Šéf CCS: Benzin a nafta budou i po válce stát kolem 40 korun za litr

Rozhovor si můžete poslechnout i v audioverzi.

Ceny benzínu a nafty dosahují aktuálně rekordních hodnot, ale podle šéfa společnosti CCS Jana Polívky je válka na Ukrajině již v ceně zohledněná. Nedojde-li k dalším negativním událostem, které by vystřelily cenu ropy, měla by podle něj hranice 50 korun za litr odolat. Šéf CCS, která je největším poskytovatelem flotilových řešení v oblasti tankovacích karet a telematiky, v pořadu Agendy Byznys Zprávy říká, že do budoucna vidí pro svůj byznys velkou příležitost v elektromobilitě, která může technologicky posunout Evropu na úroveň USA a Asie, které dominují.

V nedávném rozhovoru jste uvedl, že ceny pohonných hmot se k předválečným hodnotám nevrátí. Proč?

Protože v ruce nedržíme dobré karty. Ještě před začátkem války, pokud se nepletu, se cena barelu pohybovala kolem 80 dolarů a dolar byl pod 22 korun. Dnes máme o padesát procent vyšší cenu suroviny, kurz koruny přibližně kolem 23,50 za dolar. Takže mix těch vstupních hodnot není ideální. Nedojde-li k nějaké dramatické změně geopolitické situace, tak nemůžeme očekávat dramatický pokles cen v následujících měsících.

Pokud konflikt v nějaké dohledné době skončí, může dojít k poklesu cen?

To jsme v oblasti spekulací. Nevíme, jak dlouho válka potrvá. Na základě našich zkušeností víme, že nahoru jdou ceny velice rychle a dolů pozvolna. Pokud bychom se dostali do, řekněme, normální předválečné situace, tak cena bude pozvolna klesat. Ale nejsem si jist, že by se vrátila k cenám dieselu za 35 až 37 korun jako před půl rokem. Myslím si, že poválečným standardem bude cena kolem 40 korun za litr.

Po dvou letech s covidem přišla válka na Ukrajině. Jak se v posledních dvou letech změnilo chování zákazníků ohledně tankování?

My se specializujeme na komerční fleety, tedy osobní vozy a dodávky. Naším primárním klientem nejsou kamionové a přepravně logistické společnosti. Během covidu si všichni zvykli na práci z domu, zredukovala se doprava a s tím i spotřeba paliva a to mělo zásadní vliv. S příchodem války žádný zásadní posun neregistrujeme. V této době se bude hlavní problematika týkat kalkulací nákladovosti, protože cena pohonných hmot zásadním způsobem vstupuje do kalkulací cen služeb jakékoliv logistické společnosti.

Máte rozsáhlý monitoring cen pohonných hmot a každý týden se ceny posouvají na nové rekordy. Kde očekáváte vrchol?

Vycházím-li z předpokladu, že válka už je započítaná do ceny komodity a máme tu inflaci, na kterou musí centrální banky reagovat, tak nejsme daleko od vrcholu, nebo na něm. Věřím, že se ceny budou stabilizovat a do budoucna se budeme blížit k těm 40 korunám.

Takže hranice 50 korun za litr benzínu či nafty nepadne?

Bude záležet na lokálních výkyvech. Může se stát nějaká nepředvídaná událost, cena ropy vyletí ke 140 dolarům za barel a pak by zareagovaly ceny na palivové burze a následně dodavatelský řetězec. Ale nemyslím, že je to pravděpodobný scénář.

Jak se chovají čeští pumpaři v porovnání se zahraničím?

V Čechách je cenotvorba pomalejší. Ceny se mění jedenkrát týdně. Zatímco v Německu není výjimkou, že se ceny mění v rámci dne, před víkendem a podobně. Neberu to ale jako nějakou zvláštnost, spíše je to o nastavení trhu.

Nemůže to svědčit o tom, že konkurence přeci jen není v Česku tak velká?

To by byla spekulace, názor je to legitimní, ale spíše si myslím, že je to nějaký standard trhu a budoucnost ukáže, jestli se nedostaneme k dynamičtější cenotvorbě.

Vláda reagovala na drahé pohonné hmoty snížením spotřební daně o 1,50 koruny u nafty i benzínu. Je to podle vás dostatečné?

