Skutečné zločiny jsou na obrazovce divácky úspěšné. Kde je hranice etiky?

True crime, tedy žánr založený na rekonstrukci skutečných kriminálních činů, je dnes fenomén, který opanuje podcastové žebříčky a láme rekordy sledovanosti u filmů i televizních sérií. Nese s sebou ale i řadu etických otázek. Třeba jak přistupovat k obsazování herců a hereček do rolí vrahů a vražedkyň nebo jak napsat děj, který si bude všímat spíš obětí než násilníků.

„Musíme vědět, proč to chceme vyprávět, to je základní otázka,“ popisuje ve speciální epizodě podcastu 5:59 natočené v rámci debaty na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě producent, scenárista a ředitel vývoje TV Nova Michal Reitler. Často mu prý chodí náměty, u kterých mají autoři pocit, že nejzajímavější je vrah a provedení zločinu samotného, chybí jim ale dobrý důvod, proč příběh vyprávět.

Divácká atraktivita podle něj jako argument nestačí, jde i o společenský dopad. „Dostal jsem třeba nabídku na zpracování skutečného příběhu tří studentů, kteří zmizeli v Albánii,“ vypráví Reitler s tím, že nikdo nikdy nezjistil, co přesně se s nimi stalo. „A ten námět stál na tom , že je někdo rozprodal na orgány. A vy si řeknete, ale vždyť tu mají rodiče a příbuzné, chcete jim předkládat takovou verzi?“ vysvětluje, proč námět odmítl. U true crime počinů je podle něj potřeba najít takovou perspektivu, aby výsledné dílo dávalo smysl a byl z něj užitek.

Třeba u kriminální série Případy 1. oddělení, za kterými Reitler stojí jako kreativní producent, byla podle něj přidaná hodnota dobře popsaná podstata kriminální práce podřízená zákonným lhůtám a postupům. „Případy 1. oddělení dosáhly v Čechách toho, že jsou diváci masivně poučení o tom, jak funguje kriminálka. Teď když děláte kriminální seriál, tak většina diváků už ví, že je rozdíl mezi vyšetřovatelem a operativcem,“ popisuje.

Momentálně Michal Reitler se svým týmem připravuje dramatizaci příběhu úspěšné spisovatelky Simony Monyové, kterou v roce 2011 zavraždil manžel. Tvůrci se prý soustředí na to, jak se takovým jevům dá ve společnosti předejít. Naopak policejní perspektivu a výlet do světa, se kterým se diváci běžně nepotkají, přináší oceňovaná série Metoda Markovič: Hojer o dopadení a usvědčení vraha Ladislava Hojera v době normalizačního Československa.

I přes divácký i festivalový úspěch Metody Markovič se ale Reitler domnívá, že pokud se má v budoucnu žánr true crime posunout někam dál, bude se od policejní perspektivy odklánět spíš k pohledu obětí. „A oběti nejsou jen ti, kteří přišli o život, ale i ti, co tu zůstali a co s tím musí žít,“ připomíná. „Vzdalujeme se dál od vrahů spíš ke zprávě o společnosti a k tomu, jak se s něčím takovým (jako je násilná smrt blízkého) vyrovnat, jak přežít takovou zásadní životní změnu,“ doplňuje Reitler.

I s popisem samotných násilníků se ale pojí mnoho etických dilemat. Jak jejich postavy v seriálech a filmech obsazovat, aby nebyli příliš charismatičtí a nestrhávali na sebe diváckou pozornost, nebo nebudili lítost a sympatie. Riziko v tomto ohledu reflektuje i producent Reitler. Popisuje ho na příkladu vzniku série Metoda Markovič: Hojer, ve které si podle něj herec Petr Uhlík ztvárňující pětinásobného vraha uvědomoval, čeho se musí zhostit, a následovala i korekce ve střižně.

„Měli jsme scény, kde byl Petr Uhlík jako vrah Hojer sám a ty jsme nakonec vyndali, protože se nám zdálo, že tam už ten soucit, který k němu cítíme, není namístě,“ popisuje Reitler práci na seriálu. „Sedíte v osmi lidech ve střižně a říkáte si, je to ještě perspektiva (vyšetřovatele) Markoviče, nebo už je to perspektiva (vraha) Hojera?“ Reitler dodává, že pokud se mu v budoucnu do ruky dostane true crime námět, který nebude s rolí vraha nebo násilníka počítat ve scénáři vůbec, rád jej využije a zkusí příběh vyprávět bez něj.

Reitler nicméně popisuje, že jsou i další faktory, které hrají roli v tom, zda o true crime námětu vůbec uvažovat. Třeba jestli už o daném případu rozhodl soud. Pak totiž scenáristé mohou pracovat s verzí, která je v právním státě jediná možná. A navíc je důvěryhodná - vychází z nezpochybnitelných reálií, což divák dokáže ocenit.

„Nabízeli mi příběh Kajínka, který byl alternativní vůči rozhodnutí soudu. A tam někde ta etická hranice vede. Víte, že by to lidi zajímalo, ale já nechci polemizovat s rozhodnutím soudu,“ vysvětluje kreativní producent. „U zločinců máte být opatrní, nikdy nemáte nic líčit hůř, než bylo. Oni svůj trest dostali a tím splácí dluh vůči společnosti. Až jim trest vyprší, mají právo se do společnosti vrátit,“ připouští Reitler, ale dodává, že je stále namístě opatrnost.

A zcela zvláštní kategorií je pak zobrazování dětí. „Ve chvíli, kdy vám figurují v jakékoli kauze děti, musíte zvažovat, zda se bez nich obejdete, jak je chránit, jestli je nerekriminalizujete tím, že ten příběh vyprávíte,“ vysvětluje producent Reitler. Ožehavé tak prý je třeba zpracování takzvané kuřimské kauzy, v rámci které vyšlo v roce 2007 najevo týrání dvou nezletilých chlapců. „Do některých případů nemůžete jít bez souhlasu někoho, kdo v ní jako dítě figuroval,“ uzavírá ředitel obsahu TV Nova a výkonný producent Michal Reitler.

Jak pozná Michal Reitler dobrý námět na true crime sérii? Proč je mezi tvůrci tento žánr v posledních letech tak oblíbený? A do jaké míry je možné se při psaní scénáře spolehnout na policejní závěry? Poslechněte si audio v úvodu článku.