Dyk, Prachař a Maxián: Leoši Marešovi jsme nastartovali kariéru

Sedmatřicátý díl podcastu Boomer Talk je v mnoha ohledech výjimečný. Poprvé se natáčel živě v rámci festivalu Soundtrack Poděbrady. Poprvé se v něm představili najednou hned tři hosté, a sice Tros Discotequos.

A poprvé v historii podcastu si Miloš Pokorný nepřipravoval pro hosty otázky. Vojtěch Dyk, Jakub Prachař a Jan Maxián měli krátce po úspěšném vystoupení, ovšem témata rozhovoru se točila nejen kolem mejdanu, který skončil v ranních hodinách, ale došlo i na životosprávu, jídlo, peníze nebo bývalé i současné kolegy. A hosté je glosovali často velmi nekorektně. Pro zachování autenticity doporučujeme poslechnout audio verzi rozhovoru.

Kluci, máte za sebou nejenom úspěšně odehraný koncert, ale i poměrně bujarou afterparty, ze které jsem odcházel kolem jedné v noci, a vy jste si ještě povídali tvůrčím způsobem, nazvěme to třeba brainstormingem. Připojil se k vám i Ondřej Brzobohatý, můžete prozradit, v kolik hodin brainstorming skončil?

Jakub Prachař: Tak brainstorming vlastně ještě stále pokračuje. Navázali jsme na něj tady, ale jak jsi v úvodu uváděl tu časovou osu, tak to dejme tomu odpovídá. Snídani jsme ale stihli. Dle informací, které jsem dostal sám o sobě, bylo to kolem páté hodiny ranní, zrovna když jsem byl obrovsky zábavný a nebyl jsem opilý, což mě překvapilo. Ondra Brzobohatý udělal obrovskou chybu, a sice že nad ránem někde za nějakou zlevněnou cenu koupil ještě dvě láhve růžového vína, takového řekněme průměrného, polosladkého a pozval nás na pokoj číslo 211. 

A jak Vojta Dyk správně poznamenal, jsou dvě různé věci, které nemáš dělat – jedna je někomu říct, že zrovna někam odjíždíš a tvoje žena zůstává doma, a druhá věc je ta, že nemáš prostě zvát lidi na pokoj. Protože když pozveš lidi na pokoj, už to nemáš ve svých rukou, což se včera potvrdilo.

Například já, když jsem v těch pět hodin odcházel, jsem si hrál na aktivistu a předstíral jsem, že se lepím k různým věcem a že mě z toho pokoje prostě nedostanou. Ovšem když je člověk aktivista, musí se přilepit k něčemu, od čeho nejde odlepit, to znamená nelepit se třeba k povlečení, ke koberci nebo materiálům, ze kterých se dá aktivista snadno vyříznout. Nebo se nelepit ke košili Ondřeje Brzobohatého, protože ji prostě jednoduše může sundat.

Ještě než to Vojta doplní, všiml jsem si, že Ondra přijel s Danielou Písařovicovou. Počítám, že i ona byla účastnicí mejdanu na pokoji a chci se zeptat, jestli z vás v pět ráno měla stále radost?

Jan Maxián: Mám pocit, že od nějaké třetí hodiny a druhé minuty stále opakovala jedinou větu, a to: „Dobrou noc, dobrou noc.“

JP: Ne, není to pravda, Honza lže, dělala s námi rozhovory až do pěti do rána, seděli jsme za stolem, ona taky, bylo to nasvícené, normální mikrofony, kamery jely a do pěti do rána jsme rozebírali takové závažné věci, jako třeba mikroklima. Zkrátka věci, které nás zajímají, třeba my s Danielou milujeme dendrologii, stromy a to všechno a bavili jsme se, že nás trošičku mrzí, že mají topoly tolik kudrnky.

O tom bychom se mohli bavit hodiny a hodiny, ale dáme slovo i ostatním. Vojto, jak ty hodnotíš včerejší večer?

