Lidé nepoužívají u investic selský rozum. Vítězí chamtivost, říká šéf poradců

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Češi mohutně investují, podle šéfa poradenské společnosti Partners Petra Borkovce ale stále nepoužívají selský rozum. „To není ani o znalostech, ale o selském rozumu. Stále chamtivost a strach překonávají ten základ, kterým by měl být rozum,“ řekl Borkovec v pořadu Agenda SZ Byznys.

Upozornil také, že s vysokou inflací a rostoucími úrokovými sazbami poroste i riziko investic do některých firemních dluhopisů.

Co je dnes hlavním hnacím motorem drobných investorů, snaha alespoň překonat inflaci?

Inflace určitě hraje svoji roli, ale ten hnací motor jsme viděli už v minulém roce. Říkám si, jestli není větším hnacím motorem takový ten FOMO efekt (z anglického fear of missing out – strach, že o něco přijdeme, pozn. red.) – všichni vydělávají, co kdybych přišel o nějakou příležitost. Takže pro mě ten hlavní motor vyplývá z toho prostředí. Více lidí investuje, více se o tom mluví, více se o tom píše. O kryptu se píše stále, o indexu S&P 500 se stále píše.

A zároveň se obrovsky zvyšuje dostupnost investování. Třeba Revolut, kde si můžete klikat, jak chcete, a spousta dalších aplikací. Ta reklama je všude kolem nás. Teď to ještě násobí inflace. Ale ten zájem o investování úplně brutální vidíme už v letech 2020 a 2021. A v lednu vidíme, že to pokračuje dál vysokými růsty.

Takže je to taková módní záležitost? Kdo investuje, je IN, a kdo ne, tak je OUT?

Skoro bych to tak řekl. Připodobnil bych to i k vyšší míře edukace. Jako třeba Rohlík a dalších spoustu e-commerce platforem, které zažily vyšší míru edukace a absorpce nových technologií.

Takže za to mohl online?

Ano. Covid a přechod do digitálu extrémně pomohly tomu, že lidé i na e-commerce přešli mnohem víc. A inflace a dostupnost to jen násobí. Teď vidíme za poslední tři měsíce, jak už tolik nerostou úspory na běžných a spořicích účtech, kde poslední dva roky rostly hodně – lidé mají více peněz. To je jednoznačné. A teď už řeší, kam to dávat.

Partners mají novou kampaň na finanční přípravu na stáří. Řekněte tři nejhorší věci, které v tomto ohledu Češi dělají špatně.

Nejhorší věc je nechávat peníze v transformovaných fondech, které garantují nulu.

Ve starém penzijním připojištění.

To je zhouba pro celou ekonomiku i důchodový systém. Tři miliony lidí (až na pár výjimek, jako jsou starší lidé apod.), kterým se nezhodnocují peníze a v důchodu by mohli být zabezpečeni mnohem lépe.

Druhá věc – bohatství začíná v bilanci. Nezáleží na tom, jakého zhodnocení dosáhnu, i když to tomu hodně pomůže. První věc je, jak utrácím, nebo neutrácím a jak moc myslím na budoucnost. O tom máme tu kampaň, že dnes utrácím víc, než bych musel.

Třetí věc je právě čas. Že při spoření na stáří a přípravě na penzi extrémní roli hraje čas, jak dlouho dám té přípravě. Já buď můžu začít dnes, když mi je 20, s pětistovkou nebo tisícovkou. Ve třiceti trochu víc. Ale když začnu ve 45 nebo 50, tak to musí být násobky peněz, abych se mohl mít v důchodu alespoň trochu dobře.

Vy jste mluvil o tom starém „penzijku“. Je horší dávat peníze tam, nebo je nedávat vůbec nikam?

To je Sofiina volba. Asi je lepší peníze dávat alespoň do toho „starého penzijka“. Protože můžeme doufat, že pak někdo přijde a vysvětlí tomu danému člověku, že je to nesmysl. Je to ale dobré kvůli té disciplíně – naučil jsem se tam peníze dávat, mám tam státní příspěvek. Ten ale v tomto čase neřeší nic, takže to zhodnocení na těch 30 letech hraje velmi významnou roli. Zejména když investuji pravidelně, dlouhodobě.

Mimochodem, jedna z těch chyb je, když jsem v tom novém penzijku, v účastnických fondech – tak pokud to tam mám v konzervativních prostředcích a je mi 20, 30 i 45 a 50, tak je to nesmysl. Protože nevyužívám tu dlouhodobou sílu finančních trhů.

Zlepšuje se finanční gramotnost Čechů v oblasti investic?

