Čechomor: Nejsrdečnější přijetí je vždy tam, kde mají lidé stesk po domově

Pozvání do podcastu Boomer Talk přijala kapela Čechomor, respektive dva její zakládající členové Karel Holas a František Černý. S Milošem Pokorným si povídali o splněných snech, hvězdných spolupracích, ale i o těžkých začátcích.

Začneme trošku historicky, protože Karla si pamatuji z majálesu, který se konal hned po revoluci na Staroměstském náměstí. Hrála tam kapela České srdce, já jsem to tenkrát z nějakého důvodu moderoval a poprvé viděl a slyšel Karla Holase, který hrál, zpíval, tančil, byl krásný. Frantu jsem začal registrovat naplno až s Čechomorem. Jak jste se, kluci, potkali?

FČ: Já jsem nebyl tak krásný a neskákal tak vysoko. Karla jsem potkal, když někde skákal, tenkrát měl ještě pončo a hrál s takovou tlupou cikánů, se kterými jsem předtím hrál i já, byli výborní, později z toho vznikl Točkolotoč. Karel tam skákal metr vysoko, měl to pončo, hrál na housle. Řekl jsem si, že s ním musím hrát, no, a uplynulo několik let, než jsme založili bluesovou kapelu.

KH: Nakonec tu máme docela dobré moravské blues.

Myslím, že jste trefili něco, co si přeje spousta muzikantů, a kdybych to měl za sebe charakterizovat, tak něco, co je naprosto originální, zároveň je to dostatečně lidové a navíc to hrají dobří muzikanti. Jste úspěšní i originální zároveň, jak se vám to povedlo?

KH: Již pětatřicet let se nám to takhle vede a myslím si, že to naše hudební manželství s Frantou je dobré.

FČ: My jsme začínali opravdu hodně dole, to znamená tam, kde sebevědomí člověk moc nepotřebuje, když už se tedy postaví na ulici. Máme radost, že se to dostalo do téhle podoby, protože nám to vyhovuje. My jsme si vlastně vždycky přáli zacházet s muzikou a hrát tak, jak hrajeme teď, protože za ta léta máme kolem sebe fakt výbornou partu muzikantů. Jsem spokojený, protože tuhle pozici jsem vždycky chtěl. A hrozně mi vyhovuje, že se dostavil ještě další element celého toho snažení, a sice že to nebylo marné, že je za námi kupa věcí, které jsou pro mě důležité.

Kdysi před lety, když televize Nova dělala televizní silvestry, jsme se na jednom z nich potkali. Měli jste tenkrát za sebou čerstvou spolupráci s Jazem Colemanem a hráli tam jednu věc, která se mi moc líbila a měla skvělou energii. Byla pro vás v něčem tato spolupráce zlomová nebo zásadní?

KH: Byl to takový první vrchol našeho pracovního snažení. My jsme vždycky přistupovali k hudbě poctivě a vlastně ke všemu, co jsme dělali, všechno jsme vždy desetkrát převrátili, než jsme to pustili ven. A s Jazem to v podstatě bylo potkání osudové, protože tenkrát jsme dostali příležitost zahrát pro nějakou firmu na novoročním koncertě, a s orchestrem. Měli jsme vybraný orchestr, což bylo kolegium českých filharmoniků, měli jsme místo – Rudolfinum, měli jsme datum, měli jsme všechno a někdy v říjnu jsme zjistili, že nemáme ještě napsanou ani notu a že je nejvyšší čas.

V televizi měl rozhovor Jaz Coleman, protože tady představoval nějaký projekt s Nigelem Kennedym, což je výborný anglický houslista. Koukal jsem na ten rozhovor a říkal si, že tenhle chlápek by nám měl napsat ty aranže. Neváhal jsem, druhý den na něj sehnal telefon a svojí lámanou angličtinou vysvětlil, že bychom ho potřebovali na tento projekt. On mi svojí dokonalou angličtinou vysvětlil, že teď ne, že zrovna za hodinu odlétá, ale ať se nebojím, že přiletí 19. listopadu. Vydrželi jsme měsíc, on přijel, pozval si nás a řekl: „Tak kluci, pro nějaký koncert já aranže dělat nebudu, uděláme desku“, no a bylo hotovo. Koncert se odehrál a hned po něm jsme šli točit desku Proměny.

