Ti nejslabší z nás. Systém jim nerozumí, tak musí trpět

Lidská důstojnost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ právo, na které mají mít ve svobodné společnosti nárok všichni bez rozdílu. Praxe v Česku ale ukazuje, že tomu tak ve všech případech není. Řeč je například o lidech s intelektovým postižením spojeným s náročným chováním. Ti musí stranou zájmu veřejnosti často snášet velmi nevybíravé chování, aniž by se byli schopni dovolat zastání.

Petr Třešňák, redaktor Týdeníku Respekt a zároveň zakladatel spolku Děti úplňku se k tématu lidské důstojnosti dostal skrze dva případy, které dlouhodobě sleduje a které se díky jeho článkům dostaly i do povědomí veřejnosti.V podcastu 5:59 popisuje kauzu z roku 2006, kdy v síťovém lůžku Psychiatrické léčebny v Bohnicích zemřela tehdy třicetiletá Věra.

„Věra Musilová byla žena s intelektovým postižením a náročným chováním, která se po dlouhodobých potížích a opakovaných hospitalizacích kvůli nezvladatelnému chování ocitla v síťovém lůžku. Tam se potom na Velký pátek udusila vlastními exkrementy,“ popisuje Petr Třešňák, autor knihy Důstojnost, první případ, který ho k tématu přivedl.

Věřina matka se po její smrti obrátila na soud, protože se domnívala, že léčbou, kterou lékaři v Bohnicích zvolili, byla narušena Věřina důstojnost. Chtěla, aby se bohnická léčebna omluvila. „Městský soud v prvoinstančním rozsudku konstatoval, že tomu tak není a zdůvodnil to tak, že důstojnost těchto lidí, myšleno lidí s mentálním postižením a náročným chováním je ‚v jiné úrovni‘,“ vysvětluje Třešňák.

Takové rozhodnutí ale podle něj odporuje tomu, co se píše v Ústavě, tedy že důstojnost je nezadatelným právem všech. Proto se rozhodl v rámci své novinářské práce zabývat tím, jak se pojem důstojného zacházení naplňuje u lidí, kteří jsou zranitelní, slabí nebo ze společnosti vyloučení.

Druhým případem, který Petra Třešňáka k napsání knihy inspiroval, byla smrt Doroty Šandorové. Ta byla zabita v domově pro osoby se zdravotním postižením v Jindřichově Hradci. Ošetřovatel, který o ni měl pečovat, Dorotu zaklekl, zkroutil jí ruce za záda a plnou silou ji tlačil na hrudník. Sedmatřicetiletá Dorota se udusila. O tom, co následovalo, Petr Třešňák už v jedné z epizod podcastu 5:59 mluvil. I když byl ošetřovatel za zabití klientky odsouzen, případ se před veřejností –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to i tou odbornou –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podařilo utajit.

„Zatímco třeba ve Velké Británii by po podobných kauzách následovalo zavírání celých zařízení, odsouzení řady pachatelů, vyšetřování, mluvil by o tom premiér ve večerních zprávách, tak tady se nestalo nic, kromě proběhlého soudu a malých pokusů o reformu toho zařízení, které ale nebyly úspěšné,“ popisuje novinář.

I osud Doroty Š. je přitom podle Třešňáka ukázkou toho, že stát v zajištění základní podpory a důstojnosti pro zranitelnou skupinu lidí s mentálním postižením a náročným chováním selhává. A to hlavně proto, že systém péče tlumí a eliminuje projevy nezvladatelného chování a nepátrá po jejich příčinách. Což je v zahraničí běžná praxe.

„Věda o chování dnes ví, že to není zlá vůle. Oni nezlobí, jak se říkalo, ale snaží se dát navenek najevo, co jim je. A úkolem okolí, pokud je chce podporovat, je snažit se ten vzkaz, tu exotickou komunikaci rozluštit,“ popisuje Třešňák. Český systém péče tomuto trendu ale stále vzdoruje.