To je záludná otázka. Na jednu stranu se určitě zvyšuje počet Čechů, kteří investují. Zároveň se zvyšuje počet Čechů, kteří přicházejí o peníze. A to v těch věcech, před kterými dlouhodobě varujeme. Třeba dluhopisy Arca, dluhopisy Michala Mičky (někdejší majitel sítě Pietro Filipi a Kara, pozn. red.), případ Ondřej Janata a Growing Way, což ani nikdo neumí pojmenovat, co to je, ale je to prostě investování podle paragrafu 15 (Správa majetku srovnatelná s obhospodařováním podle paragrafu 15 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech – pozn. red.), atd. Takže se zvyšuje ta finanční gramotnost.

Bohužel stále tam lidé nepoužívají selský rozum. To není ani o znalostech, ale o selském rozumu. Stále chamtivost a strach překonávají ten základ, kterým by měl být rozum.

I velmi chytří lidé se mě ptají, jaké akcie mají koupit. Já říkám – pokud nejsi obchodník, nejste Honza Bárta, nebo nemáte tým jako Dan Křetínský, nebo nejste Ondra Tomek, kteří se v tom opravdu hrabou, tak je pro vás trading (nákup jednotlivých akcií) úplný nesmysl. Takové ty youtuberské rady typu „kupte, co samo používáte“ – posloucháte Spotify nebo koukáte na Netflix? No, teď by to nebylo úplně ideální.

Protože nakupujete pouze jeden cenný papír a není tam zajištěné rozložení portfolia.

Úplně chybí diverzifikace a chybí ta kompetence, co si vybrat. Investování není složité. Ale nespočívá v hledání zlaté žíly, té „alfy“, pokud nejsem specialista nebo analytik. To dokáže pár lidí na světě.

Takže jednotlivé tituly doplňkově a spíš investovat do nějakých fondů, kde je to namixované rozložené?

Určitě diverzifikace jako taková. Pokud bude diverzifikace v jednotlivých titulech, je to o těch procentech. Pokud třeba miluju Apple, dám si jedno procento nebo 5 procent svého majetku v Applu a mám dostatečně velký majetek, tak je to úplně v pohodě, protože mi to dělá radost, chci mít kousek toho Applu. Nebo jsem milovník aut, věřím koncernu Volkswagen nebo BMW a chci je tam mít, tak je to super, když si kus firmy člověk může koupit. Ale to je trochu něco jiného než celé investiční portfolio.

Já třeba nadávám na zlato, ale klidně je možné mít třeba pár procent ve zlatu. Ale nemůžu tam mít 10 procent a už vůbec ne cokoliv nad 10 procent.

Takže zlato je pro vás taková alternativní investice.

Velmi alternativní. Já ji nemám rád, protože negeneruje žádný výnos, žádný cash-flow. Nelíbí se mi, jak je prodávané. Většina Čechů se k tomu dostane strašně drahým způsobem. Ale zase ty peníze tam asi neztratí. Nevím, jakou dobu potřebuju, abych udržel inflaci. Ale není to moje oblíbené aktivum.

Dlouhodobě poukazujete na neregulovaný segment trhu. Jako různé firemní dluhopisy, kryptoměny a podobně. Co nepoučeným laikům hrozí, pokud do takových investic půjdou? A kam se můžou obrátit, pokud prodělají, v porovnání s třemi regulovanými investicemi.

Vy jste si odpověděla. Chybí elementární ochrana. Ve všech regulovaných segmentech – pojišťovnictví, bankovnictví, kolektivní investování, obchodníci s cennými papíry, jsou regulované oba dva důležité pilíře. Jak regulace toho, kdo produkt vytváří, poskytuje a spravuje. Např. investiční společnost, která vytvořila podílový fond, má pravidla pro obchodníky s cennými papíry, má nějaká pravidla – někdo je dohlíží, jestli to dělají správně, jestli neriskují, jestli dávají klientům správné informace apod.

A pak je tu druhý pilíř – jak se to ke klientům dostane.

Tzn. distribuce.

Ano. My jako poradci musíme mít speciální certifikace, které posledních pět šest let nejsou vůbec jednoduché. Zkoušky u ČNB, které jsou velmi objektivní, jsou tvrdé, jsou drahé, je potřeba je obnovovat.

Ne každý je udělá, podle posledních statistik.

Jednoznačně. Desítky procent lidí je neudělají. Spousta lidí z trhu kvůli tomu odešla. To je vlastně skvělé. Co je horší, že tito lidé často odchází do těch neregulovaných segmentů. Tam nebývá regulovaná ani jedna ta stránka věci.

Emitent dluhopisu musí vydat nějaký prospekt, když je to nějaká větší emise, který musí schválit ČNB. Ale ta schválí jen to, jestli vše formálně splňuje.

