Večer 17. listopadu nebyl sametový, vzpomínají ženy zbité na Národní třídě

Česko si připomnělo 34 let od listopadové revoluce. V pátek se tradičně slavilo na pražské Národní třídě, kde v podvečerních hodinách 17. listopadu 1989 ozbrojené složky komunistického režimu zbily účastníky poklidného protestu za svobodu a demokracii. Jak na tyto chvíle po letech vzpomínají dvě účastnice tehdejší demonstrace?

Věra Krincvajová a Klára Jirovcová Pospíšilová. Obě v roce 1989 studovaly žurnalistiku na Univerzitě Karlově, psaly převážně o kultuře, se spolužáky chodily na protirežimní demonstrace a podepisovaly petice. Osudový pro ně byl ale až zásah zásahových jednotek komunistického režimu 17. listopadu na Národní třídě.

Že se děje něco výjimečného, ale prý cítily už o dva dny dříve, během demonstrace před pražským magistrátem týkající se zachování biotopu ve Stromovce.

„Nedošlo tam tehdy k žádnému bití jako třeba během palachiády, která se odehrávala v lednu roku 1989, ale bylo to velmi nepříjemné. Vzpomínám si, když jsme vlastně procházeli mezi těmi antony, policejními vozy, tak jsem opravdu nevěděla, jestli do něj půjdu já, nebo kamarád,“ popisuje Jirovcová Pospíšilová.

Na Národní třídě už ale k zásahu došlo. Kolem skupiny, která se sešla nedaleko tehdejšího obchodního domu Máj, se začaly stahovat speciální jednotky. Podle Krincvajové narozdíl od jiných protestů, kterých se účastnila, tentokrát nešlo uniknout. „S tlampači vyzývali studenty, aby se rozešli, ale přitom uzavřeli všechny vchody, kterými by někdo chtěl odejít. Prostě odejít nemohl,“ vzpomíná.

Většinu lidí jednotky nahnaly do podchodu Kaňkova domu na rohu ulic Národní a Mikulandská, kterému pak studenti říkali „krvavá ulička“. Právě tam totiž policisté demonstranty zbili obušky. Krincvajová popisuje, že na sebe byli v davu tak namačkaní, že nemohli dýchat – a to nebylo vše.

„Pamatuji si, že jsem byla kousek od rohu, kde byly dvě holky zhruba stejně staré jako já, řvaly hrůzou, plakaly a fakt šlo slyšet, jak jim praskají kosti. A nad nimi byli velcí kluci, kteří brečeli taky, protože je drtili svými těly a nemohli s tím vůbec nic udělat,“ říká Věra Krincvajová v podcastu 5:59.

Ona sama se nakonec z Národní třídy dostala tak, že jí jeden ze studentů pod péřovou bundou provedl skrz podchod a rány pendreků pryč. Prý měla štěstí, že se dostala ven víceméně bez úhony. Během protestů na Národní třídě sice nikdo nezemřel, ale někteří podle ní nesou následky dodnes. „Byli zmlácení tak, že mají doteď epileptické záchvaty, nemají děti, jsou na vozíčku a před těmi já smekám,“ dodává.

Jirovcová Pospíšilová se nicméně této zkušenosti nejspíš jako jedna z mála vyhnula. „Bála jsem se, že se udusím, a bezhlavě jsem se vydala proti těm policejním silám. A říkala jsem si: ‚Ty mě nemohou zabít. Já se nechci udusit.‘ Takže jsem šla proti nim a říkala jsem si, že se pokusím projít skrze ně,“ vysvětluje.

První policista ji nechal projít, další ji ale zbil obuškem a rány přes nohy přidali další dva muži bez uniforem. Potom se prý objevil uniformovaný člověk a zeptal se jí, co tam dělá. Jirovcová Pospíšilová už se nevzpomíná, co odpověděla, ale muž jí řekl, ať se sebere a jde. A tak utekla. „Nakonec to byla sametová revoluce, ale ten večer 17. listopadu to sametové nebylo vůbec,“ dodává.

Ve speciální epizodě podcastu 5:59 také uslyšíte, co dvojice žen udělala po událostech na Národní třídě, nebo jak zpětně vnímají procesy, které se před 34 lety nastartovaly. Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.