Velké riziko nové Sýrie: plno zbraní a obrovská touha po pomstě

Sýrie hledá po pádu Bašára Asada novou budoucnost. Vítězní povstalci jmenovali do čela vlády nového premiéra, pomoct s předáním moci se zavázal i jeho „asadovský“ předchůdce. Do popředí zároveň vystupuje krutost dnes už minulého režimu. Vývoj analyzujeme s expertem na Sýrii Heikem Wimmenem z Mezinárodní krizové skupiny.

Desítky hodin po pádu režimu Bašára Asada získává Sýrie nové obrysy. Od úterý má země i nového „poasadovského“ premiéra, kterým vedení povstalců jmenovalo Muhammada Bašíra. Muže, který od začátku letošního roku řídil takzvanou Syrskou vládu spásy v Idlibu, odkud povstalci z uskupení Haját Tahrír aš-Šám (HTS) na konci listopadu zahájili svou nečekaně rychlou a úspěšnou ofenzivu.

Zároveň se na plné světlo dostávají krutosti Asadova režimu. Svět například obletěly záběry z nechvalně proslulé věznice Sajdnájá, kde v minulých letech skončily tisíce odpůrců vlády dnes už uprchlého prezidenta. Na mnohé z nich čekalo mučení a smrt.

„Je to naprostá hrůza a je třeba za to vyvodit odpovědnost,“ říká k novým dokladům těchto zločinů analytik Heiko Wimmen, který v nevládní organizaci Mezinárodní krizová skupina (International Crisis Group –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ICG) řídí projekty zaměřené právě na Sýrii a také na Libanon a Irák. V rozhovoru pro podcast 5:59 ostatně poukazuje na to, že se slibem zajistit spravedlnost a potrestat bývalé představitele bezpečnostního aparátu Asadova režimu přišel velmi záhy vůdce HTS Ahmed Šara alias Abú Muhammad Džulání.

Vzkaz, že se budou „skládat účty“, je podle Wimmena v současné situaci klíčový: „Jinak totiž s velkou pravděpodobností riskujete, že se lidé budou chtít pomstít a že přijdou vraždy ze msty, což je samozřejmě věc, která se velmi rychle může vymknout jakékoliv kontrole.“ To vše navíc za situace, kdy se prý do společnosti dostalo velké množství zbraní – ať už těch, kterých se při útěku zbavovali podporovatelé Asadova režimu, nebo těch z vyrabovaných skladů bezpečnostních složek.

Zajistit v takovém prostředí bezpečnost je přitom z pohledu experta Mezinárodní krizové skupiny momentálně vůbec tím nejdůležitějším úkolem, který před sebou noví vládci Sýrie mají. Priorit se jim samozřejmě nabízí více, včetně nutnosti nevynechat při obnově země žádnou ze skupin v etnicky a nábožensky rozmanité společnosti.

Základním předpokladem úspěchu je ale právě bezpečnost. „Bez ní to prostě nepůjde,“ vzkazuje Wimmen z libanonského Bejrútu, kde žije a profesně působí.

Víkendovým útěkem do Ruska se završila vláda Bašára Asada, trvající od roku 2000, kdy v úřadu prezidenta vystřídal svého otce Háfize. Celkem tak Asadové stáli v čele Sýrie více než půl století.

O nejistém osudu dynastie se mluvilo už po začátku občanské války v Sýrii v roce 2011, která však v posledních letech zdánlivě zamrzla. O to větší údiv světa upoutalo bleskové tažení povstalců v čele s uskupením Haját Tahrír aš-Šám. Revoluce si proklestila cestu z Idlibu do Damašku za ani ne dva týdny.

„Asadův režim takříkajíc vyhnil zevnitř,“ zamýšlí se analytik ICG nad příčinami rychlého vítězství rebelů. Podle Wimmena syrský prezident „nevyužil příležitost“ k reformování svého režimu. Přitom vhodné chvíle byly – třeba když se Asadovi s výraznou ruskou pomocí podařilo v jisté fázi občanské války povstání v podstatě zpacifikovat. „On ale propásl možnost podat ruku syrskému obyvatelstvu a nabídnout jim nový sociální kontrakt, který by byl životaschopný,“ vysvětluje expert.

Realita prý navíc ukázala, že oficiální prohlášení o úspěšném přebudovávání silového sektoru z posledních let snad ani nebyla myšlena vážně. Povstalecký nápor totiž podle Wimmena zastihl vládní armádu ve značně nelichotivém stavu, kdy mnozí vojáci nedostávali zaplaceno a kdy byl odhodlaný bojovat za režim jen málokdo.

Když se přidala úspěšná komunikační strategie povstalců, kterým se dařilo rozptylovat obavy syrského obyvatelstva, že s ofenzivou přichází teror „krvežíznivých džihádistů“, byla cesta k vítězství otevřená. „Když se rebelové blížili k Damašku, už se jich nikdo (z obyvatel) nebál. Režim to zbavilo možnosti mobilizovat lidi skrze sektářské obavy,“ přibližuje Heiko Wimmen.

O víkendu tak povstalecké jednotky při vjezdu do hlavního města narazily jen na zlomek původně očekávaného odporu. Podle experta dokonce ani sídlo generálního štábu armády nikdo nehlídal – režim v tu chvíli „doslova zmizel“.

Teď už v Damašku rozhodují povstalci v čele s Džuláním. Od bývalého přívržence Islámského státu a al-Káidy přitom už nějakou dobu zaznívají teze výrazně vzdálené tradiční představě o radikálním islamistovi. Rebelové dokonce po získání moci vydali prohlášení, v němž zakazují šikanovat ženy kvůli jejich oblékání a kde zároveň přislíbili, že všem zaručí osobní svobody.

„Myslím, že lídry koalice HTS musíme posuzovat podle toho, co teď dělají a dělat budou, a ne podle jejich slov nebo jejich minulosti. Ty současné signály jsou dobré,“ podotýká expert na Sýrii Wimmen s tím, že si budeme muset počkat na to, jestli se slibné předpoklady skutečně naplní. Lecčemu prý ale napovídají poměry v Idlibu, kde už povstalci nějakou dobu vládnou. Podle Wimmena sice zdaleka nejde o systém s liberální demokracií, například dívky ale do škol v Idlibu chodit mohou.

Zároveň se prý Džulání v minulých letech v Idlibu soustavně snažil marginalizovat radikální skupiny. Teď se před ním otevřela vláda nad celou Sýrií. „Z dostupných informací bych očekával, že Muhammad Džulání si uvědomuje odlišnost situace, uvědomuje si odlišnost výzev a také to, že (etnicky a nábožensky rozmanité) Sýrii nemůže vládnout stejným způsobem jako (víceméně homogennímu) Idlibu,“ dodává expert Mezinárodní krizové skupiny.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, proč analytik Wimmen označuje za „nevkusná“ prohlášení řady evropských zemí, které teď zvažují pozastavit azylová řízení s žadateli ze Sýrie, nebo jakou výzvou jsou pro „novou“ Sýrii současné vojenské údery ze strany Izraele. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.