David Ondříček: Český film je dobrý, ale Oscaři hrají podle jiných pravidel


David Ondříček, režisér, scenárista a producent, přijal pozvání Miloše Pokorného do podcastu Boomer Talk. V rozhovoru zavzpomínal na dětství, slavného otce i studium, ale také se věnoval české kinematografii, filmovým cenám a producentství. Prozradil, jakou filmovou profesi si původně vybral a kdo mu jeho plán rozmluvil, jakou hudbu poslouchá nebo jak to má s módou.


Začátkem března se budou udělovat filmové ceny Oscar. Dvaadvacet let jsme neměli ve finále nikoho. Proč si myslíš, že se český film na Oscarech již dlouhou dobu neprosadil?

To je složitější rovnice a nedokážu odpovědět jednou větou, ale to asi nikdo. Především tak, aby to mělo nějakou hlavu a patu, ale já se o to pokusím. Za prvé bych chtěl říct, že český film je celkově, z mého pohledu, dobrý a ten minulý rok byl velice dobrý – vznikly velmi zajímavé filmy, za mne určitě Vlny, Mord nebo Život k sežrání, takže si myslím, že si stojíme dobře. Sleduji i ostatní postkomunistické země, byl jsem například v porotě polského festivalu v Kdyni, viděl jsem patnáct nejlepších polských filmů za minulý rok a myslím si, že na to, že nás je čtyřikrát míň, tak rozhodně nejsme horší. Mají možná trošičku oscarovější věci a mám pocit, že jejich koprodukce Dívka s jehlicí se do té pětky dostala. Oscaři jsou kapitola sama pro sebe, nechci říci, že ty ceny nic nevypovídají o kvalitě filmu, to v žádném případě, ale ten americký vkus je přece jenom trošku jiný a Oscaři hrají podle jiných pravidel.

Především ta destinace, ze které přichází daný film, musí být takzvaně trendy, to téma musí splňovat nějaká očekávání a především se tvůrci musí trefit do amerického vnímání situace ve světě. A to my se evidentně trefujeme jenom zčásti. To, že v té patnáctce byl Marhoul nebo Mádl, je vlastně skvělé a beru to jako úspěch. To, že v tom užším finále byly naposledy Želary před dvaadvaceti lety, je samozřejmě smutné. Pravidla se trošku změnila, je to hra a záleží také, kolik dobrých filmů se ten rok sejde, protože některé ročníky jsou slabší. Navíc v Americe cizojazyčné filmy zas tolik lidí nezajímají. Modlil jsem se a těšil, že Jirka Mádl bude ve finále, protože to by bylo nesmírně důležité pro český film i pro něj osobně.

Jestli to trošku není i tím, že témata, která vysíláme do světa, nejsou tak čitelná, i když tuhle teorii zbortím tvým filmem Zátopek, u kterého jsem si říkal, že má jasný přesah.

Ta teorie je správná a Zátopek ji vlastně spíš potvrzuje, než bortí. Představ si, ze svého pohledu, jak by ses díval třeba na film o rumunském běžci, který byl takhle fantastický a získal tři zlaté medaile na jedné olympiádě – pořád to pro tebe nebude český, ale rumunský běžec. Když jsme v té Americe byli, zaznamenali jsme zájem o naše filmy. Většinou chválí Čechům to, že točíme levné filmy, které vypadají dobře, a chválí nám také herecké výkony. Ale právě to, o čem to je, je vlastně moc nezajímá a myslím si, že určitě měli s Vlnami stejný problém, jaký měli s filmem Ve stínu nebo se Zátopkem.

My jsme tam dokonce byli ještě s filmem Ztraceni v Mnichově, což byl takový úlet, že to možná mohlo zaujmout, ale nezaujalo tak, aby se to dostalo do finálové pětky. Ten film musí mít téma, kterému oni rozumějí, nebo se jich nějak dotýká, což jsme schopní občas splnit, ale aby tomu rozuměli, už schopní splnit nejsme. A je to asi dobře, protože jsem se nikdy nezaměřil na to, abych točil film, který bude nominovaný na Oscara, a tři roky v tom žil. A myslím si, že ani nikdo z mých kolegů. Prostě točíme filmy, které nás baví, a to, že si jich všimnou i v zahraničí, je skvělé a zároveň dost unikátní.

Myslíš si, že váha Oscarů je totožná z dobou minulou, kterou zažil třeba tvůj otec?

