Dan Bárta: Na texty potřebuji spoustu času a samoty

Hostem podcastu Boomer Talk byl zpěvák, textař, fotograf a milovník přírody Dan Bárta. S Milošem Pokorným probrali novou desku J. A. R., projekt Illustratosphere, lásku k přírodě, fotbal, ale i třeba sociální sítě či rodičovství.

Když jsi přišel do J. A. R., byli tam zakladatelé kapely Michael Viktořík, Ota Klempíř, Roman Holý. Co sis na první dobrou od té party sliboval?

S nadsázkou říkám, že jsem se rekrutoval z první brázdy jako fanoušek. Jednou jsme šli s kolegy z muzikálu Jesus Christ Superstar do Rock Café, kde J. A. R. hráli. Mě to bavilo a čekal jsem, až na mě někdo seshora zavolá: „Pojď“, protože tam evidentně chybí zpívané slovo. A kdo tady v téhle té republice v roce 1994 umí lépe zpívat než hrdý a pyšný Danek.

Takhle to jakoby vzniklo a já jsem si od toho v podstatě nesliboval vůbec nic. Svým způsobem dělali konkurz na post zpívaného slova a já to dostal a od té doby se snažím držet si pozici čtvrtého vzadu, protože tím pádem nenesu takový díl odpovědnosti. To je ta vychcaná část, a ta druhá, důležitější, je ta, že vlastně do toho nechci moc zasahovat. Takže z toho je vidět, že jsem inteligentní a mám v sobě spoustu kázně a vlastně tam patřím.

Jak bys srovnal tehdejší a současnou podobu J. A. R.?

Myslím, že jsme spolu v těch devadesátých letech velmi intenzivní a žitou přítomností vytvořili tak hutnou a silnou minulost, na kterou se nám docela dobře navazuje a ta kapela má tradici.

S celou partou, která za námi stojí, jsme se přenesli přes všecky hádky, mejdany, úlety, kraviny, dohady. I přes bolest. Tím jsme vytvořili něco jako silné lepidlo a i když jsme všichni do jisté míry stařeckým způsobem osamělí stříbrohřbeťáci, tak muzika, společná minulost a podobný smysl pro humor i určitý étos vzdoru a hrdosti nás tmelí.

Když budu parafrázovat váš text na poslední desce – „Jsem v důchodu, dám si jahodu“, jak často jsou jahody a jak často hádky? Umíš v tom už lépe chodit?

Jak kdy. V J. A. R. jsme se v rámci nějakého tvůrčího kvasu v podstatě naučili, že pokud nemáš alternativu, kterou máš odvahu nabídnout, tak je lepší držet pekáč. Ale někdy je to pro tebe silně nepříjemné, že se vůči tomu vymezíš, aniž bys tu alternativu měl, ale v tomhle tom ohledu si myslím, že to je úplně stejné jako v jakémkoliv jiném kolektivu.

Do této míry jsou vlastně hádky, dohady nebo diskuze posunem vpřed, protože se vždycky ukáže, že mělo smysl to ještě jednou protočit. Je to stejné jako všude a je úplně fuk, jestli to je prostě management, konstrukce nějaké appky nebo sázení řepy pod svahem.

Záleží ti na tom, aby každá vaše deska byla posunem, anebo naopak: ať jsou to ti staří dobří J. A. R., které mají lidé rádi?

Jak jsem říkal, jsem ten čtvrtý vzadu. To základní vědomí musí nést Roman, Ota a Michael. A tihle tři na sebe možná mají takové antény, že vědí, že jakmile se jeden začne kroutit a ošívat, tak je to cesta, která jde jinam. My ostatní máme v podstatě doplňovat svými umy tu základní matrici, kterou vytvoří právě Roman s Otou a Michalem.

Já to vlastně částečně alibisticky a částečně i s vědomím toho, že znám tu úlohu, nechám na nich, na to mám jiné party, ve kterých tuhle tu úlohu do jisté míry včetně toho rozhodnutí musím vzít na sebe. Ale jako muzikant nebo jako zpěvák si vlastně říkám, že bych sám sebe posunout chtěl a v rámci J. A. R. si spoustu věcí zkouším.

Za poslední čtyři roky jsem se dozvěděl o rytmu, intonaci, harmonickém vnímání nějaké věci, které jsou pro mě nové, a u kterých musím zjistit, jestli je umím nebo neumím. Myslím si, že každý z nás už máme nějaké funkce, které kapelu vlastně definují.

Když uděláš novou věc, komu ji pustíš?

Když třeba udělám něco s Ilustratosphere, tak mě zajímá, co si o tom myslí Roman Holý. Zajímá mě, co si o tom myslí kluci z kapely, s nimi se rád pohádám, rád se pokouším si něco obhájit a rád jsem potom čtyři dny namíchnutý a myslím si, že jsou to idioti, než si přiznám, že mají třeba v něčem pravdu.

