František Ringo Čech: Za Šubyduby Amerika jsem se styděl, ten hit nechápu

Hostem speciálního silvestrovského vydání podcastu Boomer Talk byl hudebník, herec, malíř a spisovatel František Ringo Čech. Miloš Pokorný ho navštívil v jeho srubu nedaleko Prahy a mimo jiné s ním probral jeho bohatou uměleckou kariéru, Jiřího Schelingera, střet s mladší generací, úspěchy vnuka Matěje, technologie, krásné ženy a samozřejmě humor.

Franto, díky, že sis našel čas a že jsem tě mohl navštívit v tvém legendárním srubu, kde točíme tento silvestrovský rozhovor, což přiznáme, protože za mnou tikají hodiny.

Rád tě zase po mnoha letech vidím. A kdybys to nebyl ty, tak bych netočil. Děsí mě teda, že se od nás čeká velká legrace, a já mám pocit, že už se mnou žádná není.

Nemusíme si nic nalhávat, když fór bude, fajn, když nebude, nic se neděje, budeme si normálně povídat a ono z toho něco vyleze. Můj podcast se jmenuje Boomer Talk, víš, komu se říká boomer?

Vím, co je humr, ale boomer ne, netuším.

Daleko mladší lidé, než jsme my dva, o nás říkají, že jsme boomeři, že už nesledujeme aktuální trendy nebo že už neumíme tak rychle pracovat s technikou.

Tak to jsem superboomer.

Jsi stále velmi aktivní, píšeš, hraješ, máš divadlo, ale hlavně maluješ. Které z moderních vychytávek využíváš a které tě vůbec nezajímají?

Pravdu? Musím říct, že součástí toho boomerovství – vidíš, že jsem přijal ten termín – je, že ztrácíš upřímný zájem o všechno. Jednak ti trochu vynechává hlava, ale k tomu ještě odmítáš věci a tvoje tělo se bouří proti všemu, co je nové. Jako když ti musí celý život dávat léky proti reakci organismu. Narodil jsem se v první polovině minulého století a odmítám novinky. A čím jsem starší, tím jsem konzervativnější.

Když píšeš, píšeš na počítači?

Jedním prstem. Jedenáct knih jsem napsal jedním prstem. Jde to skvěle, protože se soustředíš jenom na ten jeden prst. Nerozptyluje tě těch devět dalších.

Máš chytrý telefon?

Nevím, jestli je chytrý, podle mě je blbý, protože mi dělá neskutečné věci. Neumím vymazat zprávy, stejně tak v počítači, a syn Michal přijde jednou za tři neděle a vymaže mi celou poštu. Když ji mažu já, tak ona se mi mrcha objeví za týden znovu. Nebo volám a říkám: Paní Petráňová, dostala jste ode mě tu fakturu?“ A ona říká: „Pane Čech, šestkrát.“ A naprosto cizí je pro mě umělá inteligence.

Jsi silvestrovský typ?

Silvestr nemám rád. Jako hudebník jsem pokaždé hrál, takže jsme se mohli ožrat vždy až na konci. Celý večer jsme hráli, jezdili jsme z Lucerny do Obecního domu, z Obecního domu do Domu železničářů. Silvestr byl pro mě pracovní den a přijde mi smutný, protože něco končí. Neznám nic krásnějšího než vánoční svátky, ale silvestr by nemusel být. Také chodím brzy spát, o půlnoci mě probudí střelba, i tady na Jílovišti lítají rachejtle, ale pak zase usnu.

Spolupracoval jsi s Jirkou Schelingerem. Měl rád humor, nebo byl spíše introvertní typ?

On byl spíš introvert, ale legrace s ním byla, měl smysl pro humor, trošku absurdní. Nezkazil žádnou legraci, ale když jsem řádil já s Kubešem, tak toho se Jirka neúčastnil.

Myslím, že se líbil holkám.

Všem. Jirka byl král, když byl někde Schelinger, tak jsme si ani nevrzli. Když šlo o děvčata, rád jsem se k němu přifařil, protože vždycky také nějaké zbylo na mě.

Říkal jsi, že mladé nezajímá to, co děláme my staří, a nás zase to, co dělají oni. Tvůj vnuk ale dělá muziku a velmi úspěšně, zajímá tě jeho kariéra?

Zajímá mě moc, protože je to můj milovaný vnouček a dlouho jsem měl strach, že se mi to nebude líbit, protože bych se s tím nevyrovnal. Dlouho jsem odolával a on mě ani nikam nezval, protože měl také strach, že se to císaři českého hard rocku, jeho dědečkovi, nebude líbit. Občas jsme spolu o tom mluvili, on si říká, to je také moderní, M 129/b krát tři (Mat213 je „digitální písničkář“, hudebník a producent, letos získal například ceny Vinyla a Apollo - pozn. redakce). Říkám mu: „Ty vole, jmenuješ se Matěj Čech, co to je za název, ty ses zbláznil, svoje jméno musíš prodávat, protože jméno je nositelem tvého umění.“ On se tomu směje a odmítá jakoukoliv pomoc ode mě i od svého otce. Jede si po svém a mohu říct, že poměrně úspěšně. Já měl výhodu, že jsme byli kapela, a v tom je ta síla, protože nás bylo víc. Myslím, že kvalita se nemění a jako my jsme měli svoje špičky, tak oni budou mít, a určitě už i mají, ty své. I když mi to někdy připadá, mohu teď říct, velká sláva, polní tráva, opravdu na tom něco je.