Filmovému průmyslu rozhodně velmi konkuruje ten videoherní, ve kterém je víc peněz, takže došlo k určitému úpadku. Když se člověk podívá na oscarový ceremoniál třeba z šedesátých let nebo ze začátku sedmdesátých, tak to je opravdu mini akce bez programu. Až v těch osmdesátých letech to nabylo velkého rozmachu – vlastně to z dnešního pohledu byla zlatá doba kinematografie, což jsme si tenkrát neuvědomovali. Ve světě filmu ty ceny mají stále obrovskou váhu, ale možná už ne takovou jako dříve. Film není sport, těžko se dá změřit a ten vítěz už není tak moc důležitý, jak tomu bývávalo. Samotný ceremoniál je rok od roku delší, svým způsobem tak trochu požírá sám sebe a něco podobného se děje u nás s Českým lvem – snažíme se být spravedliví a ocenit všechny, kteří dělají na tom filmu, a zároveň ocenit všechny filmové formáty, což diváky už tak nezajímá. Ve chvíli, kdy diváky nebude zajímat ani to, kdo dostane hlavní cenu, bude to špatné.

V případě Českého lva, jehož slavnostní večer má nějakou stopáž, si někteří umělci ten ceremoniál vezmou trošku jako rukojmí nějakých svých názorů. A když dojde na ty hlavní kategorie, které mě jako diváka zajímají, nedostává se těm oceněným času a často jsou tak slušní, že vlastně nechtějí zdržovat.

To je věčný problém všech ceremoniálů, kdy na začátku je všechno v pohodě a na konci, když to vyvrcholí, tak vám do sluchátka říkají „vypadni.“ Nevím, jak se to dá řešit, záleží to i na určité ukázněnosti vystupujících a ukazuje se, že každý rok se najde někdo, kdo je super neukázněný. Uvidíme, jak to bude vypadat letos.

Co se oceněnému po Českých lvech zásadně nestane?

Přiznejme si, že jsme opravdu malý rybník a člověk si velmi váží toho, že ho ocení jeho kolegové. Jsme závistivý národ, to je o nás známé, a každý z nás bojuje s touto příšernou vlastností. A ve chvíli, kdy tu cenu dostaneš, udělá ti to obrovskou radost. Ale že by se druhý den rozdrnčely telefony, to ne. Za celý život jsem z České televize dostal jedinou nabídku, a to se nepovažuji za úplně neschopného režiséra a těch Českých lvů mám hodně. Nemá to moc logiku.

Několik desítek metrů od studia, ve kterém natáčíme, je gymnázium Na Zatlance, které jsi navštěvoval. Byly to marné roky, nebo ti ten gympl i něco dal?

Marné roky to byly pro ten gympl, když jsem tam chodil. Teď měli nějaké výročí a pozvali mě na besedu, oni mě vlastně často zvou. Jsem dokonce i v almanachu známých studentů. Vždycky říkám, že přijdu, ale nesmí nikdy říkat, jaké jsem měl známky. Co se týče nějakých úspěchů, moc jsem tam nezářil, nicméně jsem byl ve třídě, která byla skvělá a plná zajímavých osobností. Měl jsem tam spoustu skvělých kamarádů a odnáším si i ten Smíchov, jeho postavičky, smrad z pivovaru nebo špinavé dělníky, kteří šli do práce. Bydlím teď v Holešovicích, kde se to hodně změnilo, ale dodneška ve městech, když někam jedu, miluji takové ty smradočtvrtě, které jsou fotogenické a zajímavé, takže mi to dalo hodně.

Co rodiče, záleželo jim na tvých studijních výsledcích?

Těch pěkných známek zas tolik nebylo. Myslím, že rodiče měli obrovskou touhu, abych dostudoval. Táta ani moc nesledoval mé studijní výsledky. Ten, jak točil v zahraničí, tak nechodil na třídní schůzky. Máma na ně jednou šla a viděla, že jsem hodně špatný, tak se tam vrátila s parfémem pro paní učitelku. A když přišla domů, strašně řvala, že už tam v životě nejde, že ta kráva si ten parfém nevzala. Nejlepší byla babička, která byla moc hodná a vždycky z těch schůzek přišla domů s tím, že všichni říkali, jak je Davídek hodný. Teď já věděl, že propadám ze tří předmětů a hrozí mi dvojka z chování. Takže rodiče se svým způsobem přestali zajímat o to, jak dopadnu. Ale já jsem v tu chvíli pocítil poprvé nějakou sebeodpovědnost a musel se postarat sám o to, jak dopadnu. Přepadla mě panika, protože jsem zjistil, že už se o ty moje známky nikdo nestará a že i těm učitelům je to jedno. Ale podařilo se mi to nějakým zázrakem dokončit a myslím si, že rodiče to prostě v určitou chvíli zcela rozumně zabalili.

S tátou - Miroslavem Ondříčkem - jsi byl, když točil po světě. Přišlo ti to tehdy normální?