V čem to nahrávání bylo odlišné?

FČ: Jak říká Karel, bylo to osudové. Jsou to takové věci, které nenaplánuješ. A vznikly vlastně z několika důvodů. Tím hlavním je Karlova povaha a fakt, že se dokázal s Jazem domluvit, to každý neumí.

KH: Bylo to malinko těžší, ale šlo to. Jaz přijel toho 19. listopadu, my jsme zrovna měli koncert v Akropoli, a všechno nějak klaplo. Přišly Vánoce a já mu pětadvacátého volal a ptal se, jestli už má nějakou tu aranž napsanou, že 16. ledna máme ten koncert. A on, že na tom zrovna pracuje, něco mi pustil do telefonu a já neslyšel nic jiného než nějaké vrzání. Tak jsem mu řekl, že je to skvělé, zeptal se, jestli to stihne a on, že ano, ať se nebojím. 3. ledna přijel na zkoušku a přivezl skoro všechny aranže. Je potřeba říci, že Jaz je showman, zpěvák legendární kapely Killing Joke.

FČ: Super kapela, jeli jsme s ní i evropské turné.

KH: To jsme si taky užili.

FČ: My si tady o tom punku jenom povídáme, ale oni ho žijí.

KH: Vymysleli jsme si, že by to měl i dirigovat a měli zkoušku, na kterou přijeli filharmonici, nastoupili v 10 hodin a Jaz nikde. Tak se po něm jdu podívat a našel jsem ho zamčeného v jedné kanceláři, celý se třásl. Zeptal jsem se, co se děje a on, že nikdy nedirigoval a jestli trváme na tom, aby to tedy dirigoval. Říkám, ať jde dolů, že všichni jsou nachystaní, noty na pultech, ať jen mávne a jedeme. On se teda opravdu hodně uvolňoval, přišel uvolněný, postavil se za ten pult, zaťukal tou taktovkou, všichni zpozorněli – věděli, že prostě opravdu moc dirigovat neumí, ale je to showman, odehráli jsme zkoušku a bylo to fajn.

FČ: Řeknu ti, proč je pro nás setkání s ním zlomové ještě z jiného důvodu. Když si uvědomíš, že zníme jinak, tak to je právě ono – my jsme vlastně bigbíťáci, kteří, když nám zakázali bigbít, prošli folkem, ale pořád jsme se hudebně motali kolem toho středu Evropy. Chceme hrát razantní energickou hudbu, ať už je to v hospodě, anebo ve velké hale, to už je úplně jedno, ale ať je v tomto nějaká energie. Kolem nás je hodně hudebních vlivů – hrajeme písně balkánské, ruské, slovenské a je poznat, že mísíme dohromady řadu stylů a je to velmi složité, protože se to dá lehce pokazit a přehnat.

Jaz nám vysvětlil, že všichni loví nějaké melodie ze světa, ale u nás jsou tak krásné melodie posbírané ze všech těch vlivů a my si to vůbec neuvědomujeme. A Jaz, který ty naše lidové melodie upravoval, udělal tu nejkrásnější věc, a sice že jim neublížil.

S Čechomorem nebo s kapelou České srdce jste procestovali kus světa, hráli na spoustě exotických míst a potkali řadu zajímavých osobností, například Alana Stivella. Jaké to je pro muzikanta, když se potká s někým, koho respektuje, hudebně si ho váží a má možnost si s ním třeba zahrát?