Můj osobní názor zní ano. Nebyla to první změna, už nějaká proběhla počátkem roku, takže kumulativně to jsou 2,50 koruny a to už není zanedbatelné. Řádově půjde o miliardy korun, které budou ve státním rozpočtu chybět, a pak se to projeví třeba tím, že nebudou dost opravené silnice. V zahraničí probíhají změny také, podle jednotlivých zemí je to 12 až 15 centů, tedy v přepočtu 3–3,50 koruny. Takže si nemyslím, že 2,50 koruny by bylo málo. Pak můžeme jít úplným extrémem jako v Maďarsku. To se dostaneme do situace, kdy firmy, které jsou svým byznysem závislé na palivu, si nenatankují. Zastropování cen vypadá zvenčí jako dobrá idea, ale vede to k ohromným problémům v celém dodavatelském řetězci. Takže vláda v Česku šla za mě chytrou cestou, ale nemyslím si, že ještě řekla konečné slovo, a možná se s ohledem k okolnostem ještě nějakého zlevnění dočkáme.

Kromě palivových karet poskytujete služby v oblasti telematiky. O co dalšího mají klienti největší zájem?

Hlavní přidaná hodnota našeho byznysu je minimalizace administrace a maximalizace kontroly. Kombinace palivových karet a telematiky není nic jiného než technologické řešení, které kombinuje hlavní aspekty GPS a GSM. Máte zařízení v automobilu, které sleduje a vyhodnocuje váš pohyb. Stále jednoznačně je dominantní prodej palivových karet, je to první úroveň odstranění administrativní zátěže a první stupeň kontroly. Následně si to můžete představit jako pyramidu a další úrovní je ta telematika. Máme asi 80 tisíc osobních automobilů osazených naším řešením a máme dlouhodobě ověřená data, že s instalací telematiky klesá průměrná spotřeba o 15 procent.

Významnou změnou v dopravě je nástup elektromobilů a celý Green Deal. Jak se to projevuje ve vašem byznysu? Myslíte, že válka na Ukrajině může vést k přehodnocení cílů Green Dealu, v jejichž rámci by mělo být do roku 2030 v Evropě 30 milionů elektromobilů?

Pro nás je elektromobilita neskutečně zajímavé téma. Pracujeme na tom, rozšiřujeme síť, připravujeme produkty, které budou mít pro klienty větší dosah a využití. Co se týče Green Dealu, tak podle mého názoru jde o ohromnou příležitost. Klasickou českou optikou je vše kritizovat, čekat v koutě a pak říkat, že já jsem ten nejchytřejší a tak to být nemělo. Mé přesvědčení je, že je to produkt Evropské unie v podobě určitého právního rámce, který nám nabízí příležitost uchopit elektromobilitu jako postup na další stupeň. To je důležitá věc. Vnímám to jako příležitost vyrovnat se s určitou evropskou leností. Jak v USA, tak v Asii jde technologický pokrok kupředu výrazně rychleji než v Evropě. A Green Deal je příležitost, jak tento handicap srovnat a dostat nás do čela.

Co je třeba udělat pro to, aby se to povedlo a dosáhli jsme přechodu k elektromobilitě?

Problém tkví v tom, že ještě 12 měsíců zpět byla nabídka elektromobilů žalostná. Ale dnes už máme desítky modelů, takže dostatečná nabídka je předpoklad pro to, aby to někoho začalo zajímat. A nemusíme si nic nalhávat, rozvinutost infrastruktury je nedostatečná. Takže potřebujeme vybudovat kvalitní nabíjecí infrastrukturu. To znamená dvě věci. Mít řešení pro nabíjení v rodinných domech, případně kancelářích, a také se musí vyřešit, kde budou nabíjet lidé, kteří žijí na sídlištích. Třetí otázkou je cena. Například v Norsku a Nizozemsku, kde je podíl elektroaut nejvyšší, tak se toho nedosáhlo samo o sobě. Je tam řada pobídek, hlavně daňových. Takže před vládou je úkol, jak nastavit podpůrný model, aby poptávka po elektromobilech vzrostla. A je také třeba, aby auto, které nebude elektromobil, bylo v daňovém systému penalizováno. To si myslím, že je pro rozšíření elektromobilů nezbytné.