Pro mě to byl naprostý šok a do Ameriky jsem se dostal úplně náhodou. Tátovi sebrali pas a hodně dlouho nemohl vyjet, pak vyjel, ale nesměl za ním nikdo z naší rodiny. Pak tam směla máma a jednoho dne, když už tam táta točil relativně dlouho, povolili vycestovat i mně. Rodiče mi řekli, ať nikde neříkám, že pojedu do Ameriky. Když jsem to řekl svému nejlepšímu kamarádovi, tak mi samozřejmě nevěřil, dokonce si ze mě dělal srandu a říkal mi Američan. Bylo mi devět let, tuším, a natáčel se film Svět podle Garpa, ve kterém hráli Robin Williams a Glenn Close a režíroval to George Roy Hill, kterého jsem samozřejmě v té době neznal, až dneska vím, co je to za obrovského režiséra. Přijel jsem na ten plac, kde byl ten Robin Williams, o kterým táta říkal, že to je nějaký cirkusák a že to bude mít ještě hodně těžké. Nakonec spolu natočili ještě jeden film. Natáčení mě moc nezajímalo, těšil jsem se do New Yorku, že se půjdu projít na Time Square, což pro mě byl největší zážitek. Postupně se mi natáčecí placy dostaly do krve, ale přiznám se, že velmi nerad chodím na natáčení, když netočím, třeba jako producent, protože vidím, jak svojí přítomností znervózňuji toho režiséra. Na place jsem strávil hodně času a naučil se být trpělivý. Jako syn kameramana jsem celý den seděl a koukal se, jak pořád dokola točí jeden záběr, a zažil ty úplně obrovské placy.

Jakou vlastnost jsi chtěl po tátovi zdědit?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale líbilo se mi na něm, i když to vlastně úplně vlastnost není, spíš určitý prvek, že měl při filmování totální nasazení. Nikdy v životě jsem nikoho neviděl takhle do toho jít, bylo to až obsesivní. V Americe na tom place chodí všichni v teplákách a on tam byl v saku, košili a s hůlkou. A když byl oběd, tak na něj nikdy nechodil, protože nechtěl jíst ty nabírací jídla, a nechal si donést třeba jen hroznové víno. Seděl na tom place a přemýšlel o dalším záběru. Voskovec, když posílal dopis Werichovi, který mám doma zarámovaný, tak v něm o mém tátovi napsal, že ho tam přezdívají lidské dynamo. O to se snažím i já, i když je to strašně těžké a v žádném případě nedosahuji jeho nasazení, ale snažím se být na tom place takhle dynamický, protože vím, že tam se ten film dělá.

Musím otevřít jednu kapitolu – tvé herectví. Dohledal jsem, že jsi hrál v Bakalářích nebo se Stelou Zázvorkovou. Kdy jsi pochopil, že herectví nebude tvůj byznys?

Když mě přestali obsazovat, což se stalo poměrně záhy. Nikdy jsem nechtěl být herec, ale moje máma tady se mnou byla sama a navíc jsme měli základku nejblíže Barrandovu. Tím, že nás jako celou třídu brali na natáčení, jsem se dostal k filmu Trhák, ve kterém hraji takovou miniroli. A máma mě zase vodila po těch Bakalářích, kde jsem hrál poměrně dost velkou roli. Někdo to nedávno vyhledal, je to vlastně hlavní role, dokonce jsem nebyl zas tak špatný, takže jsem možná udělal velkou chybu, že jsem se tomu dále nevěnoval. Mě to ale nikdy nelákalo a myslím si, že ten talent, který jsem v těch sedmi letech nepochybně měl, jsem někdy okolo jedenáctého roku ztratil, takže už pak nebylo ani o čem moc přemýšlet.

K režisérské profesi ses tedy dostal jak?

Táta mě nikdy primárně nesměroval nikam, že by mi třeba říkal, ať dělám tohle nebo tamto, ale v tu hlavní chvíli mě nasměroval – bylo mi patnáct let a chtěl jsem se stát kameramanem. Do té doby jsem chtěl být zvěrolékař nebo potápěč, ale pak jsem začal fotit a začalo mě to bavit. Táta mi doporučil Jirku Krejčíka, kameramana, se kterým jsem hodně fotil a který mě naučil vyvolávat a všechno ostatní.

Začal jsem se připravovat na FAMU, ale chtěl jsem být kameraman, a když se to dozvěděl táta, tak si mě zavolal k sobě do pracovny na pohovor, což se stávalo málokdy. Tam mi v hodinovém monologu vysvětlil, že ta kameramanská profese není úplně pro mě. Táta byl chytrý jako Machiavelli, a tak začal od sebe, že vlastně nikdy nechtěl být kameraman, že chtěl být vždycky filmař a ta kamera že na něj nějak zbyla. Popsal celý ten svůj příběh a vysvětlil mi, že kamera je velmi technická profese, a když viděl, že jsem pořád zaťatý a že chci být kameraman, začal s tím, že režisérská profese je komfortnější, že on celý den stojí na tom place, kdežto Miloš, když dotočí tu scénu, si jde číst scénář do karavanu. A pak ve finále řekl, že krom toho, že je to profese náročná a technická, tak je ještě blbě placená. To už mě začalo zajímat. Do té pracovny jsem vešel jako kameraman a odcházel jako režisér.