Vojtěch Dyk: Můj pobyt tady v tom lázeňském městě je ovlivněn jedním takovým faktem, že jsem si bohužel dal včera k obědu smažené mořské plody a od té doby se to se mnou nějak táhne.

JP: Místní sépie je něco, co člověk musí ochutnat.

VD: Takže mě, na rozdíl od vás, má Daniela opravdu ráda, protože jsem odešel ve 4 hodiny a 3 minuty, já jsem vlastně čerstvý. Jsem si myslel, akorát jsem se probudil, a zase se prostě ozvaly ty mořské plody. Je to z bláta do louže.

A byly jenom sépie nebo třeba i krevety?

VD: Bylo všechno, co se může pohybovat po mořském dně. Hodili to do oleje, bohužel z toho oleje nevyndali a servírovali. A já to bohužel snědl i s tím olejem.

Rád bych se ještě vrátil ke včerejšímu koncertu, protože já jsem vás takhle viděl úplně poprvé. Moc se mi to líbilo a diváci se bavili. Na začátku jste říkali, že vůbec nezkoušíte, že jenom hrajete. Kdo z vás je ten člověk, který určuje, kde a kdy budete improvizovat?

VD: To ti řeknu naprosto přesně. Kuba to určitě není.

JP: Řeknu to asi takto, člověk, který je vzdělaný a který ví o kudrnce topolu své, se nemůže nechat nikdy urazit. Tudíž musím potvrdit, že to, co řekl kolega Dyk, je pravda. Ale líbí se mi, že mě kluci vždycky pozvou, abych přijel, abych si taky vydělal nějakou tu kačku a abych se mohl podívat na to, jak se ta opravdická hudba dělá. A za to jsem strašně rád.

Chlapci, kdo u vás dává pokyny, co se na podiu bude dít? Včera jste hráli Queen a plynule jste přešli na Nedvědy, nádherné finále.

VD: Je to různé, jsme skupina tří frontmanů, zároveň během koncertu sami sobě děláme kapelu i revival zároveň, ale většinou to udávám já nebo Honzík. A někdy i Kuba, ale u těch bicích je to prostě mnohem složitější.

JM: Jediná naše příprava na hraní se vlastně odehrává cestou na jeviště, kdy si před každým koncertem řekneme, čím začínáme. A i když si něco řekneme, stejně se někdy stane, že ta domluvená písnička se už v prvních dvou taktech začíná měnit. Takže fakt nemáme nic připravené.

Včera jste měli ideální publikum, návštěvníci festivalu si to chtěli užít. Co když ale hrajete nějakou tzv. vipku, kterou si zaplatí firma? Jsou tam ty dámy v šatech a pánové ve špatně padnoucích oblecích a teď vy tam rozbalíte večerníčky atd.

JM: Na těchto akcích zbožňuji to, že tam přijdou naškrobené košile s kravatami, dámy v róbách a během určité doby ty holky najednou odhazují štekle, pánové povolují kravaty a často se to nádherným způsobem uvolní.

JP: Největší problém je, že když někde hrajeme, dají nám šedesát minut, což je pro normální kapelu super kšeft, ale pro nás je to vlastně úplně blbý čas, protože nám trvá průměrně třicet až čtyřicet minut, než si vůbec vytvoříme mikroklima na tom pódiu. Takže v podstatě potřebujeme aspoň hodinu a půl, spíš dvě, aby ta poslední půlhodinka byla fantastická.

Což ne všichni diváci vydrží.

JP: Navíc ty večírky na to nejsou připravené. Chtěl bych teď touto cestou apelovat na všechny, kteří si nás pozvou, že nemá smysl zvát Chinaski, Kryštof a pak nás, stačí pozvat jenom nás.

VD: My vám všechny tyhle ty béčkové kapely klidně zahrajeme.

JM: I pozpátku.

