Jak to vypadalo ve firmě placené z Ruska, na kterou ukázala BIS

Nejen v Česku stále rezonuje zpráva, že tuzemská kontrarozvědka rozkryla ruskou propagandistickou síť. V jejím centru měl stát web Voice of Europe. Vlivová operace, která sahala z Česka do dalších zemí EU, prý cílila na snahu ovlivnit situaci před evropskými volbami. V čem se případ vymyká podobným kauzám z minulosti?

Nejdříve přišlo minulý týden oznámení, že Bezpečnostní informační služba (BIS) odhalila působení proruské propagandistické operace. Její údajné hlavní aktéry – společnost Voice of Europe provozující stejnojmenný server, proruského oligarchu Viktora Medvedčuka a mediálního producenta Arťoma Marčevského – zároveň tuzemská vláda zařadila na sankční seznam. Kauza ale má odezvu například i v Belgii, Nizozemsku nebo také v Polsku, kde úřady rovněž zahájily vyšetřování.

„Je to skutečně celoevropský zásah a celoevropské téma, které by mělo zajímat každého v Evropské unii,“ říká redaktor a editor investigativního serveru Hlídací pes Vojtěch Berger, který se dlouhodobě zabývá tématem dezinformačních webů či proruské propagandy.

V rozhovoru pro podcast 5:59 zmiňuje, že už z minulosti jsou známé případy „kvazi-médií“, která fungovala podobně jako Voice of Europe – tedy pomocí několika jazykových verzí šířila určitý obsah a zesilovala tak jeho dosah. Nové a „přelomové“ je teď ale podle Bergera to, že se podařilo prokázat ruskou „architekturu“ celého projektu a jeho ruské financování.

Navíc nemá jít jen o samotné materiály na serveru Voice of Europe. Tuzemský Deník N totiž s odvoláním na své zdroje napsal, že peníze měli prostřednictvím odhalené sítě dostávat protisystémoví politici v některých státech Evropské unie. Podle českého premiéra Petra Fialy se nicméně tato snaha netýkala českých politiků.

Každopádně i v rovině financí pro konkrétní osoby jde o novinku. Podezření z ruských peněz v evropské politice totiž podle Bergera byla již dříve, třeba v případě Lidové strany Naše Slovensko (LSNS), takzvaných kotlebovců. Ale neprokázala se. „A u kvazi-médií to samé. Bylo několik takových případů, ale málokdy – nebo snad nikdy – se nepotvrdilo, že by za tím skutečně ruské peníze byly. A tady byly,“ dodává.

Novinář Berger se o Voice of Europe začal zajímat už loni v létě. Jeho obsah mu připomínal podobné zahraniční platformy, například německojazyčná média blízká krajně pravicové straně Alternativa pro Německo (AfD). Zároveň se ale v mnohém odlišoval. Vedle přebírání zpráv odjinud totiž server vytvářel i vlastní exkluzivní obsah, třeba rozhovory s politiky natáčené ve vysoké obrazové kvalitě.

„Říkal jsem si, že tady za tím už je nějaká energie, peníze a know-how,“ vzpomíná Berger, co ho vedlo k tomu, že se vydal přímo do sídla společnosti v Krakovské ulici v centru Prahy.

A jak zjistil, nešlo o žádnou prázdnou adresu, kde by společnost působila jen virtuálně. Po zaťukání na dveře kanceláře otevřela mladá žena, která po krátké konverzaci v angličtině přivolala – tentokrát v ruštině – dalšího muže. Novinář nakonec stejně dotazy musel poslat e-mailem, i tak ale podle něj byla scénka užitečná. „Dokazuje to, že komunikačním jazykem v té kanceláři byla ruština, že tam byli fyzičtí lidé a že se tam skutečně něco vytvářelo,“ shrnuje Berger.

Navíc do Bergerovy schránky skutečně záhy dorazily poměrně obsáhlé odpovědi. Scházel pod nimi ale podpis konkrétní osoby. V obecně formulovaném e-mailu pak jeho autoři vykreslovali Voice of Europe jako mediální alternativu. „Říkali, že mainstreamová média v Evropě už nedokážou obsloužit velkou část veřejnosti, že se v tom lidé nenajdou, že už jsou s tradičními médii nespokojení. A že tedy právě pro ně je tady Voice of Europe, který to má nějakým způsobem nahradit,“ vybavuje si redaktor a editor Hlídacího psa.

Pozoruhodná pro novináře ale zůstává anonymita spojená s každodenním provozem serveru Voice of Europe. Dodatečně se například snažil zjistit, kdo konkrétně se za tuto platformu akreditoval na lednový sjezd hnutí Trikolora. Zástupci uskupení ale prý nevědí. A podobnou odpověď mu dali i organizátoři společenského večera v Bratislava, kde Voice of Europe dokonce měl banner vedle pódia.

Berger ale v podcastu poukazuje třeba i na podobu již zmíněných videorozhovorů, které se vyznačovaly tím, že na rozdíl od respondenta nebyl nikdy vidět ani slyšet ten, kdo otázky pokládá. Není tak vůbec jasné, kdo obsah webu reálně vytvářel.

„Zůstává otázka, kdo byli ti řadoví spolupracovníci? (…) Protože ti nejsou na sankčním seznamu, nevztahují se na ně omezení, mohou dál v Česku pobývat – a předpokládám, že dál pobývají. A klidně se znovu mohou vynořit do veřejného prostoru, třeba i v médiích nebo kvazi-médiích. Myslím si, že by bylo užitečné vědět, kdo to byl a co nám zase nabízí za mediální obsah,“ říká novinář Berger.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, kdo jsou lidé, kteří podle úřadů stáli za společností Voice of Europe nebo jaké politiky server zpovídal ve svých rozhovorech. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.