David Novotný: Rozhodnutí odejít z Dejvického divadla bylo bolestivé

Pozvání do podcastu Boomer Talk tentokrát přijal herec a vášnivý fotbalový fanda David Novotný. Fotbal byl stěžejním tématem jejich povídání, ale došlo i na bolestivý odchod z Dejvického divadla, rodinu nebo boj s alkoholem.

Davide, víš, komu se říká boomer?

Už jsem tak označovaný, dokonce tak označuji sám sebe a jsem na to i částečně pyšný. Boomer, v prapůvodu toho slova, znamená, že jsi neznalý jednání s technikou i technologiemi. Prostě přijde frajer, třeba i dítě, položí ti na iPad tři prstíčky, něco ti tam udělá a ty zjistíš, že je to nějaká velmi užitečná funkce. Ty jsi o ní v životě neslyšel a ani po ní nepátral. Dítě to dělá automaticky, intuitivně a popisuje, o co jde, jak se k tomu dostaneš, že to je vlastně úplně jednoduché, a ještě si u toho ťuká na čelo. Pro mě boomerství může být i nějaká konzervativnost nebo zastydlost.

Prostě nepátráš po těch nejnovějších trendech, nemusíš mít nebo vlastnit něco, bez čeho třeba ta generace, která se tomu směje, nemůže existovat…

Prostě to tak mají a asi se jim nedivím, protože i my v mládí jsme se našim rodičům smáli, když něco nového naznali. A podstatou každého puberťáka je myšlenka, jak může takhle geniální dítě mít tak tupé rodiče, kteří naprosto nestíhají a jsou to brontosauři. Tak to je, beru to a je to asi v pořádku.

Naznačují ti tvé děti někdy, že jsi boomer?

Jsou od nás napřed nekonečné míle, takže sám vlastně ani nevím, čemu všemu nerozumím, protože se do toho ani nepouštím. Mají tolik informací, musí je vstřebat, nějakým způsobem si s nimi poradit a do toho přijdeš ty, jako rodič, a začneš se svými rozumy a apeluješ na to, že je máš na starosti, že máš za ně zodpovědnost.

V čem si naopak myslíš, že boomer nejsi a ani nechceš být?

To vůbec nevím. Myslím si, že jsem docela typický boomer, opravdu hodně konzervativní a čím jsem starší a zkušenější, tak i konzervativnější. Dám ti pidipříhodičku – jezdili jsme na chaloupku, wartburgem, já jsem cestou pochrupoval, bylo mi asi šestnáct, takže cíga, pivíčko, nějaké holky. Na tu chalupu jsme jezdili kolem Řípu a táta na mě vždycky: „Říp! Ty spíš, to snad ne, to je Říp!“ No a teď to samé dělám svým dětem: „Koukej, letí dravec, kdy uvidíš dravce?“ a oni: „Tati, kdykoliv si pustím YouTube.“ Je důležité si užívat chvíle, kdy jsi na čerstvém vzduchu, se živými lidmi a nečumíš furt do nějakého kyberprostoru, kde můžeš být kýmkoliv a něco si trošičku vynahrazuješ. Ne, já chci být David Novotný a chci prostě chodit a čuchat smrad hnoje a upozornit své děti, že támhleto je Říp.

Jsi radikální sparťan a hrál jsi v Dejvickém divadle. Jak probíhala, velmi jemně řečeno, nevraživost mezi tebou a Ivanem Trojanem, který je kovaný bohemák?

Nejsem radikální, jsem velmi nesmlouvavý, nikdy jsem nikomu neublížil, nicméně i verbální ubližování může být ubližování. A v tom případě jsem ublížil hodně lidem. Ten svůj klub prostě bráním, naučil jsem se okolo toho nějakou rétoriku a přesvědčoval Ivana, že bohemáky nenávidím po právu, protože v roce 1975 nechali Spartu schválně spadnout do druhé ligy. Nedělám si iluze o tom, že by Sparta takhle někoho nepoložila. Naposledy si vybavím, když jsme stvořili tu slavnou Plzeň, nechali ji vyhrát na Letné a padla Jihlava. Takže Jihlaváci Spartu tutově nenávidí, ale Sparta je plošně nenáviděná i milovaná, takže v tomto případě není divu, že kdokoliv mimo Prahu nenávidí Prahu, a Spartu obzvlášť. Debaty probíhaly nejdřív ve snaze dojít k nějakému kompromisu, docházelo i k určitému vývoji, oba jsme zkušení a já věděl, co Ivan řekne, a už jsem měl připravenou odpověď, že buď ho to bude bolet méně, nebo více. Jsem docela ostrý a rychlý, takže se mnou není moc radno si zahrávat. Kdo se nechtěl dovědět přísnou nebo krutou pravdu, tak mě nepokoušel. Protože jsme oba herci, tak to zároveň bylo částečně hrané, ale někdy se prostě člověk může trefit do drůbků.

Měl Ivan tendenci tě po dobrém přesvědčovat o své bohemácké pravdě?

