„Sáhne mi mezi nohy a jde dál.“ Zážitky žen z českých ulic

Cizí muži jim sahají mezi nohy, na prsa, masturbují v prostředcích hromadné dopravy nebo mají oplzlé poznámky. To jsou namátkou zážitky mnoha žen, které se pohybují veřejným prostorem. Proč se to děje a jak se sexuálnímu obtěžování bránit? O fenoménu, který trápí ženy nejen v létě, je řeč v dalším díle podcastu MDŽ.

Lucie Stuchlíková, politická reportérka Seznam Zpráv, kterou si Lenka Kabrhelová a Veronika Lehovcová Suchá do studia pozvaly, vzpomíná, že poprvé se se sexuálním obtěžováním na veřejnosti setkala, když jí bylo kolem třinácti let. „Jdu v Rychnově nad Kněžnou dopoledne po ulici, šla jsem později do školy, protože jsem byla u zubaře. Nesu si školní batoh a proti mně jde chlap středního věku, sáhne mi mezi nohy a jde dál,“ popisuje novinářka.

S podobným zážitkem z doby, kdy chodila na první stupeň základní školy, se svěřuje i druhá hostka, Johanna Nejedlová, výkonná ředitelka organizace Konsent. „Pamatuju si, že jsem měla nějakou sukýnku, nastupovala jsem do metra a za mě si stoupl chlap, strčil mi ruku pod sukni a zašeptal mi do ucha: Víš, co dělám takovej malejm holčičkám jako ty? Znásilňuju je!“ vzpomíná Nejedlová na to, jak se pak snažila prodrat přeplněným vagonem metra co nejdál, a na pocit, že nemá kam utéct.

Podobné zážitky, které ženy provázejí až do dospělosti, vedou podle Johanny Nejedlové až 40 % z nich k tomu, že se místům, kde sexuální obtěžování zažily, vyhýbají. Raději jedou jinou linkou nebo obejdou blok, a to i za cenu, že jim cesta trvá déle nebo je méně pohodlná.

To potvrzují i ženy, které svoje zážitky pro podcast MDŽ anonymně natočily. „Já už si třeba v tramvaji nesedám, nebo když už si sednu, tak na tu stranu do uličky. Určitě ne tak, aby si vedle mě někdo sedl a mohl mě zablokovat,“ popisuje jedna z žen, které neznámý muž sáhl v tramvaji do rozkroku. „Když jedu večer MHD, tak jsem celou dobu na telefonu a volám s manželem, aby ten dotyčný viděl, že jsem s někým v kontaktu a že na mě někdo bude čekat,“ vysvětluje, jak se její chování po nepříjemném zážitku změnilo.

Obezřetná je na veřejnosti i další žena, kterou cizí muž osahával za bílého dne u rušné křižovatky v centru Prahy. „Vyhýbám se uzavřeným prostorům, snažím se držet si větší odstup od mužů, když okolo mě procházejí,“ popisuje žena a dodává, že se rozhodla si doma adekvátní reakci na takové chování nacvičit, čerpá i z webu Moderní sebeobrana.

„Mně samotné vadilo začít k tomu přistupovat tak, že já musím být ta, která je připravena. Přijde mi to nefér, nechci ráno sedět u skříně a vybírat si podle toho, co působí nejméně vyzývavě, i když se v tom cítím dobře,“ dodává s tím, že nechce přemýšlet o tom, co by její oblečení mohlo vyvolávat u kolemjdoucích.

A právě způsob oblékání žen někteří lidé považují za důvod, proč se jim sexuální obtěžování ve veřejném prostoru děje. Že si o něj zkrátka říkají, protože své okolí provokují.

Johanna Nejedlová ale připomíná, že jsou to právě muži, kteří sami sebe často považují za ty racionálnější. „Ženy jsou přeci emocionální, neumí se ovládat a jsou hysterické,“ opakuje Nejedlová obvyklé argumenty v takové debatě. „Ale když přijde zrovna na sexuální obtěžování, tak tam je to nějakým zázrakem úplně jinak,“ dodává.

Lucie Stuchlíková používá v tomto ohledu pojmenování Schrödingerův muž. „Zároveň racionálnější než žena, ale jak dojde na sex, tak se absolutně nedokáže ovládat,“ vysvětluje parafrázi na fyzikální myšlenkový experiment Schrödingerovy kočky Stuchlíková.

Johanna Nejedlová si myslí, že to není tím, že by se muži ovládat nedokázali, protože to samozřejmě většina z nich umí, ale že ti zbylí spíš nechtějí.

A hlavně vědí, že jim to ve většině případů projde. „Nikdo jim skutečně nenastavuje mantinely. Málokdy se stane, že by se někdo ozval, že by je někdo z okolí konfrontoval nebo že by z toho někdo měl dokonce nějaký postih. Když to prochází, tak proč by to někteří nedělali,“ popisuje Nejedlová.

Z výzkumu, který si v roce 2021 zadal Úřad vlády, vyplývá, že sexuální obtěžování v městské hromadné dopravě zažila každá třetí žena a každý desátý muž. Deset procent cestujících si obtěžování ve svém okolí všimlo, ale nezasáhli.

A jak se s takovou situací, kdy je člověk svědkem obtěžování, dá naložit? Podle Johanny Nejedlové z Konsentu, který pořádá workshopy, kde veřejnost učí reagovat, je jednou z možností přímá intervence. „Toho, co obtěžuje, vyzvete, ať přestane, nahlas pojmenujete, co dělá. Je dobré vykat, nebýt sprostý, ale slušný, aby i okolí vidělo, že nejste kamarádi,“ pak se spíš přidají, popisuje Nejedlová.

Když se člověk bojí zasáhnout, může situaci i jen narušit. „Že se třeba toho, kdo je obtěžovaný, zeptám, kolik je hodin nebo na které zastávce mám vystoupit, když se chci dostat na Karlův most,“ vysvětluje strategii Nejedlová. Obtěžovaná žena nebo obtěžovaný muž má pak možnost ze situace uniknout.

Když se člověk sám stane obětí sexuálního obtěžování, často zkoprní a žádné reakce není schopen. „Ta nejdůležitější věc je dostat se do bezpečí a co nejdřív utéct. Není vůbec potřeba reagovat,“ říká Nejedlová s tím, že když se oběť na konfrontaci cítí, je dobré dodržet už zmíněná pravidla. Nahlas popsat, co se děje, zůstat u vykání, nebýt vulgární a vyzvat okolí, aby pomohlo. Cílem by ale podle Nejedlové nemělo být agresora vychovávat, spíš obtěžování ukončit a dostat se do bezpečí.

Předejít takovým situacím, kdy se člověk stane objektem sexuálního obtěžování, podle Lucie Stuchlíkové nejde. „Člověk může přijmout milion pravidel a stejně ho překvapí, kde všude ho mohou obtěžovat, klidně za bílého dne na ulici,“ popisuje Lucie Stuchlíková a přidává i jiné své zkušenosti.

Jaké další zážitky ženy z veřejného prostoru mají? Potkává sexuální obtěžování i muže?Kdy o nebezpečí obtěžování na veřejnosti říci dětem? A proč si někteří muži myslí, že by ženám tento druh jejich chování chyběl? Poslechněte si audio na začátku článku.