Umělci žijí v nejistotě, potřebují důstojnější podmínky, říká redaktor

Dlouhodobá nejistota, nízké či nárazové příjmy a chybějící legislativa. To jsou některé důvody, kvůli kterým umělci stále intenzivněji žádají o zákonné zakotvení statusu umělce. Ministerstvo kultury na návrhu pracuje, stále mu ale chybí definice toho, kdo je umělec. K vyjasnění podmínek se přitom Česko zavázalo v rámci Národního plánu obnovy, který financuje Evropská unie.

Zástupci umělců v poslední době stále intenzivněji upozorňují na nejistoty, které provází práci v kultuře. Žádají, aby Česko zakotvilo do zákona status umělce, který by zahrnoval i technické profese, jako jsou zvukaři nebo osvětlovači, a třeba i kulturní publicisty.

Dále například navrhují, aby tyto profese měly snížené nebo nulové odvody na sociálním a zdravotním pojištění v momentě, kdy nemají žádné příjmy. To se podle editora kulturní rubriky Seznam Zpráv a básníka Jonáše Zbořila děje poměrně často, jelikož umělci nefungují jako běžní podnikatelé nebo zaměstnavatelé. Mnohdy vydělávají nárazově na velkých projektech jednou za delší dobu.

Proto se umělci snaží prosadit i založení fondu, ze kterého by bylo možné pokrýt výpadky v jejich příjmech. „Zvnějšku to může vypadat, jako že chtějí po státu strašně moc peněz, ale myslím, že tak to není,“ popisuje Zbořil. „Umělci v Česku - a věřím, že jinde v Evropě je to podobné - chtějí nějakou systematickou podporu. A ta se nemusí týkat jen peněz,“ dodává a připomíná, že dlouhodobá nejistota se týká třeba i situace po odchodu do důchodu nebo po případném zranění například u tanečníků.

Na začátku června kvůli tomu uspořádali i demonstraci před Ministerstvem kultury. Jeden z nejvýraznějších divadelních režisérů v Česku Jan Frič na ní například zmínil, že ho podmínky práce v kultuře dohnaly až k tomu, že z oboru dočasně odešel. Kurátorka festivalu ilustrace Lustr Barbora Müllerová zase popsala, že za první knihu, kterou ilustrovala, dostala v přepočtu 30 korun za hodinu.

Resort kultury na novele zákona a zakotvení statusu umělce pracuje, o detailech se ale podle Zbořila ví jen málo. „Tušíme, že by to mohla být jenom novelizace zákona 203 o podpoře některých druhů kultury, kde by se definovalo, kdo je to umělec,“ vysvětluje.

Už tento základní krok nicméně může být velice obtížný. Je sice možné se opřít o výklad organizace UNESCO, která definovala umělce už před více než 40 lety, ten je ale velmi volný. A ani samo ministerstvo se s definicí ještě nevypořádalo. Vláda by se přitom k návrhu zahrnutému do Národního plánu obnovy měla dostat už koncem letošního roku.

Ministerstvo podle Zbořila nedokázalo ani uspokojivě vysvětlit, proč dosud status umělce v Česku neexistuje: „Pravděpodobné je, že to prostě není úplně silný resort. A upřímně řečeno, pravděpodobně ani není moc modernizovaný. Nemá moc ponětí, o kom se baví, když mluví o umělcích.“

Kritici návrhu nicméně poukazují na to, že by si na sebe kulturní profese - podobně jako jiné - měly vydělat samy. „Ale tak přece umění nefunguje a tak nefungujeme ani my,“ namítá Zbořil. A připomíná období pandemie, ve kterém se pořádaly online koncerty a básnická čtení nebo vznikaly platformy, které umožňovaly umění žít v online prostoru. A lidé měli chuť umění podporovat.

„Potřebujeme možnost v bezpečí se podívat na svoje emoce - a nic jiného než umění to nedokáže. Ale my pořád máme pocit, že tak to není a že umění si na sebe může a má vydělat. Myslím, že od sebe odsekáváme emoce a umění řešíme jenom ve chvíli, kdy se nám to hodí,“ vysvětluje.

Volná definice statusu umělce a s ní spojené základní jistoty by navíc podle něj mohly k umění přivést i lidi, kteří mají potenciál, ale práce v oboru se obávají.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, v jakých zemích je možné se inspirovat v pravidlech platných pro status umělce, a co by se stalo, kdyby Česko nedokázalo novou legislativu navázanou na Národní plán obnovy prosadit. Poslechněte si celou epizodu v přehrávači na začátku článku.