A tady funguje ten selský rozum. Když potkáte tady Frantu u studny na náměstí a řekne, že chce půjčit peníze na skvělý projekt, tak mu nepůjčíte – bude to divné. Ale když nějaká firma vydá dluhopis, ta firma nic nevlastní a nic nevydělává a vy tam peníze půjčíte, protože to máte „garantované“. Ale to i ten Franta vám řekne „já ti to garantuju svým jménem, že ti to vrátím“. A když půjčíte Frantovi, tak to je aspoň fyzická osoba a ta ručí celým svým jměním. Ten samozřejmě může „bydlet na úřadě“, do toho exekuce, oddlužení atd.

Ale ta firma je ještě horší. Protože to bude většinou eseróčko, které pošle ty peníze třeba dál, někam do skupiny, a vy si z toho eseróčka nic nevezmete, když padne. Bude mít 200 tisíc základní jmění, často ani takové nebývá. Vyřízeno.

Vy jste rozporoval také investování do tokenů firmy Xixoio. Oni vám za to, jak se o nich vyjadřujete na sociálních sítích, poslali předžalobní výzvu. Jak to dopadlo, soudí se s vámi?

Ne, samozřejmě, nesoudí. Všechny tyto nástroje mají jen odstrašující efekt. Jejich cílem je, aby se buď zbavili nějakého článku v médiích, který je očerňuje – protože oni potřebují rychle sesbírat peníze, a potřebují tudíž to „momentum“ a efekt a pak třeba zmizet. Což třeba nevím, jestli je tento případ.

Ale v každém případě – další vývoj to nemá. Každopádně na mě to vliv mělo. Já sice neměl v plánu to nějak dál rozebírat. To byl jen komentář k článku, který někde napsali, tam mi to přišlo legrační. A pak se to už rozjelo tam, kam jsem to sám nechtěl. Protože pro mě je to okrajová záležitost.

Ale ve chvíli, kdy jste manažer firmy a reprezentujete ji a když ta firma nebo vy žádáte o bankovní licenci…

Teď mluvíte o sobě…

… anebo jste ve vztahu k regulátorovi, kdy musíte kvůli licencím, ne jen bankovní, a kde jsem zodpovědná a kontrolovaná osoba, tak si nemůžu dovolit nějaký i potenciální škraloup. Tzn. když na vás někdo dá trestní oznámení, je to nepříjemné. Není to neřešitelné, ale může vám to znepříjemnit život. Takže vás to určitě přinutí zamyslet se nad tím, jestli vám stojí za to upozorňovat na něco, co je špatně, i kdyby jen v komunikaci. Takže to vlastně funguje.

Co dalšího vám přijde nyní rizikové? Mluvili jsme o firemních dluhopisech, které nemůžeme všechny hodit do jednoho pytle. To ani kryptoměny. Přesto, jak jsme řekli, riziko tam je a jsou to neregulované segmenty. Napadá vás ještě něco?

Já si myslím, že to jsou pořád ty samé věci. Co my na asociaci (Česká asociace společností finančního poradenství a zprostředkování – pozn. red.) nejvíc řešíme, jsou dluhopisy.

Tam to bude velmi eskalovat. Protože spousta firem bude potřebovat refinancovat, budou potřebovat peníze. Inflace je vysoká a budou nabízet vyšší úrokové sazby, budou víc „pushovat“ a půjde se ještě do vyššího rizika. Protože cena peněz se projeví na tom, jestli to dokážou nebo ne.

Takže tam máme obavu velkou.

Že bude větší tlak na vybrání peněz od drobných investorů.

Přesně tak. Bude to hrozně potřeba, bude to drahé, složité. Takže ten tlak bude určitě velký.

Pak je určitě ta kryptoměnová horečka a ten pojem DeFi – decentralizované finance. Což jsou technologicky úžasně zajímavé věci. Jen tady si musíme uvědomit, že oni se snaží nahradit finanční systém, který se proreguloval do stávající podoby proto, aby ochránil lidi, kteří to nejsou schopni posoudit.

Vidíme to na Bohemia Energy. Představte si, firma, do které ještě dáte peníze, nejen že od nich něco berete. A prostě DeFi řekne „dej ke mně peníze, protože je to lepší než v bance“. Ale nemá ten kapitál, nemá kontrolu atd. U kryptoprojektů, ať už budou slibovat cokoliv, je rizikovost obrovská.

Pak je to pojem, který je nešťastný, a to jsou nástroje, které obchází regulované cesty správy peněz. Každý, kdo chce spravovat peníze retailovým klientům, musí mít licenci buď obchodníka s cennými papíry, nebo investiční společnosti. A lidé mu dají peníze, protože to vše splnil, jsou tam kontrolní mechanismy, oddělující třeba peníze toho klienta od peněz té společnosti atd.