Potom samozřejmě moje žena, která mě zná už do té míry, aby mi řekla, že tohle je kostrbatě vyjádřené. Bětka je vystudovaná lingvistka, takže tam je to vlastně i zábavné, protože se nám to zvrhává v takovou akademickou debatu, což pomáhá, protože já potom k tomu nemám ten osobní přístup. A potom je to spíš někdo náhodný, kdo o mně neví vůbec nic, třeba muzikant zvenku nebo producent. Jsem mu úplně fuk, tak v tu chvíli mě zajímá, co si o tom myslí. První dojem dvakrát neuděláš. Je dobré ho znát a občas na něj dát.

Jaké jsou reakce na vaši poslední nahrávku?

Kupodivu jsou všechny velmi pozitivní. Já vlastně od té desky nic nečekám, vždycky, než to vyjde, je tam ještě dlouhý proces, který se týká i doaranžovávání, míchání, dělání nějakého zvuku. Já nejsem producent, už to mám hotové, takže leckdy slyším ty finální podoby skladeb později a poslechnu si tu desku jako fanoušek.

Reakce jsou tedy veskrze pozitivní a takové, že se to lidem fakt líbí, líbí se to lidem z branže i širší fanouškovské základně. Jsem upřímně rád, že to přijetí je vřelé.

Ta deska se jmenuje Jezus Kristus Neexistus. Jak to máš s vírou?

Tohle to je těžká věc. Už první přikázání je jasné – neber boží jméno do huby nadarmo. Takže už mluvit o tom tím spekulativním, pochybovačným způsobem je samo o sobě riskantní. Řeknu rovnou, že když mě napadne doma, třeba v noci, když spím a vzbudím se, že jako v Boha nevěřím, je mi z toho smutno, a to myslím úplně vážně. A když bych řekl nahlas, že v něj věřím, tak bych si hned dal pár facek, protože mi to přijde strašně silné a takové ani ne zavazující, ale spíše že bych to musel říct opravdu opravdicky s daleko hlubším přesvědčením než to jenom jako připustit. Zjevení jsem byl zatím ušetřen.

Moje postavení je v jistém smyslu pozitivistický agnostik, to znamená, že ta existence boha je mi vlastně v podstatě jedno, protože na té to nestojí, jde spíš o tu možnost, o naději. Kristus jako nositel nějakého vzkříšení a odpuštění je hezká figura, i v rámci pohádky nebo mýtu, a do téhle míry se k tomu můžu vztáhnout, řekněme, intelektuálně, anebo se tím nechat nějak inspirovat v rámci nějakých sebezpytných otázek. Takže říct „nevím“ je vlastně úplně fér, protože za tím je obrovská hmota zkoumání.

Máš unikátního koníčka, já bych to ale pojmenoval spíše, že jsi člověk, který má rád přírodu. Kde se v tobě vzala ta touha sednout si sám se sebou, koukat do vody a fotit?

První knížka, kterou jsem přečetl, se jmenovala Kapesní atlas savců, takže jsem skutečně z té party lidí, kteří mají knihovnu plnou Durrelů a Veselovských a podobných autorů. V podstatě jsem se narodil intenzivně, vnitřně, hluboce jako přírodovědecká entita s tím, že současně jsem v sobě velmi záhy dohledal talent na muziku a zpěv. Vlastně odmalička jsem ty tóny trefoval, aniž by mě to stálo nějaké úsilí.

Když přišla taková ta lehoučká postpuberta, a protože našinec, což znamená dítě z dělnické kolonie v Sokolově, z logiky věci musí být oportunistou, tak jsem prostě nasedl na vlak showbyznysu, protože mě to prostě uspokojovalo, našel jsem si v tom zábavu, našel jsem si v tom sebevyjádření a začal se tomu věnovat. K té přírodovědě jsem se oklikou vrátil potom, když už jsem měl trošku více času a vzpomněl si, kým vlastně do jisté také míry jsem.

Jsi ambiciózní?

Myslím, že moc ne. Ale když vezmeš tu minulost a řekneš, jo, statisíckrát Anděl roku atp., tak to vypadá, že jo, nikdy jsem nezačal zpívat s tím, že budu zpěvák roku, to nedává moc smysl. Chtěl jsem, aby kluci, se kterými to dělám, na mě dělali palce nahoru. Je skvělé, když to dostane nějaké lidi, je fajn, když je odezva, ale v zásadě stejně jsem se chtěl nad pár notami rozbrečet nebo zaradovat sám. Umím být hnidopich, když vím, co dělám, to jo.

Klidně to celé může být sebeklam, to nevylučuju, je možné, že kdyby si mě nějaký psychiatr nebo psycholog vzal do parády, třeba by se ukázalo, že jsem prostě ambiciózní zlý loktař z Dlouhé vsi, ale přesto si to nemyslím.

Viděli jsme se na fotbalovém zápase v Edenu s Polskem. Dokážeš mít v takovém prostředí svůj svět, ve kterém přemýšlíš nad písničkou nebo focením vážek?