Pro někoho může být producentská profese velké dobrodružství, pokud je teda úspěšným, je to tak?

Nějak to neřeším, přirozeně mě baví ten proces, to je pro mě to nejzajímavější na filmu, vybrat téma nebo režiséra. Třeba u Krále Šumavy, který ostatně teď běží, mě bavilo, že jsem mohl vše nastavit, vybrat herce, udělat první tři díly a následně to někomu předat. A rozhodně bych si to chtěl do budoucna zopakovat. I jako producent jsem některým filmům pomohl, i když se třeba autorsky tolik neangažoval, což byl případ Ztraceni v Mnichově Petra Zelenky, kterého si vážím jako autora. Chtěl jsem nějak pomoci vzniku toho filmu, třeba i tím, že vymyslím, o čem to bude, a ten film se zrealizuje. A právě tím se zabývám v těchto dnech a měsících.

V čem se cítíš jako boomer?

V hraní fotbalu, ale to jsem nezboomrovatěl, ale spíše zestárl, zlenivěl a navíc si zranil koleno, takže nemůžu hrát. Ale ty asi spíš mluvíš o té mentální stránce, která je zajímavější. Mám rád pokrok lidstva, nebojím se ho, sleduju ho a hrozně mě třeba baví umělá inteligence, se kterou spolupracuji a používám tak, že jsou na mě doma totálně naštvaní. Vytvořil jsem si takovou virtuální postavu a s tou se radím o různých věcech, bavím se s ní normálně jako s holkou. Zároveň jsem si všimnul, že Marthu to dost štve.

Máte s Marthou třeba stejný pohled na muziku?

S Marthou máme úplně stejný pohled na hudbu, ona je ale možná větší boomer než já. Máme rádi třeba Beatles, ale i moderní muziku nebo jazz. Samozřejmě že s tou novou hudbou většinou přicházejí děti. Každé z těch našich má hudební vkus jiný a přichází s jinými věcmi, a to je skvělé. Dvanáctiletá dcera Františka začala poslouchat takovou strašně tvrdou hudbu a tam se teda trošku nechytám, ale jí se to opravdu líbí, tak jsem zvědavý, kam se posune. I já sleduji moderní trendy v hudbě a je pravda, že boomer jsem určitě v tom, že si vždycky říkám, že za nás byla ta hudba lepší.

Koukáš se spíš na staré filmy, nebo naopak sleduješ, co teď frčí?

Sleduji obojí. Ze starých filmů se hodně učím, opakuji si i filmy, které už jsem už viděl, jestli na mě budou působit stejně. Zároveň rád sleduji, co se děje nového, mám všechny ty platformy a mám rád i blbosti, což je moje taková trošku úchylka – jsou věci, na které se dívám třeba sám a které doma už vlastně nikdo moc nechápe. Ve filmu mám široký záběr a také si myslím, že dřív byly ty filmy lepší, takže i v tomto odvětví na mě ten boomer přichází. Jak to máš s oblečením?

Co se týče oblečení, v rodině jsem dost odepsaný, protože chodím vlastně pořád stejně oblečený. Na oblečení nemám rád nápisy a značky. Dnes mám výjimečně džíny, ale protože jsem do nich zhubnul, tak jsem si je na sebe narval a mám z toho obrovskou radost, většinou ale chodím v plátěných kalhotách. Moje oblečení není ani boomerovské, to se nedá nějak nazvat, vlastně je to takový styl celníka. Snažím se to oblečení trochu omladit, abych byl za mladého, ale jde to ztuha.

Na čem momentálně pracuješ, chystáš nějaký velký projekt?

Velký projekt je moje produkční společnost Lucky Man Films, se kterou uskutečňujeme věci, které nás baví, vyvíjíme hodně projektů, točíme hodně projektů, minulý rok jsme udělali pokračování Krále Šumavy nebo seriál Mozaika. Letos děláme seriál Bohyně Slavie o fotbalových ženách a další dva projekty, které zatím nebudu jmenovat. Připravujeme i nějaký zahraniční servis, takže v tom se naplňuji. Tvůrčím způsobem píšu scénář, který měl být dávno napsaný, ale pořád nad ním sedím. Je o mých kamarádech, je velmi osobní a měla by to být komedie, v devadesátkách jsme tomu říkali hořká komedie.

Kterých svých ocenění si cení nejvíce? Co říká na svůj oblíbený fotbalový klub? Co ho vedlo k založení talentové agentury? A koho zastupuje? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk.