně na říjen připravuji výstavu v Drážďanech a to bude trochu šílené, protože na ni budou zapůjčené věci z institucí a bude to taková první velká retrospektiva v zahraničí.

Krom České republiky máte ohlas i v zahraničí, je to pro vás potvrzení jakési výjimečnosti?

Rezignoval jsem na to, že bych se stal světovou hvězdou, zkoušel jsem kdysi v New Yorku obcházet nějaké galerie a zjistil, že to ani nechci, že mi o to vlastně vůbec nejde, že tady mám úplně skvělý život a netoužím expandovat a vystavovat v cizině. Všechno musí být tak akorát, protože vidím, jak třeba ty světové hvězdy dopadnou, že to je vlastně zoufalství a že se sami reprodukují, prostě už dělají furt to samé, v čemž teda cítím nesvobodu. Já v podstatě můžu začít dělat něco úplně jiného a je mi to jedno, najednou budu mít potřebu třeba dělat z hlíny, protože mě to začne bavit.

Takže cítím, že bych v tom výtvarném oboru mohl dělat úplně cokoliv, že by mě to vždycky bavilo a že bych se to vlastně učil. A když se to člověk učí, je na začátku, tak to je mnohdy to nejlepší. V momentě, kdy třeba Giacometti dělal už jenom vyzáblé figury, začal být trochu nudný, ale ty jeho rané surrealistické práce jsou prostě nejlepší, protože se hledal a bylo to nejživější, takže takhle to vidím. Ohlas v cizině mě moc nezajímá, protože jsem nikdy nezvládal tu komunikaci a nebavilo mě furt psát ty maily. Vždycky, když jsem měl nějakou šanci, tak jsem ji tak trochu promarnil, protože jsem si říkal, že nemám ambici to dotáhnout, že budu někde vystavovat.

Máte tendenci mluvit do práce svých dětí?

Moc ne, nevím, jestli o to stojí, a víceméně se mi jejich práce vždycky líbily. Franta vystudoval sochařství, žije velice krásný rodinný život s komunitou lidí v menším městě, kde to všichni mají bezvadné. Trošku rezignoval na současný umělecký provoz, to znamená tlačit se do nějakých galerií se svojí volnou tvorbou, protože ti mladší to mají dneska úplně jinak a těžší – musí opravdu hledat nějaké galerie, aby se zviditelnili, nebo v extrémním případě jedou PR. A i když dělají hovadiny, jsou slavní. Franta dělá různé práce vynikajícím způsobem, třeba dělal dva animované filmy, celou výpravu, loutky, učí na DAMU a s tou volnou tvorbou se nikam netlačí. A Běta se vlastně začala živit ilustracemi, za které dostala ocenění včetně Magnesie Litery, ale pak toho musela nechat, nedá se tím uživit a sází spíše na tu volnou tvorbu, která v jejím případě bude výhodnější i finančně, protože dělá krásné obrazy. Teď má ale děti, takže na to nemá moc času.

Máte teď v hlavě nějaký projekt, který byste rád realizoval?

Jednou za čas udělám nějakou opravdu velkou plastiku, nějakou velkou realizaci, většinou k nějaké příležitosti, ale těchto velkých soch jsem neudělal moc. Jedna stojí v Opavě na náměstí, Špión, a toho jsem třeba dělal na nějaké bienále. Pak jsem dělal takovou sochu velkého psa nazvanou Vulpes Gott, která stála přes léto v Drážďanech. Něco jsem udělal k příležitosti své výstavy v Jízdárně. Vždycky jsou to třeba věci, na které myslím dvacet let, ale protože se do toho musí investovat spousta peněz a energie, tak se k tomu dokopu až s vidinou, že to bude někde vystavené. Pokud si to sám platím, tak nastává problém, kam s tím dál? Vulpes je teď v Liberci před radnicí, údajně by měl jít přes léto někam na hrad a pak ho chtějí na výstavu psů do Zlína. Ale já bych ho samozřejmě rád prodal, protože jsem do toho investoval obrovské peníze.

Za co utrácejí své výdělky členové Tros Sketos? Jaké je srdcové místo Františka Skály? Jaké moderní technologie nebo přístroje potřebuje ke své práci? A co říká na umělou inteligenci? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk!