Antonín Panenka: Zeleno-bílá barva mně asi byla souzena

Hostem podcastu Boomer Talk je skutečná fotbalová legenda. Ten výraz už se trošku zprofanoval, ale u Antonína Panenky je to bez diskuze. Téma rozhovoru? Fotbal, legendární penalta, ale i móda, přátelství nebo dovolená.

U chlapů nepoužívám zdrobněliny, ale v případě dnešní legendy udělám výjimku, Toníčku, vítej v podcastu Boomer Talk.

Děkuji za hezký úvod. Jsem rád, že jsem žijící legenda.

Začneme u fotbalu, protože Bohemka po neuvěřitelně dlouhé době bude hrát evropské poháry. Kdy jsi začal věřit, že by to Bohemka v Ďolíčku mohla uhrát?

V první řadě bych chtěl říct, že výkony i bodové ohodnocení Bohemky mě velmi mile překvapily, a musím se přiznat, že jsem si to moc a moc užíval, protože po těch letech, kdy jsme bojovali spíše v té spodní polovině tabulky, loni po baráži jsme trošku s odřenýma ušima zůstali v lize, je to úplný balzám na duši.

Hlavně jsme bodovali na hřištích soupeřů, i na tu hru se dalo koukat, takže jsem byl velice potěšený, a když přišla šance dostat se až do pohárových soutěží, tak jsem si připadal ne jako Alenka v říši divů, ale jako Panenka v říši divů.

Po dlouhé době, když jsem se díval na zápas Bohemky se Slavií, to byl fotbal, který mě na české poměry neskutečně bavil. Jenom mi vadilo, že se v prodloužení prodlužovalo a že Bohemka nakonec dostala gól a Slávka vyhrála, Bohemce by, myslím, remíza slušela.

Na tom utkání jsem byl osobně přítomen, musím pochválit kluky za vynikající výkon. Je pravda, že Slavia je přeci jenom v trošku jiném patře, než jsme my, má jiný hráčský kádr, jiné podmínky i finanční. My máme zase takovou tu svoji poctivou bohemáckou hru, bojovnost, určitou soudržnost, dobrou atmosféru v mužstvu a výborného trenéra, který byl poměrně neznámý a dneska patří k těm nejhodnotnějším v lize.

Bylo to vynikající, bohužel nám chybělo deset vteřin k tomu, abychom udělali senzaci a Slavii porazili v domácím prostředí v semifinále poháru, bohužel se to nestalo, ale já z toho smutný nejsem, protože, jak říkám, Sparta nebo Slavia patří do jiných pater.

Historicky jediný titul Bohemky byl bohužel bez tebe a muselo to být obrovské zklamání a musel jsi být strašně smutný, když klokani v sedmdesátých letech vybojovali titul. Jak jsi to vůbec prožíval?

V žertu musím říct, že zpětně, když se na to člověk dívá, museli nakonec odejít dva nejlepší hráči té doby, aby Bohemka získala titul. Takže k něčemu to bylo dobré, samozřejmě, že mi trošičku ukápla slza, rád bych s Bohemkou alespoň jeden titul měl, bohužel se tak nestalo, ale zase na druhou stranu se mi to vynahradilo tím, že jsem s Rapidem Vídeň byl dvakrát mistr Rakouska, takže ten mistrovský titul také mám.

Za Bohemku jsem hrál třiadvacet let a bohužel titul jsem nikdy nezískal, takže trošičku mě to mrzí. Je to sportovní život a k tomu prostě porážky a vítězství patří. Člověk se z těch porážek musí poučit a z vítězství se může radovat.

Zůstaneme ve Vídni, kdysi jsi mi vyprávěl, že dodneška tam máš svoje místo na parkování auta, kdykoliv zvedneš telefon, máš čestné místo na tribuně Rapidu. Jak těžké pro tebe bylo se aklimatizovat? Přeci jen ten rozdíl musel být pro fotbalistu z Vršovic diametrální.

Byl to samozřejmě obrovský zásah do mojí kariéry, protože v Bohemce jsem byl třiadvacet let, nikdy jsem nikam nepřestoupil ani nezažil žádný jiný kolektiv, žádné jiné barvy.

Byl jsem hodně překvapený, protože informace o těch zahraničních klubech a mužstvech nebyly dostupné a já, když jsem odcházel, jsem si říkal, že když Rapid vyjde, tak nějaká červená, modrá a žlutá barva mi může slušet, ale to jsem netušil, že ve Vídni bylo všechno zeleno-bílé, takže ta zeleno-bílá barva mně asi byla souzena. Bylo to pro mě velice těžké i v tom, že jsem poprvé v životě přestupoval do neznámého prostředí, do neznámé země, kde se mluvilo cizím jazykem, a já když jsem odcházel, jsem uměl německy říct jen „guten Tag“ a „noch ein Bier“.

Postupem času jsem byl donucen se trošičku adaptovat a bylo to pro mě těžké i z toho důvodu, že v tom kolektivu se mě ti kluci pořád na něco ptali, chtěli vědět o našem fotbale, a já jsem na ně koukal jak tele na vrata, nerozuměl jsem. Musím vyzdvihnout jednu velkou podporu, tenkrát ve Vídni bydlel pan Kadraba, náš bývalý vynikající fotbalista, který hrál za Spartu a za Slavii a v začátcích, když jsem potřeboval, mi strašně pomohl, byl to takový můj anděl strážný, v podstatě mi zařídil všechny důležité věci, což mi celou situaci velmi ulehčilo, jinak by to bylo těžší.

A jak jsi zvládal němčinu, chodil jsi k nějaké paní učitelce?

Měl jsem němčinu i na hotelové škole, tam jsem se naučil takové základní věci a jediné štěstí pro sportovce je, že sportovní slovník je trošku jednodušší než ten v normálním životě. Postupem času jsem se učil i gramatiku, bohužel jsem trošku tvrdý na jazyky, takže jsem se s tím pral, ale na druhou stranu zas musím říct, že ti kluci se ke mně chovali férově a bylo to krásné.

Šel jsi tam jako hvězda, po mistrovství Evropy v roce 1976, a znal tě celý svět, jaká byla tvoje pozice, když jsi přišel do Rapidu Vídeň?

Nepřipadal jsem si jako nějaká hvězda, možná u nás doma, ale v Rakousku o mně nevěděl skoro nikdo. Tenkrát nebylo nějaké Československo pro ty západní země zajímavé, neměli žádné informace, žádné televizní materiály, nic, takže když jsem tam přicházel, devadesát procent lidí mě neznalo vůbec. Ze začátku jsem to měl velice těžké. Se mnou v té době přišel jeden z nejlepších útočníků světa Hans Krankl, který byl pro Rapid takovým hlavním tahákem.

Postupem času jsem se nějak adaptoval, snažil jsem se vždycky hrát pro diváky, potěšit je nějakou kulišárnou, třeba utajenou přihrávkou nebo něčím, co normálně není k vidění, a musím říct, že lidé to začali oceňovat. A když to vezmu až do konce, tak když hrál Rapid nějaký propagační zápas mimo Vídeň, všude bylo na plakátech uvedeno Rapid FC a Krankl. Časem se to změnilo a bylo na těch plakátech Rapid FC a Panenka, a to bylo pro mě obrovské vyznamenání.

Když srovnáš fotbalový život ve Vídni s ligou v Československu, v čem to tehdy bylo jiné?

Z té sportovní stránky tam byl trošku jiný systém tréninku, na Bohemce jsme trénovali každý den dvoufázově, a když jsem přišel do Vídně, tak tam bylo minimálně jeden den v týdnu volno, trénovali jsme jednou týdně, dvoufázově, jinak jenom jednou denně, což bylo pro mě úplně fantastické, měl jsem spoustu času na rodinu. Byla tam jiná intenzita tréninku, tady jsme trénovali dvě hodiny na hřišti, tam ten trénink trval maximálně 70 minut, ale odsýpalo to. Tady u nás něco trenér vysvětloval půl hodiny, pak byla rozcvička, pak zas půl hodiny něco vysvětloval, pak bylo zase nějaké cvičení, ale tam se prostě jelo 70 minut, nasazení jako v zápase, a myslím si, že člověk nebyl unavený psychicky nebo z nějakého rozcvičování.

Pro mě to byl krásný život, hrál jsem tam čtyři a půl roku a za tu dobu jsme byli dvakrát mistři, třikrát jsme vyhráli Rakouský pohár, vyhráli jsme první halové mistrovství, postoupili jsme do finále Poháru vítězů, což byly obrovské úspěchy, navíc jsem vyhrál Gól třicetiletí, pro mě to byla asi nejkrásnější léta života, po té sportovní stránce.

Pak byla druhá věc, a to byl samozřejmě rodinný život, tady byl jiný systém, tam byl taky jiný systém, takže i děti vycítily, že když jsme přejeli hranice, že tam najednou není takové dusno, všechno bylo v pořádku. Při jedné hraniční kontrole mě svlékli úplně donaha, což bylo hrozně ponižující, to jsem byl vlastně v Rakousku na vrcholu, jakoby bůh, a tady mě nějaký celník svlíkne donaha. Chci říct, že člověk u nás byl prostě takový malinkatý, v řadě, ale tam se o něj nikdo nestaral. Přestože jsem měl nabídky ze Španělska nebo Belgie, byl jsem tam strašně spokojený.

Když jsme se bavili o tom, že si přijel do Vídně a začal v jiném klubu, v jiném prostředí, jak to tam bylo třeba s tou životosprávou, bylo to něco jiného než na Bohemce, třeba co se týče nějakých progresivních metod?

Určitě to bylo jiné. U nás v té době bylo zakázáno kouřit, byl zakázaný alkohol, knedlíky, dokonce někdo vymyslel, že čtyři dny před zápasem nemáme mít nic se ženou, na čemž bylo pikantní to, že jsme půl roku hráli anglický týden (středa, sobota), takže půl roku nic, to bylo bezvadné. Na Západě je to jiné, tam se nikdo o nikoho nestará, tam je prostě jedno základní motto: Kuř si, chlastej, ponocuj, stav se klidně na uši, ale na tréninku budeš maximálně makat, a to samé při zápasech.

Samozřejmě oni všichni to víceméně dodržují, takže takový jeden malý příklad: tři měsíce předtím, než jsem odešel do Vídně, jsme hráli s Bohemkou v Ostravě a při zpáteční cestě ze zápasu jsme se stavili někde na večeři. Dali jsme si nějaké jídlo, objednali si pivo a najednou do té restaurace vlítl trenér Pospíchal a začal tam řvát: „To se mi snad jenom zdá, vy jste si dali pivo.“ Všichni lidé koukali, mysleli si, že je to pivo špatné, začali ho vracet a mě to pivo, které jsem ani nedopil, stálo dva a půl tisíce, na tu dobu velké peníze, ani jsem se pořádně nenapil.

Rok nato už jsem byl ve Vídni, hráli jsme zápas někde, tuším, v Innsbrucku a měli tam trenéra Jugoslávce, který se jmenoval Otto Barič a byl to výborný psycholog. Byli jsme zvyklí, samozřejmě i od nás, že vždycky v deset hodin večer někdo zaťukal na pokoj, kde jsme spali, trenér nás přišel zkontrolovat, jestli jsme na pokoji, jestli je všechno v pořádku. Najednou jsme v Innsbrucku, já jsem spal s jedním ruským fotbalistou a najednou někdo ťuká. Tak si říkám, že asi kontrola trenéra, a otevřel jsem.

K mému překvapení tam stál trenér Otto Barič, v ruce měl takový stříbrný podnos, na tom podnose bylo čerstvě načepované pivo a říká mi: „Anton, já vím, ty máš rád pivečko, dej si pivečko a zítra na ně vlítneme.“ Nedovedete si představit, jaká je to euforie, jak to člověka nabudí, druhý den jsem dal tři góly a vyhráli jsme 3:0, takže to je ten rozdíl.

Když jsi tenkrát odcházel na Západ, jak moc složitý ten proces byl?

Tenkrát nebylo povoleno hrát v zahraničí, pak se ta situace trochu uvolnila po roce 1976, kdy byl velký zájem o naše celé mužstvo, ale bylo tam desetileté embargo, protože jeden hráč zůstal venku, nevrátil se. V roce 1980 byl opět velký zájem o naše hráče a trošku se to opět uvolnilo, protože státní kasa potřebovala nějaké valuty. Bylo povoleno, že hráč, pokud je o něj zájem, může jít do zahraničí, ale musí splňovat určitá kritéria.

Samozřejmě, aby neodešli všichni, tak ta kritéria byla krutá – padesát zápasů za národní mužstvo a hráč musel být starší dvaatřiceti let. V té době to splňovali tři hráči – Ivo Viktor, Franta Veselý, Karel Dobiáš – a já byl čtvrtý. Ty podmínky byly tvrdé, protože jsem dostal nabídku odejít hrát do Belgie, ale tři měsíce předtím, než jsem dovršil třicet dva let, takže jsem nedostal povolení a holt to musel s pokorou takto brát.

Jsi jednoznačně ikona Bohemky, samozřejmě i reprezentace, vzpomínám na rok 1976, kdy jsi proměnil tu milionkrát propíranou penaltu a najednou spoustě lidí, kteří sledovali nejen fotbal, se celkově změnil svět, Československo po mnoha a mnoha letech uspělo na mezinárodním poli a byli jsme zase hrdí, tak, jako to míváme s hokejisty, když vyhrají mistrovství světa nebo olympiádu. Znamenal pro tebe tenhle okamžik životní zvrat, profesní i třeba nějakým způsobem lidský?

Určitý dopad to samozřejmě mělo a i po padesáti letech pořád má. Já jsem to tak nevnímal, protože jsem v podstatě tu penaltu vynalezl při tréninku dva roky předtím, pak jsem to zkoušel v přátelských zápasech, v naší lize a na mistrovství Evropy, byl to takový bonbónek. Kopl jsem ji tak proto, že jsem to viděl jako nejjednodušší cestu k vstřelení gólu, v životě by mě nenapadlo, ani na jedno procento, že by se ta penalta takhle proslavila, že by byla známá na celém světě, že vlastně vstoupila do historie fotbalu.

Prostě jsem chtěl dát gól, byl jsem rád, že zas můžu udělat nějakou kulišárnu, že diváky pobavím, potěším. Táhne se to se mnou už přes padesát let a jsem rád, když se o tom někdo zmíní, když se na to někdo ptá, prostě jsem rád, že ta myšlenka neumřela, že ji napodobují ti nejslavnější a nejlepší hráči světa. Je pro mě neskutečné, že napodobují nějakého Tondu Panenku z Vršovic, a jsem ochotný o ní vždycky mluvit a jsem také rád, že i malé děti už vlastně vědí, o co jde.

Brankář Němců Sepp Maier byl světová třída, pro něj to musela být přece jenom taková trošku potupa, když jste se třeba viděli, nebo když na to přišla řeč, skousl to?

Trvalo mu to hodně dlouho, skoro čtyřicet let, pak to jakoby skousl. Já ho podezírám z toho, že je tak starý, že už na to zapomněl a už mu to nevadí. Několikrát jsme se setkali osobně, hodněkrát jsem ho viděl třeba i v televizi, v různých estrádách, pořadech, on je jinak strašně veselý člověk, komik, příjemný, vždycky byl výborný, až do té doby, než když někde padlo jméno Panenka, tak to se změnil v šelmu, bylo vidět, že mu pořád ležím v žaludku.

Po čtyřiceti letech jsme se sešli tady v Praze, dali si pivečko, šli si zahrát golf a myslím, že už je to v pořádku. Já k tomu dodávám takovou spíše žertovnou věc – mám jednoho kamaráda, který mi vždycky říkal, že byl u toho Seppa Maiera v Mnichově na baráku a že má v garáži můj plakát a hází na něj šipky.

Vzhledem k tomu, že Karel Dobiáš, tvůj kamarád, byl na módu, chodil snad každý týden k holiči, řešili jste, jako Bohemáci, módu, image? Máš legendárního knírka, chodil jsi někam, kde ti ho upravovali?

Tenkrát tyhle věci vůbec nebyly. Základní věc byla, že kdo měl džíny, tak byl prostě in. A všichni měli džíny stejné, protože byla jenom jedna značka a dala se sehnat v Tuzexu a nic jiného nebylo. A to samé platilo o tričkách, tenkrát se trička ani moc nenosila, byly spíš jenom košile. My jsme to nikdy neřešili, myslím si, že když člověk v tom prostředí je, tak mu to ani nepřijde, ale pokud z toho prostředí vystoupí, tak ten rozdíl prostě vidí.

Dnes mají fotbalisté obleky, klubové tepláčky, různé klubové vybavení, jak jste to měli vy, byly nějaké předpisy, jak se oblékat?

Předpisy nebyly žádné. Samozřejmě ta situace je jiná v tom, že dnes jsou nejrůznější sponzoři, kteří hráče vybavují, a to sportovním i volnočasovým oblečením. Ty různé taštičky tenkrát nebyly. Jednou jsem zažil zajímavou věc – když jsme s Rapidem postoupili do nějakého poháru, tak klub dostal nabídku od obchodního domu Tlapa, že nás vybaví stejnými obleky, abychom reprezentovali. Zajímavé na tom bylo, že bylo potřeba souhlasu všech. A našel se jeden hráč, který řekl, že to nechce, a tím to celé padlo. Nedovedu si představit, že by se něco podobného stalo u nás.

Potrpěl sis někdy na módu?

Módu jsem nikdy neřešil. Někdo třeba preferuje auta – Mercedesy, BMW –, mně to prostě nic neříká, já potřebuji auto, abych se dostal z bodu A do bodu B, ale jestli to bude taková, nebo maková značka, pro mě není vůbec důležité. A stejně to mám i s tím oblékáním, samozřejmě člověk je rád dobře upravený, v čistém a příjemném. Rád nosím něco příjemného, spíš věci volnější, protože nemám rád ty upnuté, nepreferuju ani žádné parfémy nebo tetování.

Za co jsi nejvíc během kariéry utrácel peníze, čím sis dělal radost?

Nejsem náročný, hodně času jsem trávil sportováním, dělal jsem všechny možné sporty.

Jsi tenista, golfista, ale tenkrát jsi golf ještě nehrál.

Nehrál, tenkrát ne a dodnes mě to mrzí. Nikdy jsem netoužil po nějakém extra autu nebo oblečení. Mám rád dobré vínečko, dobré pivečko s kamarády, nejezdil jsem ani na nějaké extravagantní dovolené.

Když jsme u tématu, kam jste třeba jezdili po sezóně?

Když jsem byl v Čechách, tak do Zadní Třebáně, do Třeboně, prostě po české vlasti. A když jsem přišel do Rapidu, tak jsem jel s rodinou na Mallorku, kde jsme s Bohemkou rok předtím byli, a viděl jsem, jak nádherné je tam moře, jiný svět. Hodně jsme jezdili do Itálie, Španělska, Tunisu.

A poznávali tě lidé i v zahraničí?

Když tam byli nějací Češi, ale těch tam bylo málo, protože tenkrát se jezdilo na příslib atd. I Rakušáci mě hodně poznávali, nemůžu si stěžovat.

Jak to bylo s názvem časopisu Panenka? Co si myslí o stadionu Bohemky? A jak vidí nadcházející sezonu?

Poslechněte si celý rozhovor s Antonínem Panenkou v našem podcastu v přehrávači v úvodu článku.