Měl tendence, ale že by mě tahal k sobě na druhou stranu, to ne. Nemusel se obhajovat, narodil se a žil strašně dlouho asi dvě stě metrů od stadionu. Nikdy jsem mu nezazlíval, že je bohemák, ale když začal rýt do mého klubu, tak jsem pak přišel se svou troškou do mlýna, pustil náhon a začalo se mlít. Docela dost dlouho jsem byl schopný tomu naslouchat, než jsem se dozvěděl o tom sedmdesátém pátém, to jsem pak ukončil všechny debaty.

Jak prožíváš fotbalové zápasy?

Vždycky jsem byl schopný si zápas užít maximálně. Na stadionu i u televize. Jsem velký nerv, mám rád všechny ty emoce kolem, které fotbal přináší, a nechci, aby mě u toho někdo rušil.

Co koukání na fotbal v hospodě?

Vůbec. Tahali mě tam, ale to od té doby, co v podstatě abstinuju, což je asi dvacet let, tak ne. Předtím jsem chodíval, Ve Smečkách byl sport bar, kde se lil cuba libre a ten společný prožitek byl alkoholem umocněný, jenomže bez toho alkoholu to nějak nejde.

Odešel jsi z Dejvického divadla, proč jsi vystoupil z takhle rozjetého a úspěšného vlaku?

Asi to byla ta funkce strojvedoucího Mirka Krobota a jeho odstoupení z funkce uměleckého šéfa. Považuji ho za svého hereckého guru, pro mě a pro moje herectví je asi nejzásadnější figura. I třeba tím, že tě obklopí lidmi, kteří jsou inspirativní. V tom souboru jsou opravdu všichni velmi inspirativní, je tam jedna velká individualita vedle druhé a on z toho uměl udělat kompaktní celek, který vypadal k světu a nenechal nás zakrnět. Byl jsem tam dvacet let, a i když jsem z toho vlaku vyskočil před šesti roky, furt to jede dál. Nesmířil jsem se s jeho odchodem, nesmířil jsem se s novým strojvedoucím a vlastně jsem se nesmířil ani s tím, jak hravě to ostatní vzali a přeskočili do toho, pro mě, jiného vlaku. Říkali, že to je stejný vlak, ale já jsem ho považoval za úplně jiný, vjeli jsme do jiného tunelu, pro mě do tmy. Ještě dva roky jsem se tam trápil a ty dva roky si vyčítám. Rok jsem nechtěl zkoušet divadlo, potřeboval jsem vyprahnout a douvědomit si sílu toho odchodu. A byl jsem zvědavý, co se mi za tu dobu stane v makovici a jestli se mi vůbec bude stýskat. No a stýskalo se mi, po tom zkoušení, po těch prknech. A pak samozřejmě pomohla náhoda, ve správný čas jsem byl na správném místě a věci se daly do pohybu.

Byl to pro tebe velký střih?

Jsem sice konzervativní, ale velmi přizpůsobivý. Spíš jsem se obával, že mě to vyvrhne pryč, že opravdu nebudu chtít hrát. Mě vlastně těší i to, že odchod byl takový hladký, moudrý, že to nebylo hnusné. Já na ně neplivu a oni na mě také ne. Kdykoliv se s jednotlivci potkám, tak se máme dobře.

Byl ses tam někdy podívat?

To ne, protože nerad chodím do divadla, když mám volný večer, mně stačí to divadlo, které hraju. To jdu radši do kina, na fotbal, jsem doma, mastím PlayStation nebo čumím na ten fotbal. Chodil jsem tam čistě ze zájmu, souborového – koukat se na kolegy, abych jim k tomu i mohl něco říci, abych se podíval na nějaké nové hosty. Potom už ne, to jsem se chtěl odříznout a nějakým způsobem si potvrdit, že ten nový vlak není ten můj. A nechci si to potvrzovat tím, že tam přijdu, budu tam sedět a říkat, že jsem měl pravdu. Já vím, že jsem pro sebe pravdu měl, protože vidím, že mi je dobře, že ty dva roky jsem opravdu chřadl a to rozhodnutí potom bylo strašně bolestivé, fakt jsem bulel a vzlykal celý den, ale doma. Teď už je to zase skvělé, protože si opravdu úplně sám určuji co a jak.

Dostal jsi posléze z nějakého divadla nabídku, kterou bys zvažoval?

Rozhodně ne, protože to tam fakt nebylo, věděl jsem, že nikam nechci, že nic lepšího vlastně není, že by to byl krok zpátky. Ono se může zdát, že i ta moje volná noha je nějaký krok zpátky, pro mě je to ale spíš nějaký krok stranou, držím si linii toho, co jsem se naučil, co jsem všechno nabral cestou svého hereckého života, a vlastně to pouštím dál tam, kde je to třeba. Jsem emoční houbička, nasávám emoce a pak je prostě upouštím. Není to předpřipravené, nejsem ten herec, co vymýšlí, aby to bylo efektní, jedu to velmi pudově a ve chvíli, kdy mě to napadne, tak to udělám. Pracuji 24/7 a nikomu nevykládám, jak je herectví náročné, jaké to je, připravit se na tu roli, to nemám rád. Chci pořád říkat, že se tím bavím, a opravdu se tím bavím, pro mě je to zábava, nechodím do práce. Když se přistihnu, že chodím do práce, tak jsem na sebe okamžitě naštvaný a snažím se s tím něco udělat, aby to tak nebylo.

