Ruské tanky na Letné. Oslavujme odvahu Ukrajinců, ne zbraně, říká expertka

Už týden a půl jsou v Praze k vidění zničené tanky a další technika ruské armády z války na Ukrajině. Výstavu do Česka přivezlo ukrajinské ministerstvo vnitra, jež chce připomenout útrapy Ukrajinců. Může jít o způsob, kterým se Kyjevu podaří konflikt udržet v zorném poli evropské veřejnosti? A jak upozornit na lidské utrpení a nesklouznout přitom ke glorifikaci války?

Lidé si až do této neděle mohou na Letenské pláni v Praze prohlédnout poničený ruský tank T-90 nebo protiletadlový systém Buk. Reportéři Seznam Zpráv tu během parného červencového odpoledne narazili na několik desítek návštěvníků. Řada z nich zažívala silné emoce.

„Je to pro mě skoro až nepochopitelné, když to vidím. Jdeme na výstavu, pak na večeři… A kousek od nás to někomu válcuje domov,“ říká Eva Nováková. A třeba Radan Brůha zdůrazňuje, jak moc ho výstava zasáhla. „Neuměl jsem si to představit. Člověk si uvědomí, že i v tomhle byli lidé. Je to něco šíleného a chci si to pamatovat.“

Záměry, které se za výstavou skrývají, v podcastu 5:59 rozebírá politoložka Dagmar Vorlíček z Vídeňské univerzity. Podle ní mohla Ukrajina prezentovat třeba fotografie padlých vojáků nebo příběhy lidí zasažených válkou. Místo toho je prý patrné, že si vybrala zesměšnění ruského agresora.

Jako exponáty tu tak slouží vojenská kořist. „(Ukrajina) volí ukázání síly, které se hodně nese v duchu étosu Davida a Goliáše - že i slabší a původně podceňovaná strana se umí nejen efektivně bránit, ale také úspěšně bojovat,“ říká expertka, která se zabývá bezpečnostními studii.

Jak ale konflikt na Ukrajině pojímat a mluvit o něm, aniž bychom se dostali třeba až ke glorifikaci války? Podle Dagmar Vorlíček je - vedle dalšího poskytování pomoci a podpory Ukrajině - hlavně nutné rozlišovat, že samotné Česko ve válce není. Je to prý důležité, protože „válka mění pravidla hry“.

„Za války jsou přípustné jiné věci, než které bychom tolerovali v době míru - zejména v demokratické společnosti, ke které se hlásíme. A válka mnoha způsoby omezuje otevřenou veřejnou diskusi.“

Politoložka např. varuje před tím, aby se v Česku neodsouvaly na později některé politické otázky pod rouškou argumentu, že „teď se přeci musíme soustředit na válku“.

Postoje lidí k dění na Ukrajině zároveň podle expertky ovlivňuje to, že v porovnání s jinými konflikty jde o „velmi černobílou válku“. Je jasné, kdo je agresor a kdo oběť. Toto vnímání se pak odráží třeba i na míře, v jaké lidé posílají peníze ukrajinské armádě na nákup zbraní. A právě tato dimenze může být podle Dagmar Vorlíček problematická.

„Myslím, že glorifikaci války tady snad tolik nevnímáme, ale spíš glorifikaci zbraní a vojenských technologií. To je něco, co je hodně viditelné v tom mediálním prostoru - a koneckonců ta výstava je na to vlastně zaměřená. (…) Myslím, že co si zaslouží nějakou oslavu, je ukrajinská společnost a její odvaha, ale ne ty samotné zbraně.“

Proč je právě Česko zemí, kde Ukrajina může se svým stylem komunikace slavit úspěch? Jak zabránit tomu, aby zdejší politiku ovládla „optika války“? A co kromě zbraní rozhoduje moderní konflikty? Podcast 5:59 si poslechněte v audiu v úvodu článku.