Zprávy ze zpustošené země: Ukrajinci si nepřipouštějí, že by prohráli

Na Ukrajině neochabuje odhodlání bránit se ruskému útoku. Moskva přeskupila síly a zahájila novou ofenzívu, tentokrát soustředěnou na jihovýchod země. Sporadické útoky ale stále zažívají i jiné ukrajinské regiony, včetně západoukrajinského Lvova. V podcastu 5:59 mluvíme s reportéry Rayem Baseleyem a Romanem Havelkou, kteří s kamerou mapovali situaci napříč Ukrajinou – od Lvova z relativně bezpečného západu země až po města, kudy se přehnala fronta.

Co zachytili při své cestě zemí, která už bezmála dva měsíce čelí vpádu nepoměrně většího souseda? A co z toho lze vyvozovat ohledně dalšího vývoje konfliktu?

Je středa 20. dubna. Tady je Lenka Kabrhelová a 5:59, zpravodajský podcast Seznam Zpráv.

Ray Baseley a Roman Havelka, videoreportéři, kteří působili na Ukrajině pro Seznam Zprávy. Dobrý den.

Dobrý den. Dobrý den.

Pánové, vy oba působíte jako videoreportéři a sbírali jste v posledních týdnech materiál na Ukrajině, ty reportáže jste publikovali na stránkách Seznam Zpráv. Můžete na úvod popsat, kde všude jste byli, kudy vaše cesta vedla, Rayi?

RB: Nejprve jsme byli ve Lvově, kde jsme se zorientovali. Byli jsme ale na Ukrajině i předtím – zhruba tak dva týdny – a strávili jsme nějakých 11 dní na území celé Ukrajiny. Přijeli jsme tedy do Lvova, tam jsme navštívili skupinu českých dobrovolníků, kteří byli přičlenění k místní domobraně a cvičili civilisty.

Ze Lvova jsme potom následně cestovali do Kyjeva, který už byl opravdu klidný i tím, že se ty ruské jednotky stáhly pryč z kyjevské oblasti. Tam jsme společně navštívili prapor Zakarpatská Sič, se kterým jsme se dostali i do měst Buča, Irpiň a Hostomel, a tam jsme i přímo zachytili reportáž o dvou obviněných Češích a následně jsme z Kyjeva přejeli dál do Oděsy, Mykolajeva, kde jsme udělali reportáž z frontové linie.

A z vašeho pozorování, kde byla ta situace nejhorší, Romane?

RH: Tak pro mě úplně nejhorší asi byla Buča, Irpiň a Hostomel. Tedy ty dva dny před tím, než jsme se tam dostali, osvobozené vesnice nebo města. Tam to bylo asi nejhorší. Co se týče ruské přítomnosti, tak určitě nejhorší byl Mykolajiv a ty vesnice, které jsme navštívili směrem k Chersonu.

Jak to tam vypadalo?

RH: Tam už to vypadalo víceméně jako „no man's land“. Opravdu tam v momentě, kdy jste vyjeli z Mykolajeva na tu stranu Chersonu, tak jedete nějakých 20 km a už nenarazíte skoro na nikoho, na žádné vojáky. Byl tam myslím jenom jeden checkpoint, jinak opravdu nikde nikdo.

Musíte si tam dávat velký pozor, kam až dorazíte, protože následně jsme se dozvěděli, když jsme zaparkovali na jednom náměstí ve vesnici Posad Pokrovske, že kdybychom jeli ještě 300 metrů dál, tak už jsou tam ruské pozice, to bylo asi nejnebezpečnější.

Podstatnou částí těch vašich reportáží je pohled na to, jakým způsobem fungují čeští dobrovolníci, kteří působí při ukrajinských bezpečnostních složkách, ať už při těch pravidelných nebo nepravidelných. Ve Lvově jste natáčeli s českými občany, kteří se vydali bojovat na Ukrajinu. Co to bylo za skupinu, Romane?

RH: Budu mít trošku takovou kacířskou myšlenku, nicméně mám na to svůj názor. Tento názor nebude reprezentovat Seznam Zprávy, je soukromý. Těm lidem, kteří vlastně přijeli do Lvova, z 80 % nějakým způsobem nevyhovuje to, jakým způsobem fungovali v České republice. Jsou to lidé, kteří nemají naprosto žádnou zkušenost s vojenskými konflikty ani třeba se základní vojenskou službou.

Nerad bych řekl, že to jsou „loseři“, ale toto slovo mi opravdu evokuje toho, kdo tam v tuhle chvíli je. 20 % z nich jsou naprosto skvělí chlapci. Jsou to skvělí kluci. Jsou to lidé, kteří mají zkušenosti s vojenskou…

RB: A ten zbytek jim vlastně dělá takovou podpůrnou sílu…

RH: Ano, ale oni si to opravdu představují jako Hurvínek válku. Nemají pořádně představu. Chtějí někam jet…

Jak teda jejich aktivita na Ukrajině vypadá? Když jste s nimi mluvili, tak jak vám to popisovali? Na základě čeho přišli? Co je motivovalo a kam se dostali?