A teď jsou tady nástroje, které to mohou nějak obcházet – jako třeba paragraf 15. Což znamená, že já jako privátní osoba si můžu vytvořit fond, on to vlastně není fond, říká se tomu kvazifond. Ani já nejsem schopný popsat, co to přesně je a jak to pojmenovat. A vlastně to je to, co dělal pan Janata a Growing Way. A takových firem jsou tady stovky. Které nereportují ČNB, nemusí nic splňovat.

Jsou u ČNB jen zapsaní.

Ano. Ale hlavní je to, že nemusí reportovat. Protože by stačilo, kdyby reportovali, a ČNB zjistí: OK, ale vy máte víc jak 20 klientů, tak stop.

Což podle zákona nesmí.

Ano. Musí mít jenom 20 klientů, musí mít jen kvalifikované investory – tedy vkládající víc jak milion korun.

Podobně se někdy zneužívají svěřenské fondy. Což je škoda, protože svěřenské fondy jsou na jednu stranu dobrý nástroj. Zaplať pánbůh, že tady je. Ale už tu bylo víc firem, které řekly, že „já ti budu spravovat peníze a využijeme na to svěřenský fond“. Začaly to zase tlačit do toho retailu, pro který to není vůbec vytvořené.

Myslím si, že také sem patří, i když ne tak rizikové, zlato. Jeho prodej není regulován, je to komodita, není to bráno jako finanční aktivum. Takže pro prodej nemusím mít žádné certifikace, můžu naslibovat hory doly.

Nedá mi to, abych se nezeptala: Jak moc přispívají dluhopisovým a jiným investičním průšvihům finanční poradci? Tedy ti, které tady zastupujete. Nebyla by i směrem k nim potřeba tužší regulace? Například v případě fondu pana Janaty se ukázalo, že to prodávali finanční poradci.

Vždy to někdo prodává, otázka je, kdo je ten finanční poradce. V případě Janaty to prodávali lidé, kteří byli i zároveň investiční poradci či zástupci u nějaké investiční společnosti. A ti mohou mít reálně problém. Protože oni by měli dodržovat určitý proces. Takže je otázka, jestli to nebude cesta, jak se k těm penězům dostat, že se půjde po těch investičních zprostředkovatelích nebo jejich vázaných zástupcích.

Že budou muset vracet třeba provize?

No tak provize by měli vrátit určitě. A je otázka, jestli je ještě mají atd. Ale můžou nést nějakou míru zodpovědnosti. To budou rozhodovat až soudy, do jaké míry tu odpovědnost nesli. Jestli to byl jen ten vázaný zástupce, nebo i ten investiční zprostředkovatel. U zprostředkovatele je myslím ta pravděpodobnost relativně malá, u toho zástupce ano.

Máme dva světy – jeden opravdu přeregulovaný. Když vy budete chtít investovat do podílového fondu, i do konzervativního – pokud se prokáže, že nemáte znalosti, nikdy jste to nedělali, nemáte prostudovaný manuál, neprošla jste školou atd., tak vám vyjde znalostní dotazník na nula a nemůžete investovat. Vyřízeno.

Ale pak za vámi přijde někdo jiný, kdo vám prodá kryptoměnu nebo dluhopis. A tuhle část nikdo nereguluje.

A ano, vždy jsou někde černé ovce. Takže pár investičních zprostředkovatelů, nebo spíš vázaných zástupců, to prodávalo. Ale vesměs tyto věci – jako zlato nebo kryptoměny – prodávají lidé, kterým se nedá říkat, že jsou finanční poradci, nesplňují certifikace.

Ale bohužel regulace vytlačuje lidi z té regulované části trhu do neregulované. Ať už proto, že nesplňují požadavky, anebo proto, že říkají „to ne, to nedává smysl, všeho bylo s mírou, ta moc národní banky je příliš velká, my to chceme dělat jinak“.

A pak tu máme brutálně neregulovanou část, kde není regulován ani poskytovatel produktu, ani distributor a jejich odpovědnost. A po tom voláme pořád – tam by se regulovat mělo. Naopak voláme po tom, ať se regulace sjednotí.

Nepříjemné je, že regulátorem je ve skutečnosti Ministerstvo financí a kontroluje Česká národní banka. ČNB má práce hodně a nechce si ji dobrovolně přidávat, takže netlačí na ministerstvo, aby s tím něco dělalo. A na konci dne my voláme nejvíc po té regulaci. Zejména při prodeji zlata, u paragrafu 15, při prodeji kryptoměn – to v Česku bude trvat roky, než se sem ta MiCa (nařízení Evropské komise o trzích s kryptoaktivy) dostane.

A přitom se ty věci dají vymyslet dobře. Ale bohužel zájem a tlak je na to malý.