KH: S Českým srdcem jsme jezdili hodně hrát do Francie, a když jsme tam byli poprvé, pozvali nás tam na nějaký hudební festival zaměřený na etnickou hudbu. Když jsme dohráli, tak jsem se zeptal, kdo je tam nejslavnější? Někdo řekl, že Alan Stivell. Odpověděl jsem, že s ním budu hrát. No a jak jsem řekl, tak se stalo. Zahráli jsme si se špičkovými hudebníky, nevím, jestli se někomu poštěstí zahrát si třeba s basistou Tony Levinem (slavný americký basista, který hrál například s Peterem Gabrielem, pozn. red.).

FČ: Představ si, že já jsem poslouchal Tonyho Levina odmala, a najednou vydáš desku, kde jsou pasáže, ve kterých hraje pouze on, já zpívám a nic jiného tam není. A ještě jedna věc, jakmile se potkáš s těmi nejlepšími z nejlepších, máš pocit, že to jsou ti nejnormálnější kluci, úplně nejnormálnější a vlastně v tom je ta jejich velikost. Když se jde do práce, tak tam už jsou ty osobnosti sakramentsky znát, ale v momentě, kdy se s nimi potkáš, je úžasné, jak jsou ti lidé normální.

HK: Bylo to hezké setkání. Chtěli jsme, aby nám Tony Levin produkoval desku. Když jsem za ním doletěl do Milána a pustil mu, co děláme, podíval se na mě s otázkou, co na tom má produkovat, že je to hotové. A začal mi doporučovat nějaké jiné producenty v Anglii. Přemýšlel jsem nad tím a mezitím jsme měli takový sen zahrát si společné koncerty se Suzanne Vega, což se nám v roce 2000 povedlo díky Mileně Palečkové, která to zprostředkovala.

A tak jsme se poznali s kapelníkem od Davida Bowieho, Gerry Leonardem, kytaristou, který s ním hrál až do konce života. Domluvili jsme se, že by nám tu desku produkoval. A já takhle jednou jedu v autě, Gerry mi volá a říká: „Ahoj, já tady sedím s Tonym, něco nahráváme, produkovat vám to nechce, ale basové linky vám natočí.“ Já na to, že to je výborné, že to teď dáváme dohromady a na podzim se na to podíváme. No a takhle to dopadlo.

FČ: Dvacet let předtím jsme hráli v Curychu někde na ulici, zrovna jsme tam měli někomu hrát na svatbě a došly nám peníze, tak jsme si řekli, že zahrajeme na ulici. Hrajeme a najednou tam přišel takový chlápek ještě s druhým chlápkem, chvilku poslouchali, pak zatleskali, hodili tam nějaké prachy a šli pryč. Byl tam s námi Olin Nejezchleba a já mu řekl, že ten chlap vypadal jako Ian Anderson z Jethro Tull. Olin ještě chvilku hrál, pak praštil s cellem a šel za ním se zeptat. A on to byl Ian Anderson, ten den koncertovali v Curychu, tak nás pozval na koncert, to taky nevymyslíš. Vzal nás do šatny, tam ty šampusy a všechna ta jídla, skoro tak, jak to teď máme my.

Kde ve světě jste měli pocit, že ta vaše tvorba kombinující lidovky s moderním zvukem měla největší ohlas?

KH: Ať jsme hráli kdekoliv, vždycky jsme zpívali česky, protože zpívat ty lidovky anglicky, to je blbé, i když jsme takový pokus udělali a nedopadl úplně špatně.

FČ: Suzanne Vega nám nazpívala anglicky jednu skladbu a dopadlo to dobře.

KH: Chtěl jsem říct, že ať jsme hráli v Americe nebo v Asii, nebo kdekoliv na Novém Zélandě, všude, když už ti lidé na ten koncert přišli, tak si to s námi užívali.

FČ: Nejsrdečnější přijetí, bych řekl, je vždycky tam, kde ti lidé mají stesk po domově. To jsou trošku jiná emoce, ale Karel mluvil o těch všeobecných emocích. Nám ta kombinace upřímnosti a hezkých melodií funguje všude, člověk ani nemusí tolik rozumět textu.

