Zpravodaj Financial Times: Draghiho zpráva je ponuré čtení, Evropě ujel vlak

Evropská unie roste pomalu a nezvládá konkurovat zbytku světa. To je část ekonomických neduhů, na které hledá lék nová zpráva bývalého šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho. V podcastu 5:59 závěry zprávy rozebral zpravodaj Financial Times Andrew Bounds. Přinášíme vám přepis celého rozhovoru.

Andrew, jak by se dala Draghiho analýza stručně popsat?

Krátce řečeno je to poměrně neradostné, zoufalé a celkem depresivní čtení pro řadu lídrů Evropské unie. Draghi mluví o pomalém skomírání EU, pokud v krátkodobém výhledu nedojde k radikální reformě a zlepšení její ekonomiky.

Zpráva má zhruba 400 stránek. Co si z ní může odnést obyčejný člověk, pokud bys to měl nějak shrnout?

To hlavní Draghiho poselství je, že Evropa začíná zaostávat v ekonomickém soupeření se Spojenými státy a Čínou, ujíždí jí vlak v oblasti technologií, její ekonomika neroste tak rychle a její produktivita taky ne. A jeho hlavní argument spočívá v tom, že pokud s tím něco neuděláme, nebudeme si už moct dovolit dál platit štědrý sociální stát, nebudeme mít peníze na důchody a neufinancujeme ani nezbytné náklady spojené s klimatickou změnou a přechodem k zelené ekonomice.

Tvrdí, že musíme provést změny, pokud si chceme udržet výhody spojené se životem v Evropě, která dosud platila za velmi dobré místo k životu z pohledu většiny lidí. A také říká, že k tomu všemu potřebujeme víc investic a více Evropy a naopak je třeba se zbavit překážek a bariér uvnitř jednotného trhu, ve způsobu, jakým spolu členské země EU spolupracují. A také snížit naše energetické náklady, protože ty výrazně převyšují úroveň běžnou v jiných částech světa.

Než se ponoříme do detailů Draghiho zprávy, ráda bych se trochu pobavila o politickém kontextu, ve kterém dokument vznikl. Původně měl být zveřejněný už před letními prázdninami, došlo ale k jeho pozdržení. Tušíš, z jakého důvodu?

Jako všechno v Evropské unii to trvalo déle, než by člověk čekal, což je poměrně ironické v případě zprávy, která říká, že je třeba dělat v Evropě věci rychleji, efektivněji a produktivněji. Pracoval na tom skoro rok. Všichni jsme asi čekali, že ta jeho zpráva vyjde někdy v červnu, těsně před volbami do Evropského parlamentu, ale to se nestalo. A řekl bych, že to mělo vícero důvodů. Nemyslím si ani, že by to bylo nutně kvůli tlakům na Draghiho, myslím si totiž, že on sám upřednostnil ten pozdější termín, protože mu to automaticky přináší větší politickou pozornost.

Poslechněte si rozhovor s Andrewem Boundsem v podcastu 5:59

Jsme teď v klidnějším období, kdy se skládá nová Evropská komise, volby máme za sebou, a zatímco toto všechno probíhá, z Draghiho zprávy se stává téma, o kterém se v Bruselu mluví. A tak například když teď každý z členů nové Komise dostane od Ursuly von der Leyenové tzv. mission letter, tedy dopis, ve kterém budou popsány hlavní úkoly pro dané portfolio, můžeme očekávat, že Draghiho zpráva podobu a náplň některých z těchto dopisů ovlivní. Takže jak Mario Draghi, tak Ursula von der Leyenová se nyní mohou pokusit přinejmenším pro příští pětileté období úřadování nové Komise formovat debatu uvnitř EU a přimět členské státy, aby o těchto otázkách mluvily a možná i učinily některé z bolestivých kompromisů, které jsou zapotřebí.

Draghiho návod, jak zvýšit konkurenceschopnost Evropy, není první takový recept. Z poslední doby připomenu Enrica Lettu, dalšího italského expremiéra, který letos na jaře zveřejnil vlastní zprávu o podnikatelském prostředí v Evropské unii. Je Draghiho dokument v něčem odlišný? A bude mít nějaký dopad?