JP: A navíc je zahrajeme tak, jak by opravdu měly znít.

Když vy tři přijdete do hospody, třeba na nějaké mořské potvory nebo na pivko, kdo určuje, kam si sednete?

VD: My nikam moc nechodíme.

JP: My se málo potkáváme.

VD: Já to třeba řeším hodně, hlavně někam co nejdál, kde je klid. Nesnáším totiž výtahovou hudbu. Snažím se najít to nejtišší a nejtmavší místo, což většinou bývá sklep.

JM: Anebo pokoj 211.

Pak následuje bod dvě, jak je to s placením?

VD: Je to tak, že Honzík je židovského původu, takže tam je to vlastně celkem jasné.

JM: Cokoliv řekne Vojta, není pravda.

VD: Platíme to s Kubou my.

Jak často se vídáte?

VD: Že bychom spolu zašli někam na večeři, to zas podle mě ne, dlouho jsme nebyli nikde, kde bychom si to užili. My si už ale ty akce děláme hezké, a když už někde hrajeme, třeba tady na Soundtracku, tak tam i přespíme a jdeme potom třeba druhý den do nějaké talk show.

JM: Takže to hraní je vlastně krásná záminka pro to, abychom se mohli setkat.

Nemáte pocit, že třeba bývalým členům Nightwork vadí, že teď jezdíte ve třech a zbytek kapely nefunguje?

JP: Úplně na začátku, když jsme někde hráli s Nightwork, projekt Tros Discotequos vznikl a fungoval paralelně a domluvili jsme se, že asi nemá smysl to dělat dvakrát, tak jsme to vlastně úplně utlumili.

JM: My tři jsme byli v La Putyce, něco jako hudebně herecká složka tohoto souboru a tam jsme vlastně Tros Discotequos nejčastěji provozovali. S bubeníkem Ondřejem Slukou a basistou Kubou Antlem se potkáváme, třeba když je v nějakém televizním pořadu potřeba, aby tam zazněla hudba. V současnosti například v pořadu Máme rádi Česko.

JP: Navíc, já těm klukům také nezávidím, že hrají někde v jazzovém triu, já jim to přeju a myslím si, že i oni nám to přejí také.

JM: Oni mají svoje kapely.

JP: Nezávidím jim, že učí v lidušce, že prostě můžou učit děti na buben, přeju jim to. Nedávno jsem v hudebninách kupoval nějakou kytaru jako dar, byl tam takový kluk a zeptal se mě, jestli ještě fungujeme jako Nightwork. Řekl jsem, že dávno ne, a on, jestli by nemohli předělat nějakou naši písničku. Řekl jsem, že můžou, to je úplně v pohodě.

A teď jsem něco točil a tam byli asi dvacetiletí kluci a říkali, jestli bych jim nezahrál nějakou skladbu, že na nás vyrostli. Takto se to ke mně vrací a je to jediný okamžik, kdy si na kapelu vzpomenu. Jinak mám pocit, že je to strašných let a že už nikdo nikomu nic nedluží. Já teda určitě ne, já mám splaceno.

To bylo trochu vážnější téma.

JP: Jo? Aha, mně to přišlo zábavné. Trošku jsem se zaposlouchal sám do sebe.

Má k tomu ještě Vojta něco?

VD: Ježíš, vůbec, já jsem spokojený, že všechno je tak, jak má být, že já už nemůžu být spokojenější. Ale na druhou stranu musím říct, zpětně, že jsem si to měl v té době víc užívat.

JP: My jsme ještě měli takovou vlastnost, že jsme se mezi sebou hrozně ponižovali. Nedávno jsem poslouchal naše staré písničky a zpětně musím říct, že některé jsou lepší, než jsem si v tu dobu myslel, za některé jsem se styděl. Říkal jsem si, proč jsem byl takový pitomec, vždyť jsme měli úplně fantastickou věc, které jsme si nevážili, ale to se někdy stane, že když jsi v tom, tak to neumíš vidět a považuješ to za samozřejmost. Prostě to nedokážeš vidět zdálky nebo zvenku. Tak to prostě je.