Stoprocentně. Fotbal sleduju, mám rád hezké góly a baví mě Ibrahimovič, protože má imbecilní řeči a drzý frajer je to a mě strašně rajcuje ta jeho drzost a tak dále. Naživo je to úplně jiné než televizi – je to mnohem placatější, nepřehlednější a taky mnohem větší plácaná. Schválně jsem nečetl soupisku, abych nebyl předsudečný, podle čísel jsem si naše hráče dohledal až pak. Pro mě to byl báječný zážitek, šel jsem pak pěšky z toho staďáku, dal jsem si po cestě čtyři cigára a bylo to pro mě, jako kdybych se vrátil z galerie a zrovna tam vystavovali dílo autora, kterého vůbec neznám, ale který mě zaujal.

Vraťme se ještě k tvému koníčku, který je náročný na cestování i na ten pobyt s tím spojený. Co ti takové focení, kromě těch obrázků samozřejmě, dává?

Když jsem v devadesátém šestém poprvé v životě vyjel do tropů, objevilo se to přede mnou jenom jako možnost. Řekl jsem si, pojďme to zkusit a třeba to něco hodí. Hodilo, zamiloval jsem si to. Když něco žiju v realitě, kde se musíš s někým bavit, odhadovat významy, musíš komunikovat a víš, že nemáš k dispozici jazyk, přichází na řadu mimika a další.

Cestování je super zkratka, která dává mozku v tomhle ohledu pohulit, takže já to mám rád. Hmyz byl do jisté míry věc, která se s tím svezla, a pak se to samozřejmě otočilo, dělal jsem ty fotky a pak se naučil trošku dělat výzkum. A tím se vlastně dostávám k tomu, co mě na tom taky baví – neznámá příroda bez lidí.

Máš nějakou vybranou lokaci, kterou bys chtěl v budoucnu navštívit a zatím nebyla příležitost nebo čas?

Tropický deštný les kdekoliv na světě. V současné době je to tak, že kupodivu se jako nejjednodušší jeví Afrika, tam se člověk jakžtakž dostane a shromažďuje se tam pár lidí, kteří mají rádi divočinu a snaží se pracovat pro africkou přírodu, protože tam to bude za chvíli velké peklo.

Jihovýchodní Asie už je trošku v pytli, tam ty věci, které se týkají Indonésie, jdou hodně pryč a tropický deštný les v zadní Indii už stojí za velký kulový. Papua Nová Guinea je báječné místo, umím si představit, že bych tam strávil hodně času, Bismarckovo souostroví, poloostrov Huon, to musí být zážitek, vlastně celá Papua je bezvadná. Toho by bylo! Takže pokud budu mít možnost, tak se ještě někam na 14 dní jednou za tři roky dostanu, abych si trošku vzpomněl na to, jak to tady vypadalo.

Máš řadu hudebních aktivit. Kolik času ve svém nabitém programu věnuješ projektu Illustratosphere?

Illustratosphere je skupina, kde Filip Jelínek skládá písničky, já skládám písničky, Míra Chyška dělá takovou supervizi, když přijdeme s nějakými základními nápady. Je otázkou, kdy začneme být trošku těhotní a začneme jeden druhého otravovat s nějakými těmi sonografickými záběry toho plodu a myslím si, že to ještě pár měsíců bude trvat. Máme vždycky dvě až tři šňůry do roka, hrajeme hutně, kolem osmnácti koncertů za sebou, v podstatě každý den a některé věci se rodí i tam.

Součástí Illustratosphere je text a na ten musím prostě něco odžít, musím to trošku vysedět, trvá to čím dál tím déle, potřebuji spoustu samoty a času a s třetím dítětem nic z toho v současnosti není na pořadu dne. I když pravdou je, že půlku textů staré desky Illustratosphere jsem napsal na Olšanech, když jsem vozil malého Mikuláše v kočárku. Tomu je teď pět a půl. Valentýna bohužel kočárek moc ráda nemá, takže se musím ještě naučit nosit ji vepředu v té nosičce. Jsem pevně přesvědčený, že na další písně dojde, protože my se s kluky vidíme rádi, rádi spolu hrajeme, máme rádi naše desky a nepokračovat v tom bychom vnímali jako osobní selhání.

Jaký jsi táta?

Ze všech sil se člověk snaží být lepší táta, než je jeho vlastní táta, když už jsme u těch ambicí, takže do téhleté míry se fakt snažím nebýt takzvaně prudič chlap, který jde radši do hospody, ale jsem dost zaměstnaný táta, občas dost přísný a potom o tom přemýšlím. A do jisté míry prostě ignorant, takže věřím tomu, že v rámci nějakého standardu jsem spíš v té lepší půlce, ale dokonalý samozřejmě být nemohu.

Jak bys chtěl, aby tě tvoje děti vnímaly, třeba v budoucnu?

Myslím, že prostě pro děti je důležité, aby bezpečně věděly, že je ten jejich rodič miluje.

Co by Dan Bárta dělal, kdyby nedělal hudbu? Jak mu technologie pomáhají v tvůrčím procesu? A ke komu cítí obdiv? Poslechněte si podcastu Boomer Talk v úvodu článku.