Ona i ta Lettova zpráva byla ve své době oslavována. Ovšem v jeho případě to nebyla Evropská komise, kdo si ji u něj objednal, ale samy členské státy, které o tom vedly diskuzi na summitu, tedy na Evropské radě. A tu zprávu Enrica Letty skutečně vřele přivítaly. Obě ty zprávy se v lecčems překrývají. Letta v té své hodně prostoru věnuje společnému trhu. V Evropě máme jednotný trh, co se týče zboží, ale nedá se říct, že by fungoval nějak zvlášť efektivně. Přetrvává tu spousta bariér mezi jednotlivými členskými zeměmi, které ztěžují například české firmě prodej jejích výrobků ve Francii a podobně. Zároveň se mohou lišit národní standardy pro různé formy podnikání a jeho administraci. O tom všem se Letta ve své zprávě rozepisoval a Draghi se tomu rovněž věnuje.

Ovšem od zveřejnění zprávy Enrica Letty už uplynulo několik měsíců a on ještě pořád jezdí po Evropě, obráží různé konference a snaží se hlavní poselství své analýzy předat zástupcům byznysové komunity, která o to velmi stojí. Ale dosud se toho z té zprávy do praxe moc nepropsalo. Samozřejmě, v evropské politice, jak už jsem říkal, nastalo jakési období klidu kvůli zmiňovaným volbám, ale přece jen půl roku už uplynulo a kde nic tu nic. Takže pokud se ptáš na Draghiho zprávu a to, zda máme důvod si myslet, že se z ní za srovnatelné období zrealizuje víc, o tom upřímně pochybuju. Ale počkejme si a uvidíme.

Pojďme si říct něco víc o osobnosti Maria Draghiho. Jako bývalý šéf Evropské centrální banky se možná nejvíc proslavil v časech evropské dluhové krize, kdy slíbil, že učiní vše, co bude v jeho silách, aby zachránil euro. Mohl bys připomenout, jakou roli tehdy sehrál a proč se mu od té doby přezdívá Super Mario?

Jistě, bývají mu připisovány zásluhy za to, že se mu podařilo zachránit Evropu před dluhovou krizí, která začala někdy v letech 2008–2009, kdy se spousta bank dostala do potíží a státy je zachraňovaly finančními injekcemi, což obratem vyvolávalo obavy z neudržitelného prohlubování státního dluhu u zemí jako Itálie, Portugalsko, Řecko nebo Irsko. Mario Draghi byl tou dobou ve vedení Evropské centrální banky, od listopadu roku 2011 dokonce jako její prezident. A v červenci roku 2012 učinil ten dnes už legendární výrok o tom, že pro záchranu eura udělá cokoli, protože v tu dobu to skutečně vypadalo s budoucností společné evropské měny všelijak.

Některé země platily za to, že si půjčovaly, víc než jiné. Přitom základním principem společné evropské měny bylo, že všechny zrovnoprávní. Že si Italové budou půjčovat za stejný úrok jako Němci, například. Jednotlivé země tedy měly tehdy kvůli tomu značné výdaje.

Ale vložil se do toho Mario Draghi a pronesl to, co pronesl. Nijak blíž nevysvětlil, co tím měl přesně na mysli, ale v zásadě to znamenalo, že zajistí likviditu, poskytne bankám peníze, aby celý systém udržel nad vodou. Dal najevo, že nenechá banky zkrachovat. A to pomohlo oživit důvěru v systém a Evropa se vrátila k růstu a dluh se začal pomalu ztenčovat. Jenže ten podstatný rozdíl je, že jako prezident Evropské centrální banky měl téměř absolutní moc, aby spolu s výkonnou radou podnikal kroky, které považuje za nutné. V politických orgánech Evropské unie je moc mnohem více rozdělena.

A Mario Draghi má dnes v EU nulovou moc. Jediné, co má, je síla jeho vlivu. Dokonce ani Ursula von der Leyenová nemá veškerou moc. Ano, Draghi je respektovanou osobností a jako bývalý italský premiér ví, jaké to je, řídit vládu v členské zemi EU. Což mu automaticky zajišťuje respekt u ostatních premiérů. Ale je to přece jen o dost jiná práce než zachraňovat měnu.

Evropská unie, jak oba dobře víme, je vnitřně rozdělená podél národních hranic ve všech možných odvětvích, ať už jde o kapitálové trhy, průmyslovou politiku, nebo byrokracii. Může to Mario Draghi nebo kdokoli jiný změnit?

Ano, Evropa je rozdělená. Aby se to změnilo, bude potřeba, aby všech 27 lídrů spolupracovalo. Aby se jim to podařilo napravit a dokázali se na některých věcech shodnout. A to se zatím nestalo. Otázkou je, jestli se tito politici nechají Draghiho zprávou přesvědčit, že situace je skutečně tak špatná, že je čas na kompromisy a že svým voličům řeknou, že některé změny jsou nezbytné. Třeba přesun peněz ze spotřeby na investice. A že se na to budou snažit najít prostředky. Ale myslím, že je to zkrátka konstatování, že tu tyhle překážky jsou a že mají své důvody. Třeba to, že si jednotlivé země chrání své výrobce a jejich zboží, ke kterému mají i z kulturního hlediska vztah.

