Ze soupeře nepřítel. Emoce při návratu Rusů na Wimbledon

Z ochozů ve Wimbledonu letos kromě potlesku či ovací zaznělo i bučení a nesouhlas. Také do atmosféry nejslavnějšího tenisového turnaje světa se totiž v době války na Ukrajině otiskl spor o účast ruských a běloruských sportovců. Na wimbledonských trávnících se střetávají i se soupeři z napadené země.

Tenisový svět sleduje velký návrat ukrajinské tenistky Eliny Svitolinové. Bývalá světová trojka stoupá po roční mateřské pauze opět žebříčkem vzhůru. Na právě probíhajícím turnaji ve Wimbledonu to dotáhla zatím do semifinále, ve kterém se ve čtvrtek střetne s Češkou Markétou Vondroušovou.

Comeback ukrajinské tenistky ale budí pozornost i kvůli zápasům se soupeřkami z Ruska a Běloruska. Osmadvacetiletá Svitolinová jim odmítá po utkání podat ruku - a nehodlá na tom nic měnit do doby, než ruská vojska odejdou z napadené Ukrajiny. V hledišti to vyvolalo emoce už i minulý měsíc v Paříži na turnaji French Open. Ve Wimbledonu pak nepodání si rukou s Běloruskou Viktorií Azarenkovou vedlo k bučení publika na běloruskou hráčku.

„Tenisoví fanoušci často sledují tu sportovní část a k tomu patří podání ruky,“ komentuje chování publika pro podcast 5:59 sportovní reportér Radiožurnálu Jaroslav Plašil. Přímo z dějiště turnaje v All England Clubu dodává, že v zemích geograficky vzdálenějších od válečné zóny diváci blízkost konfliktu zřejmě nevnímají tolik jako třeba v Polsku nebo v Pobaltí. Sportovní složka pro ně tak hraje prim.

Letos na Wimbledonu ale kromě Azarenkové hrají i další hráčky a hráči z Ruska a Běloruska, kteří navíc patří mezi současnou světovou špičku. Ještě loni se organizátoři Wimbledonu vzepřeli, letos však - narozdíl od mnohých jiných sportů - za určitých podmínek povolili těmto sportovcům účast. K jaké atmosféře jejich účast vede?

Reportér Plašil na základě rozhovorů přímo s hráči a hráčkami podotýká, že se mluví o zhruba třech skupinkách. Do první spadají ruští a běloruští hráči se snahou být vůči válce a jejím dopadům empatičtí. Poté následuje „neutrální skupina“, a nakonec tenisté a tenistky, kteří třeba i provokují. Cílem kritiky se například stala tenistka Anastasija Potapovová poté, co trénovala v dresu fotbalového Spartaku Moskva.

Podle reportéra Radiožurnálu není možné soudit, jak blízko nebo daleko mají konkrétní ruští či běloruští tenisté k vládnoucímu režimu ve své zemi. Obecně je prý ale tenis velmi individuální sport. „V principu hodně špičkových ruských a běloruských hráčů a hráček žije dlouhá léta úplně mimo systém. Jsou to individualisté, kteří na něm nejsou závislí,“ míní Plašil. Jak ale dodává, výkonnostně slabším tenistům určitá podpora chybět může.

Turnaj ve Wimbledonu i tenis jako takový jsou však jen malou výsečí sporu, který se ve sportu vede už skoro rok a půl. Kam se tedy debata od začátku ruské invaze posunula?

„Prakticky nikam,“ zdůrazňuje analytik týdeníku Euro a také publicista a filozof Petr Fischer. „My vlastně dodneška pořádně nevíme, jak se máme k ruským občanům chovat. Nevztahuje se to jen ke sportovcům, ale i k obyčejným lidem,“ pokračuje.

Vztah velké části společnosti k ruským občanům podle Fischera ovlivňuje pocit utrpěné křivdy, jinými slovy resentiment. „Jsou to ti zlí Rusové, co nám ublížili v osmašedesátém, neseme si to s sebou,“ domnívá se. A podobnou „zátěž“ si prý nesou do zápasů na tenisových kurtech i ukrajinští sportovci.

Zároveň jsou v současnosti na ruské sportovce mnohdy uplatňovaná přísná morální měřítka. Organizátoři sportovních akcí, sportovní svazy - ale vlastně i západní veřejnost - od nich vyžadují jasné vyjádření nesouhlasu s politikou režimu Vladimira Putina nebo Alexandra Lukašenka. „Chceme vědět, že respektujete hodnoty a vymezení naší kultury,“ překládá si tyto nároky publicista a filozof Fischer.

Obhájci účasti ruských a běloruských sportovců pak zmiňují i argument, že mezi sportem a politikou by měla zůstat jasná dělicí linie. Jenže nemíchat obě domény dohromady podle filozofa v podstatě není možné. Selhává totiž prý myšlenka, že se právě sportovní soupeření může stát náhražkou konfliktů a válek.

„Částečně to funguje, ale také to částečně nefunguje. A nefunguje to tehdy, kdy se moci ujme někdo hodně silný, nějaký autoritář,“ podotýká Fischer a odkazuje na Putina, Lukašenka, ale i maďarského premiéra Viktora Orbána.

Přesto ale právě tenis by mohl podle Fischera představovat určitou výjimku z pravidla, že sport a politiku od sebe nejde odpojit. „Tenisté jsou spíše hollywoodští herci. Létají po planetě a dělají globální zábavu. Ale možná právě o to víc je na ně kladen morální nárok - když děláte tu zábavu pro celou planetu, tak se na to musíte podívat, otevřít oči a říct jasně ne,“ říká publicista.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jestli se dá očekávat brzké vyřešení sporů o účast ruských a běloruských sportovců v soutěžích nebo zda i v současných podmínkách panuje ve sportu fair play. Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.