KH: Nejvíc to poznáš, třeba když hraješ v nějakém klubu zaměřeném na world music, kde si dramaturgii a program dělá ten klub. Má svoje posluchače, kteří chodí, takže máš jistotu, že bude vyprodáno. Ale nejlepší koncertní zážitek, řekněme magický, máme z Číny, když jsme hráli u Čínské zdi, což nám domluvili lidé z velvyslanectví.

Začalo se stmívat a ta zeď se začala rozsvěcovat. Před tebou sedí Číňani, nemohli být ve velkém počtu, bylo jich tam asi jenom 2000, hraješ píseň Stojí hruška v širém poli, koukáš se na ty první řady, ony s tebou otvírají pusu a ty si říkáš: „Kde to jsem, co se to stalo?“ Po koncertě jsem se dozvěděl, že tam bylo devadesát studentů češtiny, které učila nějaká Slovenka a učila je česky na našich písničkách.

FČ: Jak Karel mluvil o těch pětatřiceti letech, tak jsem si mezitím uvědomil, že to není tak špatné. Nejcitlivější nebo minimálně nejrychlejší lakmusový papírek byly vždy děti. Ať přijede člověk kamkoliv a děti rozumí nebo nerozumí textu, tak ale vnímají a prostě je to baví nebo nebaví. Nejsou tam žádné hry a děti nám říkají pravdu, takže když děti na naše písničky zůstanou a skáčou, víme, že to funguje.

Jak se vyvíjel Čechomor, řekněme, obsazením, jak jste se vy dva poznali a došli k tomuto složení?

FČ: Nejdřív kořist zmateme a pak to do ní našijeme, říkal můj strýc lesník. My jsme vlastně potřebovali zmást publikum, proto jsme měnili každý rok bubeníky. Samozřejmě si dělám legraci, ale pravdou je, že už si na všechny naše bubeníky ani nevzpomenu.

KH: Vyvíjelo se to tak, že když se hrálo na ulici, hrálo se napřed v triu – harmonika, kytara, housle. Pak byly dvoje housle a pořád se po nás chtělo, aby to bylo víc slyšet, tak se přidaly bubny a cello a celé se to zhutnilo. Pak přišlo čtyřicet filharmoniků a mezitím jsme ještě filharmoniky vyměnili za dechaře.

FČ: A právě to nás začalo bavit. Kladli jsme si otázku, co jsme ještě neprovedli a co bychom ještě udělali, abychom se posunuli a zároveň moc nepokazili. Děláme si trošku legraci, co jsme ještě nevyzkoušeli, ale na druhou stranu, udělali jsme desku s dechovkou a dodneška máme pocit, že to byli náramní střelci a že jsme si zase splnili takový svůj sen – prostě udělat něco, co ještě nikdo neudělal.

V současné době to máme tak, že si vlastně začínáme plnit sny toho druhu, třeba, že budeme hrát tam, kde ještě nikdo nehrál. Takže budeme hrát v Chuchli, a místo těch koníčků tam před tou tribunou budeme běhat my s Lucií Bílou. Mimochodem, to jsme ti taky chtěli říct, že s Lucií teď děláme nějaké písničky.

KH: On by se nás na to určitě zeptal.

Když už jste to nakousli, jak došlo ke spolupráci s Lucií Bílou?

KH: Když se vracíme v noci z koncertů do Prahy, zastavujeme u různých pump, protože máme nějaké noční potřeby. A tak jsme u jedné před Prahou zastavili a zrovna si tam Lucka dávala kafíčko. Tak jsme si s ní dali kafíčko, už je to asi patnáct let.

FČ: Důležité bylo, že jsme tam stáli a já zjistil, že ona je stejně vysoká, tak říkám, to půjde. Oni mně furt cpali nějaké vyhublé, vysoké Polky, které na mě koukaly shora. Ale ty vysoké ženské mají se mnou nějaký takový divný soucit.