Byl tu případ francouzského výrobce jogurtů Danone, kterého chtěl od majitelů někdo koupit, ale Francouzi s tím nesouhlasili a argumentovali, že jde o jejich národní poklad. Všechny tyhle potíže mají nějaký svůj důvod a k jejich překonání potřebujete hodně politické odvahy. Ostatně v nedávných eurovolbách jsme viděli stejný trend i mezi voliči – okopávají Evropu a říkají: Nesouhlasíme s tím, co nám Evropa dělá, nechceme být homogenní společenství států, naopak se chceme v rámci jednotlivých zemí lišit, chceme být suverénní a vlastenečtí. Takže pro Draghiho a další lídry nebude jednoduché se s takovým společenským nastavením vypořádat a prosadit změnu.

Takže aktuální nálada v Evropě, navzdory Draghiho zprávě, není nakloněná nějaké větší reformě?

Myslím, že ne. I když v té zprávě jsou ty problémy dobře popsané. A některé by šly napravit technickými změnami. Například vysoké ceny energií. Evropské ceny jsou pořád odvislé od ceny plynu, takhle místní trh funguje. Takže obnovitelné zdroje sice zlevňují, ale lidé to na cenách energií, které platí, nevidí. A Draghi říká, že je potřeba tohle fungování trhu změnit. A je to ve skutečnosti technická změna, která samozřejmě vyžaduje určitý kompromis, ale je možná.

Co se týče fúzí společností a dalších věcí, je Mario Draghi zastáncem pohledu, že v Evropě teď nevzniká dost firem, které by se v budoucnu staly globálními lídry. Společnosti s více než miliardovou hodnotou, v byznysovém žargonu se jim říká jednorožci, mizí do Spojených států, kde se snáz dostanou k financím nezbytným pro další růst. A řadu firem vytlačí konkurence, protože americké a čínské společnosti rostou na silnějších trzích rychleji a víc.

Proto chce Draghi v Evropské unii uvolnit přísná pravidla hospodářské soutěže, aby byl trh konkurenceschopnější, aby na něm mohlo vzniknout víc velkých firem, které budou moci těm americkým a čínským konkurovat na globální scéně. To si dokážu představit. Těžší to je s těmi úplnými základy, na kterých evropská ekonomika stojí. Jedním z problémů je stárnoucí evropská populace, původního obyvatelstva v Unii ubývá, i když číselně populace roste, a to díky imigrantům. Jak ale víme z nedávných voleb, přistěhovalci nejsou zrovna v kurzu.

A teď si představte politika, který říká: Potřebujeme víc migrantů, protože jen tak nám poroste ekonomika a vy si budete moci dovolit jít do důchodu a jednou se o vás díky tomu bude mít kdo starat v domě s pečovatelskou službou. Tohle komunikovat není politicky snadná věc a ta současná evropská nálada tomu nepomáhá.

Pojďme se podívat na jeden důležitý detail Draghiho zprávy, a to ten, že její autor vyzval k dodatečným ročním investicím ve výši zhruba 800 miliard eur, které by měly zvrátit ztrátu konkurenceschopnosti Evropy vůči Spojeným státům a Číně. Řekl Draghi, kdo by měl tuhle částku zaplatit?

Ano, myslím, že použil frázi o bezpečných dluhopisech, ale upřímně řečeno je to vlastně výzva ke společné půjčce Evropské unie. Neříkám to rád, ale je to stejné jako s fondem obnovy po covidu, ve kterém byla podobná částka, taky 800 miliard eur. Myšlenka je stejná, spolu si jako Unie půjčíme a pak peníze přerozdělíme podle toho, kdo je nejvíc potřebuje. V tomhle systému se pak stane, že země jako Španělsko a Itálie, které byly covidem hodně zasažené, dostanou i hodně peněz a na splácení půjčky se tolik nepodílí. Naopak země jako Německo a Nizozemsko moc peněz nedostanou, ale zato hodně zaplatí. No a takové vlády tenhle scénář znovu opakovat nechtějí. Takže když vyloučíte společnou půjčku, peníze se ještě dají získat, jak politici říkávají, z vlastních zdrojů.

