Triumf lepenovců nepřišel. Strach ve Francii použili všichni, říká Rupnik

Triumf krajní pravice se nekonal, přesto parlamentní volby ve Francii zamotaly politickou scénu. O moc se hlásí levicová koalice, většinu ale v Národním shromáždění nezískal ani jeden z táborů. Kam Francie míří? A co to znamená pro Evropu? Hostem 5:59 je politolog Jacques Rupnik.

Francii zřejmě čekají týdny, možná i měsíce zdlouhavého politického vyjednávání. Alespoň tomu napovídají výsledky víkendových parlamentních voleb, ve kterých žádné uskupení nezískalo většinu. Vítězem ostře sledovaného klání se stala levicová Nová lidová fronta, za kterou následují centristé z koalice Spolu, kam patří i strana Obnova prezidenta Emmanuela Macrona.

Nejen francouzská veřejnost a média ale od nedělního večera věnují velkou pozornost volebnímu zisku „až“ třetího na pásce. Krajně pravicové Národní sdružení, jehož výraznou tváří je několikanásobná prezidentská kandidátka Marine Le Penová, totiž po úspěchu v červnovém prvním kole pomýšlelo na celkový triumf.

„Všechno je jinak,“ shrnuje rozdíl mezi všeobecným očekáváním a konečnými výsledky francouzský politolog a historik Jacques Rupnik. V rozhovoru pro podcast 5:59 ale připomíná specifikum proběhlých voleb. Zatímco v úvodním kole tak voliči z palety kandidátů podle něj podpořili toho, kdo „je jim nejblíže“, o týden později – a po mobilizaci části politické scény proti krajní pravici – už měli výběr mnohem omezenější. A mnozí volili pragmaticky: de facto proti někomu.

Často právě proti krajní pravici. „Ve druhém kole už otázka zněla jinak: Chcete vládu Národního sdružení se vším všudy – s tím národovectvím, s tou evropskou dimenzí, s tou ekonomickou politikou a tak dále? A dvě třetiny Francouzů – každý z různých důvodů – řekly ne,“ míní Rupnik.

Vypjatý politický souboj nakonec přinesl ve Francii také nejvyšší volební účast za posledních 40 let. Podle Rupnika nicméně nelze pominout okolnost, že v předvolební kampani sehrála důležitou roli „politika strachu“, kterou různým způsobem „používal každý“. Nejprve to prý byla krajní pravice. „Celým tématem diskurzu Národního sdružení je strach z migrace, strach z kriminality, strach z globalizace a ochrana – potřebujeme se uzavřít, potřebujeme se chránit,“ popisuje politolog.

Před druhým kolem ale metoda převládla i na opačné straně. Tentokrát prý v podobě strachu z krajní pravice, který se podle Rupnika nesl v duchu otázky, jestli nehrozí návrat „nějaké formy fašismu“. Zároveň takový narativ ale vedl ke sjednocení jinak velmi různorodé francouzské levice.

Každopádně výsledkem předčasných voleb, které prezident Macron pro mnohé překvapivě vyhlásil po fiasku v červnových volbách do Evropského parlamentu, je takové rozdání karet, které žádnému z politických táborů nedává většinu v Národním shromáždění. Což v zemi s politickým systémem, kde hlava státu prosazuje své záměry přes obvykle stejně politicky zabarvenou parlamentní většinu, znamená komplikaci.

„Nastává období nejistoty – někteří říkají politického chaosu –, protože nikdo nemá většinu. (…) Najednou se Francouzi budou muset učit něco, na co vůbec nejsou zvyklí, ale co je běžné jinde, třeba v Německu a dalších zemích. Tedy vyjednávat, hledat kompromisy či konsenzus a vytvářet koalice. To je úplně nová věc,“ upozorňuje expert Rupnik s tím, že to bude vyžadovat i změnu politické kultury. Což prý jistě nebude snadné.

Podívejte se na atmosféru provázející vyhlašování výsledků voleb ve Francii:

V sílící nejistotě, která teď ve francouzské politice vzniká, ale zůstává i jeden bod, který se zatím nemění – a to je zahraniční politika. Hlavní slovo v této oblasti totiž v prezidentském systému stále patří Macronovi, pro kterého přitom parlamentní volby nakonec dopadly lépe, než se široce předpokládalo.

Vykročení krajní pravice k moci by přitom podle Jacquese Rupnika mohlo mít výrazný dopad na roli, kterou Francie hraje v Evropě, ale také na vývoj Evropské unie. Zřejmě by se prý totiž zadrhla spolupráce mezi Paříží a Berlínem, kterou francouzský politolog považuje za klíčový „tandem“, na kterém stojí celý projekt evropské integrace.

„Je důležité, že tu bude (i po volbách) jistá kontinuita ve francouzské evropské politice. A myslím, že si oddechli také v Kyjevě,“ dodává Rupnik s odkazem na rozdílné pohledy, které vůči podpoře Ukrajiny zastává prezident Macron a jeho spojenci a na druhé straně francouzská krajní pravice.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, co začalo nahlodávat veřejnou podporu Emmanuela Macrona nebo jak současný prezident „rozbil“ po svém nástupu dosavadní podobu francouzské politiky. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.