Podle Petra Třešňáka ale změna možná je. V rámci psychiatrické péče se může odvíjet třeba od posílení speciálního přístupu k pacientům s mentálním postižením tak, aby se s nimi nezacházelo stejně jako s těmi, co se léčí s depresí nebo jinou psychiatrickou diagnózou. Aby se lékaři a zdravotnický personál snažili lidem s mentálním postižením porozumět a netlumil je zbytečnými dávkami léků, což se v mnohých zařízeních i přes reformy v oblasti péče o duševní zdraví stále děje.

Sám Petr Třešňák je členem pracovní skupiny, která po zmedializování Dorotiny smrti vytvořila strategický dokument, jak péči o lidi s mentálním postižením zlepšit napříč všemi rezorty. Tedy nejen v psychistrických léčebnách, ale i v běžných pobytových zařízeních ústavní péče. I když je dokument koncepční a nemá zatím přímý dopad do praxe, je podle Třešňáka důležité, že existuje sepsaný plán toho, jak by péče měla do budoucna vypadat.

Podle Petra Třešňáka se jejich sdružení rodičů Děti úplňku daří šířit přístup Podpory pozitivního chování (PBS –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Positive Behaviour Support), které si klade za cíl specifické komunikaci lidí s mentálním postižením porozumět a adekvátně odpovědět.

„V Irsku, což je země, ze které hodně čerpáme inspiraci, je PBS v legislativě zakotveno jako povinná součást sociálních i zdravotních služeb. Pokud člověk s intelektovým postižením má náročné chování, tak se k němu vždy přivolává někdo, kdo tomu rozumí, má na to know-how a snaží se změnit okolí kolem něj tak, aby mu bylo lépe,“ vysvětluje Třešňák a dodává, že takovou potřebu už cítí i český systém a věci jsou na dobré cestě.

Z Irska se dá podle Petra Třešňáka vzít inspirace i v jiných ohledech. Mnohem dřív se tam začalo s likvidací velkých ústavů a lidé s intelektovým postižením žijí dominantně v přirozených komunitách. „Je tam řada behaviorálních specialistů, kteří vědí, jak náročné chování řešit a služby, školy nebo rodiny jim mohou zavolat podobně, jako si my zavoláme praktického lékaře,“ vypočítává novinář.

Systém umožňuje lidem, kteří potřebují intenzivní péči, využít i dva asistenty a intelektové postižení se tam běžně studuje na vysokých školách jako samostatný obor. To vše znamená, že „…v základu celý ten sektor má mnohem lepší pochopení, co to intelektové postižení je, co ti lidé potřebují, proč jsou zranitelní. Díky tomu všemu mají startovní čáru přístupu k těmto lidem dál,“ popisuje Petr Třešňák.

Skupina lidí s mentálním postižením, kterých se přístupy různých druhů státem organizované péče týká, je relativně malá. V budoucnu by se ale problém mohl týkat mnohem širší skupiny, třeba všech těch, kteří trpí demencí nebo Alzheimerovou chorobou.

„Podpora pozitivního chování se v anglosaském světě používá stejně tak v domovech pro seniory nebo v zařízeních pro lidi s demencemi, protože ten přístup je úplně stejný. Lidé s demencí potřebují, aby se někdo zabýval tím, co skutečně chtějí, jestli je něco nebolí, jestli nejsou nespokojení na místě, kde žijí, jestli si dostatečně mohou vybrat, co budou dělat,“ vysvětluje Petr Třešňák a dodává, že vzhledem k tomu, jaký je počet případů demence v populaci, měli bychom se o rozvoj podpory pozitivního chování zajímat všichni v mnohem větší míře.

Jaké konkrétní zkušenosti s podporou pozitivního chování Petr Třešňák nasbíral při práci s lidmi s nezvladatelným chováním? Proč se správná práce s lidmi s intelektuálním znevýhodněním často podobá detektivce? A co by pomohlo, abychom jako společnost o ty nejzranitelnější dokázali pečovat lépe? Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.