Evropský rozpočet v tuto chvíli odpovídá asi jednomu procentu HDP Evropské unie a skládá se hlavně ze sdílených příjmů, třeba z výběru daně z přidané hodnoty. A tímto způsobem by bylo možné sdílet víc daní, které by národní státy mohly posílat do Bruselu a tam by se přerozdělovaly. Ale jsme zase zpátky u politické proveditelnosti, takovou věc musíte v Unii rozhodnout jednomyslně. A přitom tu máte lidi, jako je maďarský premiér Viktor Orbán, který takové dohodě určitě není nakloněn, stejně jako další populisté, třeba slovenský premiér Robert Fico. Proti jsou i Nizozemci nebo Němci a další čistí plátci, kteří peníze do EU hlavně posílají.

Z pozice Draghiho to není lehký úkol, máte přesvědčit lídry států, že se tohle těžké rozhodnutí nakonec vyplatí, protože nastartuje ekonomický růst, bude pak víc co přerozdělovat a peníze se vám vrátí. Jenže politici neuvažují vždycky v dlouhodobém horizontu. Mario Draghi je velmi chytrý člověk a byl i italským premiérem, jenže v úřednické vládě, takže nebyl nikdy zvolený, nikdy nevedl volební kampaň a nikdy svoji politiku nemusel prodávat voličům. Takže jeho recepty na lepší a prosperující Evropskou unii nejsou na voličích nijak testovány a není jisté, že by politici dokázali občany Evropské unie o takových věcech přesvědčit.

A jak velká částka těch 800 miliard pro Evropskou unii vlastně je?

Jedná se o čtyři procenta hrubého domácího produktu celé Unie. A to je samozřejmě hodně peněz. Evropskou unii by taková investovaná částka vrátila na úroveň investic, které tu nebyly od šedesátých a sedmdesátých let. Od té doby se výdaje spíš přesouvají z investic a infrastruktury do spotřeby, na sociální výdaje, na důchody a další věci. A jsme zpátky u stárnoucí evropské populace, v takové situaci je těžké tenhle trend zvrátit. Je to celkem hlavolam.

Trochu už jsi zmínil, že hned jak Mario Draghi svoji zprávu vydal, vzbudilo to bouřlivé reakce. Německý ministr financí Christian Lindner napsal, s čím vším nesouhlasí, a konkrétně uvedl společnou půjčku EU. Jsou tedy politické překážky realizace Draghiho plánu větší než ty ekonomické?

Myslím, a už jsme o tom částečně mluvili, že prosadit ta doporučení je z politického hlediska velmi obtížné. Slibují sice velké ekonomické přínosy, které ale nemusí přijít v horizontu třeba nejbližších pěti až deseti let, takže z nich možná nebude těžit ten politik, který za ně bude bojovat. A je tu také otázka, jestli Evropané považují současnou situaci za natolik kritickou, aby usoudili, že je skutečně čas na změnu – a že ta změna musí být poměrně drastická, včetně toho, že členské státy v podstatě odevzdají kus své nezávislosti do Bruselu, který by ty nové záměry v praxi řídil a rozvíjel.

Klasickým příkladem je otázka finančních zdrojů, kdy chcete dosáhnout toho, aby už všechno neplatil stát, a naopak chcete více investic ze soukromého sektoru – tedy aby co nejvíce věcí financovali soukromí investoři. Ti ale v takovém případě chtějí, aby celá Evropská unie skutečně fungovala jako jeden trh, na kterém je 450 milionů zákazníků. Tehdy se jim to vyplatí. A pokud takový trh mít nebudou, radši své peníze použijí ve Spojených státech, v Číně, Indii nebo Brazílii – ve státech, které rostou mnohem rychleji.

Takže pokud chcete, aby do Evropské unie proudil větší objem investic, musíte investory něčím přilákat. A tady se vracíme k plánu na vytvoření unie kapitálových trhů, což je myšlenka, že budete moci investovat napříč členskými státy bez toho, aniž byste se v každé jednotlivé zemi museli vyrovnávat s místními regulačními podmínkami. Místo toho by existoval jeden centrální regulační úřad. Je to představa, která se členským zemím samozřejmě nelíbí, chtějí vědět, kdo a kde investuje. Určitě by od politiků zněly výzvy, že ty peníze jsou potřeba v jejich domovské zemi, ne někde v zámoří. Takže je to celé skutečně velmi složitý oříšek.

Ty jsi zmínila spolkového ministra financí Lindnera. A já myslím, že Německo je ostře proti, protože by na to v konečném součtu Němci finančně doplatili. Nesmíme zapomínat na to, že až přijde na řadu další dlouhodobý rozpočet Evropské unie, hodně zemí – a bude se to týkat i České republiky – dostane z Bruselu méně peněz, protože je ten mechanismus nastavený podle ekonomické úrovně. Záleží na tom, jak jste bohatí.