Navíc se změnily návyky, třeba co se poslechu hudby týká.

Má to krátkou životnost. Poslouchám jenom vážnou hudbu, každý den. Mám čtyři sta elpíček, tři sta osmdesát cédéček a každý den, když ve čtyři ráno vstanu a začnu malovat, jedu tři elpíčka, dvě cédéčka, což mi vystačí tak do půl deváté. Vždy si uvědomím, že jsem vlastně v kontaktu s mrtvými – Dvořák, Smetana nebo Rachmaninov, všichni jsou mrtví.  Ale vyhovuje mi to, vnímám tu hudbu podprahově a při tom malování toho spousty vymyslím.

Tvůj vnuk Matěj ví, co jsi dělal, s kým jsi hrál a čeho dosáhl?

Ano, zná tu historii. A ví toho o mně víc, než já o něm. Má kritické připomínky k tomu, co jsem dělal, a ptá se, proč jsem to tak dělal. Dokážeme si to vysvětlit, protože on kumštýř bezpochyby je, je mezi námi porozumění, a to je mezi generacemi vzácné. Mám ho samozřejmě rád, nadržuju mu a ať udělá cokoliv, bude se mi to prostě líbit, na to mám, jako jeho dědeček, právo. V čem se ale opravdu neshodneme, je tetování. Já prostě tyhle zvyky neberu. A když se po revoluci všude objevila tetovací studia, smál jsem se a říkal, že spláčou nad výdělkem, že je Češi poženou. A ono ne, stojí tam fronty a i můj vnouček přišel potetovaný. S jeho otcem jsme mu nadávali a říkali, že to jsou nevratné změny, že za třicet let bude k smíchu, bude si to gumovat, bude se na plovárnách stydět. Tetování je populární, přibývá a já jsem se s tím smířil.

Nechybí ti hraní na pódiu?

Chybí, protože všichni kumštýři jsme exhibicionisti, to jeviště potřebuju, ale přitom ty lidi ani moc ne. Miluju divadlo i publikum, ale jsem rád, že je mezi námi orchestřiště, že nejsme v přímém kontaktu, protože se vyhýbám lidem a lidskou společnost nevyhledávám. To je věkem, jsem kardiak, takže jsou chvíle, kdy člověku není dobře, ale jak vyjdeš na jeviště, všechno je pryč, všechna nevolnost a bolest zmizí, ty skáčeš, zpíváš, vyprávíš, jakoby nic. Jeviště je magické místo a herci mi určitě dají za pravdu.

Tvůj legendární výstup Šubyduby Amerika v Básnících jsi vymyslel sám?

Dodneška jsem to nepochopil, tu písničku dělal Poštulka, a když jsem ji jel natáčet, zděsil jsem se, protože to je, mezi námi, sračka. Volal jsem Schelingerovi a říkal mu, že nás rockeři zabijí, že kdyby věděl, co teď zpívám za hnus, a že se stydím. Klein teda viděl, že z toho vystoupení nemám velkou radost a řekl mi, ať se nějak hýbu, ať si něco vymyslím. Takže ty kreace jsem si vymyslel vlastně s hanbou a říkal si, co si tak asi lidé pomyslí. Co čert nechtěl, stal se z toho naprostý hit. Dokonce když jsme s Novotným jeli do Ameriky bavit krajany, tak nás přijal velvyslanec a ptal se mě, jestli budu zpívat Šubyduby Amerika. Říkal jsem si, že je to jako mor a že už to zachvátilo i ambasádu. Na stará kolena jsem se s tím smířil, ale dodneška nechápu, co je na tom krásného.

Když jsme u humoru, bylo někdy něco, co jsi zpětně vyhodnotil jako trapné a litoval toho?

Nechci vypadat jako samožer, spousta věcí se mi nepovedla a s Petrem Novotným jsem o tom mluvil často, poněvadž byl můj kolega a po všech stránkách lepší než já. Člověk si to ale odpustí, je k sobě shovívavý a myslím si, posluchači mi prominou, že i ty nejhorší věci nebyly nikdy podprůměrné.  Všechno to skončilo třeba na průměru, žádná velká sláva, ale nevzpomínám si, že bych někdy něčeho litoval. Dneska bych si více vážil těch krásných ženských, které jsme měli. Choval bych se jinak, měl bych z nich větší radost, ale my jsme jich měli tolik, že jsme si jich nevážili. S Jirkou Schelingerem jsme prostě plýtvali krásnými ženami a celý život jim lhali. Jestli jsem někdy lhal, tak jenom ženským, ale myslím, že ony to věděly. Přetvařovali jsme se před komunisty, a když jsem byl u krajského tajemníka strany, říkal mu: Víte, soudruhu tajemníku, já i soudruh Schelinger jsme plně oddáni věci socialismu a pracujeme vší silou na tom, aby tady byl komunismus. A on mi odpověděl: Co to kecáš, dyť ty nemáš ani spodky český, na tobě je všechno britský, a smál se mi.