Můj táta, který víceméně pracoval v branži, říkal, že na hercích obdivuje paměť. Jak to máš s pamětí, učíš se text rychle?

Dlouho jsem bydlel v Bohnicích, do Dejvic chodil pěšky přes Stromovku, přes trojskou lávku a všechny ty stromy cestou kolem znaly moje texty, protože jsem tam hulákal, učil se, za pochodu se mi učí opravdu hodně dobře.

Davide, co byla pro tebe hlavní motivace stát se hercem?

Vůbec nevím, chtěl jsem být fotbalista, takže má touha směřovala spíš tímto směrem. Chtěl jsem jít na sportovní školu v Přípotoční, že budu čutálista. Na druhém místě byla konzervatoř, kde navíc není matematika. A protože talentovky byly předsunuté na březen nebo duben a já se vzápětí dozvěděl, že mě vzali, malinko jsem oplakal sportovku a řekl si, že když už jsem prošel sítem ze šesti set lidí, tak to něco signalizuje. A to jsem neměl v rodině zázemí takové, jako měli jiní. Jsem vlastně nějaký začátek případných nositelů tohoto povolání, po mně se to může dědit, já to ale nedědil. Teď jsem za tu svoji cestu šťastný a nevím, jak by to vypadalo, kdyby to dopadlo jinak, asi bych byl dávno ve fotbalovém důchodě a rozdával rozumy v televizních pořadech o fotbale. Anebo bych někde seděl u beden a házel do nich mince. Bavím se a kochám, protože si totiž myslím, že nad tím naším bytím nic moc extra není.

Co tě momentálně baví a čím se zabýváš?

Mě baví všechno a snažím vyhýbat věcem, které mě nebaví, a ty nedělat. A ve chvíli, kdy opravdu musím udělat něco, co mě nebaví, a není jiná cesta, tak to udělám co nejdřív a co nejrychleji, abych zase mohl být sám sebou a pohovět si. Momentálně nepracuji na ničem úžasném a speciálním, načítám audio knížky, budu pracovat v rozhlase, v příštím roce máme naplánované divadelní zkoušení, takže jedu jenom takový ten proces, kdy nevzniká nic nového.

Je v divadelní kabině taková sranda, jak si spousta lidí myslí?

Šatna je dobré médium, je to specifikum. Jakákoliv šatna je specifikum, a když to převrátím čistě na Dejvice, tak tam byly tři druhy šaten. Byla mistrovská šatna, plebsácká šatna a dámská šatna. Dámská šatna byl opravdu fenomén a někdy bylo samozřejmě lepší, ale to je i v životě, se tomuhle místu vyhnout. V šatně se děje opravdu leccos – křičí se tam na sebe, jede se fór za fórem, zkouší písničky, jedou drby z celého světa.

Davide, proč nepiješ?

To má samozřejmě svůj příběh a už se to takhle nedá říct, protože já, což bude čtenáře zajímat, už o sobě nemůžu říkat, že jsem abstinent, ale opravdu jsem abstinoval a nedotkl se alkoholu minimálně patnáct let. Nicméně, přes Vánoce létáme s rodinou na Tenerife a jednou jsem si k silvestrovskému stolu objednal free beer, jakože bez alkoholu, ale oni mi přinesli three beers, tedy tři alkoholická piva. Rozhodl jsem se, že to prubnu, vypil všechny tři a nic extra se nestalo, byla to španělská piva, takže mi ani nechutnala. Ubíhaly roky a vždycky jsem si na toho silvestra dával nějaké pivíčko, víc pivíček a jiná pivíčka. A jednou jsem tam narazil na sport bar, kde dávají Premier League a mají Guinnesse. Neříkám, že piju, ale mlsám, opravdu mlsám toho Guinnesse a přeneslo se mi to i sem, ale jedno mi stačí. Sice jsem povolil, nejsem totální abstinent, ale ožralý jsem nebyl dvacet let.

A nebál ses, že budeš málo zábavný?

Báli se spíš ostatní a oprávněně, protože jsem pro ně přestal být zábavný, přestože jsem nejdřív s nimi chodil, abych nebyl mimo. Ale za nějakou dobu zjistíš, že ti vlastně nic moc neutíká, najdeš si zábavu, která je ti milejší, než vysedávat s lidmi, co bumbají, a zjistíš, že jsi vlastně zábavný i bez toho alkoholu. Mělo to nějaký vývoj, ale teď dlouhodobě vlastně nikde moc nezůstávám, nejradši jsem doma v pracovně.

Co ho v šatně Dejvického divadla dokázalo při fotbalových debatách s Ivanem Trojanem nejvíc rozčílit? Má radši Ronalda, nebo Messiho? Jaký je rozdíl mezi divadelní a fotbalovou šatnou? A co řekl Milošovi, když se před lety poprvé potkali? Poslechněte si celou epizodu podcastu Boomer Talk v přehrávači v úvodu.