Svět po roztržce v Bílém domě: Největší bezpečnostní výzva za 40 let

Nevídaná a dnes už proslulá rozepře mezi Donaldem Trumpem a Volodymyrem Zelenským přiložila pod kotel evropské nervozity ohledně další americké podpory Ukrajiny a bezpečnosti kontinentu. Po nedělním summitu v Londýně lídři zdůrazňovali nutnost jednat. Podle politického geografa Michaela Romancova je nejvyšší čas.

Je čas jednat. Tak vystihl bezpečnostní situaci v Evropě britský premiér Keir Starmer poté, co v neděli spolu s dalšími lídry hledali cestu, jak podpořit Ukrajinu stále se bránící ruské invazi. K jednání v Londýně se sešli jen dva dny po nebývalé a naprosto otevřené roztržce mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a jeho ukrajinským protějškem Volodymyrem Zelenským. Návštěva v Bílém domě po konfrontaci urychleně skončila –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a Evropou se šíří obavy, aby stejný osud nepotkal i americkou pomoc napadené zemi.

Prozatím šéf britské vlády Starmer a další lídři po londýnském summitu oznámili mimo jiné shodu jeho účastníků na pokračování zbrojních dodávek Ukrajině nebo na zásadě, že Kyjev nesmí chybět u jakýchkoliv mírových jednání. Evropské země v čele s Británií a Francií chtějí rovněž s ukrajinskou stranou pracovat na plánu vedoucímu k zastavení bojů, který poté chtějí předložit Washingtonu.

„Pro Evropu jsou současné události nepochybně největší bezpečnostní výzvou od druhé poloviny 80. let, kdy se otupily největší problémy ve vztazích Spojených států a Sovětského svazu,“ říká pro podcast 5:59 politický geograf Michael Romancov z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V rozhovoru, který vznikl v neděli ještě před koncem politických rokování v britské metropoli, expert zdůrazňuje, že od zmíněné doby jsme takto napjatou bezpečnostní situaci na kontinentu „prostě neměli“.

Zároveň však prý platí, že evropští lídři do značné míry jen „sklízejí, co zaseli jejich předchůdci“. Přičemž i někteří stávající politici, například francouzský prezident Emmanuel Macron, nesou vzhledem k délce svého úřadování za situaci část odpovědnosti. „Jako Evropané léta víme, že je pro nás Rusko nejprve vyzyvatelem, později hrozbou, a teď evidentním nebezpečím. Nic podstatného jsme s tím ale nedělali,“ míní Romancov.

Na významu tím ale neztrácí ani současný otřes americké zahraniční politiky pod taktovkou Donalda Trumpa. Pokud totiž Rusko na Ukrajině vojensky uspěje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ byť třeba jen částečně, a tedy například bez ovládnutí celé země –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ stane se tak podle Romancova „kvůli nevůli Spojených států postavit se za Ukrajinu, případně za Ukrajinu a její evropské spojence“. Navíc upozorňuje, že směr Trumpovy politiky v USA nemusí nutně skončit ani s uplynutím jeho druhého funkčního období.

Pokud se ale zaměříme na nejbližší dny či snad týdny, nepovažuje expert z Univerzity Karlovy za pravděpodobné, že by se americká pomoc Ukrajině úplně zastavila. Její poskytování je totiž z části vázané na vůli Kongresu a dobíhají některá rozhodnutí učiněná ještě za předchozí administrativy demokratického prezidenta Joea Bidena.

Vedle politických a bezpečnostních dopadů rozepře mezi Trumpem a Zelenským se pozornost analytiků, médií a veřejnosti upírá i na důvody, proč páteční setkání v ikonické Oválné pracovně vyústilo až v hádku, která aspiruje na zápis do dějin diplomacie a mezinárodní politiky.

Podle Romancova se jednalo o „spektákl“, v němž se dle jeho pozorování Trump a americký viceprezident J. D. Vance rozhodli při setkání s ukrajinským lídrem těžit hned z několika faktorů: z nerovného poměru sil mezi „jedinou supervelmocí“ na straně jedné a Ukrajinou na straně druhé; z faktu, že jim Zelenskyj čelil na jejich „domácím hřišti“; a že také mohli využít situace, kdy měl jejich host za sebou dlouhou a náročnou cestu přes oceán.

Spíše jen na odhady jsou experti a veřejnost odkázaní také v otázce možných motivací. Michael Romancov nicméně připomíná mj. dlouhodobou nespokojenost prezidenta Trumpa s tím, že Zelenskyj v minulosti nevyhověl jeho požadavku, aby Ukrajina vyšetřovala aktivity Huntera Bidena –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy syna demokrata Joea Bidena, který posléze v roce 2020 Trumpa ve volbách porazil.

Svou roli ale minulý týden mohla sehrát i Trumpova slabost pro autoritativní styl vládnutí. „Už během jeho prvního mandátu jsme viděli, že mu imponují silní chlapáčtí vůdci,“ říká Romancov, který v tomto ohledu kromě ruského prezidenta Vladimira Putina zmiňuje třeba hlavy Číny a Turecka Si Ťin-pchinga a Recepa Tayyipa Erdogana nebo také „objektivně lehkou váhu“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ maďarského premiéra Viktora Orbána.

„Trump má představu, že bude dělat kšefty s těmito ‚velkými kluky‘. V jeho očích Volodymyr Zelenskyj velkým klukem z mnoha důvodů není: Mimo jiné prosí Američany o pomoc. A možná už jen to je v Trumpových očích známkou slabosti,“ zamýšlí se politický geograf Romancov s tím, že zatímco Zelenského může Trump považovat za otravnou přítěž, ruský vládce Putin pro něj parametry „velkého kluka“ zřejmě splňuje.

V podcastu 5:59 se také dozvíte více o tom, jak (ne)standardní bylo z pohledu Michaela Romancova celkové nastavení schůzky amerického a ukrajinského prezidenta v Bílém domě. A uslyšíte i o tom, jak pravděpodobná je varianta, že se nad Evropou po případném odchodu USA roztáhne francouzský „jaderný deštník“. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.