Jaké vlastně bylo balancovat mezi bigbítovou kariérou a televizní estrádou?

Zachraňoval mě humor. Dělali jsme tvrdý hard rock a vždycky byl nějaký průser. A zjemnilo se to tím, že když jsem pak někam přišel, tak ten stranický tajemník si mě připomněl ze silvestrovské estrády. Když jsem napsal text k fotbalové písni Zelená je tráva (v originále Blue Is the Colour, hymna klubu Chelsea FC nahraná v roce 1972 - pozn. red.), tak najednou Diviš, velmi přísný televizní cenzor a stranická osobnost, mě kvůli té písničce začal mít rád. Takže při životě nás udržela moje legrace, jinak by s námi zametli. Jana Kratochvílová, kterou bezmezně obdivuji, mi tenkrát prozradila, že byla na ministerstvu, kde jí řekli, že Schelinger měl štěstí, že umřel, jinak by všechny zařízli. Šašek nebyl tak úplně nebezpečný jako třeba člověk, se kterým nebyla úplně řeč.

Jak jsi, jako bigbíťák, vycházel s partami kolem Ládi Štaidla, Františka Janečka nebo Karla Vágnera, kterým se říkalo showbyznysové mafie?

Vycházel jsem s nimi velmi dobře, hlavně kvůli Karlu Gottovi, protože jsem měl ateliér v Holečkově ulici na Smíchově vedle Karla Svobody. Byli jsme kamarádi, lezli k sobě přes terasu, kterou jsme měli společnou. Textoval jsem jeho písně, chodil tam i Gott a přátelství s ním otevíralo dveře do všech těchto komnat, které jsi jmenoval. A protože jsem pro tyhle lidi také textoval, tak tím jsem si tu cestičku našel, navíc oni Schelingera obdivovali. A doba byla dobrá v tom, že jsme se každý rok všichni sešli při natáčení silvestra na Kavkách, jeden s druhým mluvili a všechno si řekli. Takže ten kontakt mezi námi byl, myslím, daleko větší, než mají umělci mezi sebou dnes, takhle blízko k sobě určitě nemají.

A měl jsi teda v tom tehdejším showbyznysu nějakého vyloženě nepřítele?

Neměli jsme rádi Mišíka, teď když potopil Zemana, tak ho oslavovali jako českého Jaggera. Posmívali jsme se mu, nic špatného, měl opravdu výtečnou kapelu, ale přišlo nám, že piští. Někomu jsme se smáli a samozřejmě jsme bojovali s konkurencí. Janda byl pro mě plešatá zpěvačka. Komunista nás srazil dohromady, bylo tolik šikovných lidí, akorát o nich nevím a nechci o nich vědět, nepotřebuju je k životu, přeju jim všechno nejlepší, ale ať se mi nepletou do života.

Čeká nás rok 2024, co bys v něm chtěl pracovně i osobně zažít?

Chtěl bych dát třeba Angličanům ve Wembley gól hlavou, což se mi asi nepoštěstí. Splnil se mi sen, že jsem se potkal s Ringo Starrem, to byl prostě životní zážitek a pořád koukám na fotku s ním. Ty cíle jsou dnes, abych se neposíral, abych neměl umělý kloub, abych neměl vývod bokem, abych neupadl na schodech a vůbec, abych se probudil. Vím, že jsou to nízké cíle, ale mně by to stačilo.

Během života jsi musel potkat mraky zajímavých a slavných lidí.

Mé obrazy mají ve svých obývácích a na chodbách Arnold Schwarzenegger, Franco Nero nebo Annie Girardot (již zesnulá - pozn. red.).

A jak k tomu došlo?

Měl jsem štěstí, přivezli je ke mně, když točili v Praze filmy. Můj kamarád Pachovský, který překládá, jim nabídl, jestli nechtějí vidět malujícího blázna. Chtěli, přijeli a blázen se líbil, takže si vždycky odvezli obrázek a já jsem na to pyšný. Visím i v některých evropských prestižních galeriích zaměřených na naivisty.

Je pro tebe víc psaní, hudba, nebo malování?

Literatura. Literatura je vrcholná umělecká disciplína, všechno je nádherné, ale nic se nevyrovná literatuře, kdy vlastně pracuješ s podvědomím čtenáře a nutíš ho, aby si promítal to, co píšeš. Napsal jsem jedenáct knih a chtěl bych napsat ještě jednu, která se bude jmenovat Jak jsem se měl na světě.

Co si František Ringo Čech myslí o českém humoru a jací jsou jeho oblíbení komici? Kde ho lidé nejčastěji poznávají? Jaké autory rád čte? A s čím se dodnes nesmířil? Poslechněte si celé vydání podcastu Boomer Talk v přehrávači v úvodu článku.