A mnohé země, které do Unie vstoupily po roce 2000, se v tomto ohledu stále více přibližují členským státům ze západní Evropy. Znamená to, že budou z unijní kasy dostávat méně a nakonec budou do společného rozpočtu více přispívat než z něj brát. Společná půjčka ve výši 800 miliard eur tak nakonec pro ně může znamenat, že více dají, než získají, což celou věc velmi komplikuje. Když jsou lidé v konkrétní zemi zvyklí na to, že z Bruselu přicházejí peníze – že o tom je přece členství v Evropské unii –, je velmi těžké jim vysvětlit, že teď už budete do Unie peníze posílat.

Na pozadí toho, že je Evropská unie vnitřně velmi rozdělená, vyžádala by si Draghiho doporučení další integraci Evropy jako nutnou podmínku? A pokud ano, v jaké oblasti přesně?

Ano, myslím, že sám Draghi by řekl, že pokud chcete vytvořit skutečně jednotný trh bez trhlin, potřebujete centrálního regulátora – potřebujete, aby pravidla hry mohla určovat Evropská komise a aby do toho až na některé extrémní výjimky nemohli zasahovat národní regulátoři. Takže si myslím, že předpoklad větší integrace, na který ses ptala, se v Draghiho podání týká možnosti přístupu na jednotný trh, hlavně v oblasti služeb. Konkrétně by to znamenalo třeba to, že by pod regulaci na úrovni Evropské unie spadaly technologické společnosti. Národní regulátoři by sice ještě v některých oblastech měli své pravomoci, většina by se ale odehrávala na unijní úrovni.

Dalším bodem jsou daně, kde by podle ideálního scénáře mělo dojít k harmonizaci tak, aby soukromé společnosti věděly, že platí podobné sazby napříč celou sedmadvacítkou. Pod regulaci na unijní úrovni by také mohly patřit i finanční trhy. A je tu i možnost financovat z unijní úrovně dopravní projekty, které povedou k lepšímu spojení mezi členskými státy. Kontrola z jejich strany nad dopravními rozpočty by měla oslabit, stejně jako nad vším, co putuje přes Brusel – s těmito penězi by se mělo pracovat tak, aby to bylo co nejefektivnější pro celý unijní trh, ne jen pro jednotlivé národní státy.

To všechno jsou oblasti, kde bude Mario Draghi volat po jednotných pravidlech. Sám to vyjádřil naprosto jasně – řekl, že jsme příliš rozdrobení a že potřebujeme skutečný blok 450 milionů lidí, pokud máme ve světě něco znamenat.

Zprávu si od Draghiho objednala staronová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Jakou roli tu může sehrát nová Evropská komise, aby zpráva neměla stejný osud jako Lettova analýza, kdy se její doporučení nezavádějí do praxe a po šesti měsících o ní nikdo nemluví?

Bude to zohledněno. Každý člen rodící se Evropské komise dostává od Ursuly von der Leyenové dopis s instrukcemi: Tohle jsou body, které po vás chci, abyste udělali. Kandidáti poté míří na slyšení do Evropského parlamentu, kde své plány představují. A já myslím, že Draghiho zpráva se na výkonu jejich mandátu v Evropské komisi projeví – hlavně u komisařů odpovědných za ekonomiku, rozpočet nebo obchod.

O Ursule yon der Leyenové je známé, že Komisi řídí pevnou rukou a že většina eurokomisařů následuje její autoritu. Až na drobné výjimky nevystupují jako postavy s nějakou větší mírou nezávislosti. Takže si myslím, že si Draghiho doporučení vezmou za svá. Ursula von der Leyenová ale potřebuje získat také podporu lídrů členských států. Příští unijní summit je na programu v říjnu a já nepochybuji o tom, že na něm nebude chybět ani Draghi, aby pomohl „prodat“ svou vizi. Tak jako na každém summitu bude vznikat závěrečná deklarace, ve které se prezidenti a premiéři zavážou prosadit alespoň některé body Draghiho agendy.

Jenže to už v případě unie kapitálových trhů nebo jednoho centrálního regulátora udělali v minulých letech několikrát, a zatím z toho nic nebylo. Budeme si proto muset počkat, jestli se rétorika lídrů u některých těchto dlouho diskutovaných otázek nezačne měnit a jestli třeba někdo z nich jasně neřekne, že je připravený pro jejich prosazování přinést politické oběti. A možná se to dozvíme už brzy, protože část z těch doporučení má jasné řešení a může být provedena poměrně rychle.