KH: Takže jsme se na té pumpě domluvili nebo jsme si řekli, že si někdy zahrajeme. A když jsme loni dokončili turné se slovenskou kapelou Kandráčovci a vydali společnou desku Kandráčomor, řekli jsme si, co bychom tak letos mohli udělat. No a já jsem si vzpomněl na kafíčko s Luckou a zavolal jí, jestli bychom to tedy nedali dohromady. No, a už pracujeme na písničkách i programu a 28. června si spolu zahrajeme na společném koncertě v Chuchli.

FČ: My jsme všichni zvědaví, málokdo si dokáže představit spojení Čechomoru a Lucie Bílé. My tyto věci bereme jako výzvu. A teď, když už máme ty písničky vymyšlené a budeme to zkoušet do finální podoby, máme z toho fakt rozkoš, protože máme pocit, že ty lidi opravdu můžeme něčím překvapit. A pokud se to líbí nám, prostě vím, že to bude dobré.

Kluci, když jsme u toho boomerství, jak jste řešili v Čechomoru image nebo kostýmy?

FČ: Tuhle věc jsme řešili úplně ze začátku, protože jsme hráli na tržišti s ukázkami českých starých řemesel. Ti řemeslníci tam byli v dobových krojích, do toho tam byla divadýlka a nějaká muzika. My jsme byli ta nějaká muzika a přišli v nějakých keckách a v čemsi. Někdo se na nás podíval a řekl, ať si vezmeme aspoň košile a saka. Byli jsme takoví havrani, a mimochodem na té akci třeba vznikli Šlapeto.

KH: Franta jim půjčil zpěvník staropražských písniček a na tom to oni postavili. Takže Franta může za to, že vzniklo Šlapeto.

FČ: No a ty kapely musely nějak vypadat, takže nejpřísnější to bylo ze začátku, teď už je to normální. Franta Černý přece nemůže hrát v ničem jiném než v černém.

KH: My jsme to samozřejmě řešili a nakonec dospěli k tomu hrát v normálním přirozeném oblečení, které je hezké a které je koncertní.

FČ: Navíc, čím jsme starší, tím jsme hezčí, takže co si na sebe oblékneme, to nám sluší.

KH: Akorát teď, jak budeme hrát s Lucií Bílou, budeme v černé a ona v bílé. Aby to na těch koncertech, jak v té Chuchli, tak i na těch dalších koncertech, které budeme mít ve Strážnici, v Jindřichově Hradci nebo Jihlavě, vyniklo.

Když natáčíte, v současnosti studia nabízejí úplně jiné možnosti než v dobách, kdy jste začínali nahrávat. Nakolik využíváte nejmodernější techniku a technologie?

KH: Snažíme se zachovávat standardní postup, protože k tomu přistupujeme poctivě, chceme to mít zvukově, co nejlépe to jde. Využíváme moderních věcí, ale když si stoupneme všichni do toho studia, zahrajeme najednou a povede se nám to, je to to nejlepší, co se může stát.

Nakolik podléháte možnostem současného světa, ať jsou to tablety, telefony nebo jiné vychytávky?

FČ: Pro nás je nejdůležitější to, co se stalo – Čechomor je jedna z nejlépe znějících kapel v republice díky tomu, že máme skvělého zvukaře a skvěle připravený program. Je to práce celého týmu, s Karlem fakt hodně pracujeme na tom, aby to takhle vyznělo. Myslím si, že Čechomor má pro posluchače výborný zvuk. To je naše velká deviza.

KH: Samozřejmě máme iPhony, kdysi jsme se to naučili a pokračujeme v tom, ale není to tak, že jsme na tom závislí – když něco nemáme, je nám to trochu jedno, protože důležité je, že jsme zdraví, že se máme rádi a že nás baví hrát. To je prostě ze všeho nejdůležitější. A jestli máš iPad nebo Paipad, to už je jedno.

Jak František s Karlem hodnotí spolupráci s mladými muzikanty? Jak důležitá je pro ně životospráva? Jak to mají s alkoholem nebo jídlem, a co nechybí na seznamu jejich požadavků? Poslechněte si v aktuálním vydání podcastu Boomer Talk v úvodu článku.