Dneska vidím, jak je strašně těžké vybudovat kapelu nebo něco, na co lidé chodí a co má nějakou historii, dnes je to hrozně komplikované. Nám to vzniklo tak nějak pěkně.

VD: Já teď třeba řeším se svojí kapelou, že mám nějaké téma, které třeba může být třaskavé v dnešní době, a uvědomil jsem si, že tenkrát, když se tvořily všechny ty věci, bylo to takové jakoby fakt bezstarostné. Chtěl jsi udělat nějaké téma, tak se prostě udělalo.

Teď mám pocit, že v tomto se ta doba trošičku změnila, což já prostě nechápu, ale můžeme si za to bohužel sami, že na sebe vytváříme kvůli médiím tlaky, pasti, že se vlastně bojíme cokoliv říct. A celé to generuje umělce, kteří dělají tu muziku takovou, aby se co nejvíc líbila. A všichni potom, když jsou v nějakých rozhovorech, a když jim ta moderátorka položí nějakou otázku typu „Proč jste se zachoval takhle?“, začnou kličkovat místo toho, aby řekli: jděte do prdele, co mi pokládáte takovéto debilní otázky?

Když se vrátíme k tématu, tak vy, když jste se loučili, byla plná O2 arena, co si budeme povídat.

VD: Jenže to ještě tenkrát udělat O2 arenu bylo něco, to není jako teď, teď už tam hraje i Jelen.

Mně se líbí, že jsme během necelé hodiny dehonestovali mraky kapel.

JP: Navíc tenkrát ještě Leoš Mareš neměl od O2 areny klíče.

VD: On si je postupem času přidělal.

Došlo vám tenkrát, že jste vlastně úspěšná parta?

VD: Já si ten koncert ale vůbec nepamatuju. Byl jsem v takové jako zvláštní náladě, řekl bych. My jsme končili a nebyl vůbec čas.

JP: Myslím, že teď nebudu lhát, když řeknu, že jsme nastartovali Leoši Marešovi kariéru, protože on tam s námi tenkrát účinkoval a vlastně zažil tu chuť plné O2 areny.

Pardon Kubo, to ne, my s Pokondry jsme mu nastartovali kariéru, Leoš dělal diskotéky na našich křtech.

JP: Ne, já ti říkám, že Leošovi jsme to nastartovali my a nevadí nám, že doteď za to nezaplatil. On si tenkrát přinesl ten kožich, to bylo roztomilé.

Tenkrát Leoš jezdil červenou Mazdou.

JP: Ne, k nám přijel už aventadorem (model Lamborgini, poz. red.).

Měl úplně jiný účes, a dokonce ještě neměl kožich.

JM: My jsme mu říkali, ať si vezme ten kožich, ale on říkal: „Hele, kluci, já bych se k němu vrátil až v momentě, kdy to bude událost, která za to fakt stojí. Já si ten kožich furt schovávám a vezmu, až opravdu budu cítit, že to je ono“, takže jsme počítali s tím, že ten kožich mít nebude. Nakonec v něm vystoupil.

JP: Já měl ten den silnou rýmu, nic jsem necítil. A i přes ni jsem věděl, že Leoš ten kožich měl opravdu dlouho ve skříni, protože mě jemně svědily oči, a když si na to vzpomenu, svědí mě dodnes. Myslím si, že jediný člověk, který si ten koncert užil, byl fakt on a viděl jsem poprvé, že Vojta záviděl člověku, který, aniž by cokoliv udělal, nesli ho lidé v té O2 areně 4,5 minuty na rukou.

Celé povídání nakonec skončilo opravdu velmi překvapivě. Přesvědčit se o tom můžete v podcastu Boomer Talk v úvodu článku.