RH: Každý vám tu motivaci řekne úplně stejnou. Co je na ní pravdy, to si každý může udělat obrázek sám. V každém případě ta motivace u nich údajně je taková, že chtějí pomoci porazit nepřítele, který napadl suverénní stát, což je naprosto legitimní.

RB: Taky zmiňovali mrtvé děti a rodiny…

RH: Ano, to je to, co přichází s tím konfliktem. Nicméně tohle berou za motiv, proč přišli.

A jakým způsobem tedy potom fungují, když přijdou na Ukrajinu? Kam se dostali? Jak to popisovali?

RB: Standardně to má fungovat tak, že přijedou na Ukrajinu, na hraničním přechodu jsou ztotožněni s ukrajinskými silami a přijedou na základnu Javoriv, kde potom prochází prověrkou – kontrolou toho, jakou mají vojenskou zkušenost – a podle toho se rozhodne o tom, jestli se přidělí k zahraniční cizinecké legii – říkejme tomu tak – a pak tedy jsou začlenění do těch ozbrojených sil Ukrajiny.

Ti, kteří ty podmínky nenaplní, jdou dál. Řekněme, že se pak účastní těch různých teritoriálních domobran.

RH: Už vlastně na vlastní triko…

RB: …už na vlastní triko na Ukrajině. A tady s tou skupinou Čechů to bylo tak, jak říká Roman. Část z nich má opravdu vojenskou zkušenost. A ti ostatní jim, myslím, slouží jako taková podpůrná součást toho výcviku. Ten zbytek si je ohlídá. Oni tam opravdu skoro každý den cvičí v rámci jednoho komplexu ve Lvově místní civilisty, říkají tomu domobrana. A cvičí je tedy v technikách CQB.

Co to znamená?

RB: CQB je Close Quarters Battle, tedy boj v uzavřených prostorech. A v rámci toho je pak učí – pokud se nepletu – i rozborku samopalu AK-47 a různé základní informace, které by civilisté měli mít, pokud se dostanou do boje.

A s kolika Čechy jste tam mluvili? Byli tam také nějací jiní cizinci?

RH: Mluvili jsme se čtyřmi Čechy, viděli jsme tam jednoho Američana. Vlastně víc jich tam nebylo.

RB: Víc jich tam nebylo. Ale je dobré zmínit, že ti, kteří přijíždějí bojovat na Ukrajinu, tak jsou hned přiděleni na tu základnu Javoriv. Normálně by se vám nemělo stát, že uvidíte zahraničního vojáka ve Lvově, jenom při příjezdu. Třeba na lvovském nádraží jsem je viděl.

RH: Rozdělují se podle zkušeností, které mají. Pokud nemají zkušenosti, tak se rovnou pošlou domů, což samozřejmě někteří hodně těžce nesou a snaží se najít nějakou cestičku, aby se mohli nějakým způsobem začlenit.

Reportovali jste také o případu, kdy čeští dobrovolníci čelili obvinění z rabování, dokonce je vyšetřoval ten samotný prapor, u kterého působili, potažmo ukrajinské úřady. Na co se přišlo, můžete popsat pozadí toho příběhu?

RH: V Kyjevě jsme natáčeli s pěti Čechy, kteří byli součástí zahraničního dobrovolného batalionu Zakarpatská Sič. S těmi jsme natáčeli vlastně čtyři dny. Ale najednou se mi jeden z nich úplně přestal ozývat. Nebyl jsem z toho nijak nervózní. Věděl jsem, že prostě mají různé poplachy a tak dále.

Ve tři hodiny ráno mi napsal jeden ten voják – asi můžu říct jejich jména, protože je sami zveřejnili –, že Filipa zatklo nějaké komando u nich na ubikacích, že ho tam strašně zmlátili, odvedli a že mají strach, co se s ním stalo.

RB: Pak jsme tedy dostali info, že den předtím byl zatčený i ten druhý Čech – ten Daniel, který byl součástí naší reportáže. Ten byl jako první přímo zadržovaný ukrajinskou policií a ta ho pak předala také tomu praporu.

V prvních hodinách jsme neměli info o tom, jak to s ním je, ale zjistili jsme, že je zadržen přímo s tím Filipem a že oba jsou zadrženi na ukrajinské policii v centru Kyjeva.

A co jste se dozvěděli o důvodech toho jejich zadržení?

RH: Ze začátku vůbec nic, ty informace byly hrozně chaotické. Oba dva jsme se ráno sebrali a jeli jsme na policejní stanici, ve které údajně měli být zadržováni oba dva Češi. Tam jsme se snažili spojit s místní tzv. press officerkou, která moc sdílná nebyla.

Dala mi kontakt na celokyjevskou policejní mluvčí. Ta už byla trošičku sdílnější. Nicméně mi prozradila pouze, že byli zadrženi, jsou tam a že byli obviněni batalionem Zakarpatský Sič z rabování.

Co se vám o tom podařilo zjistit? Volali jste na různé úřady – jak ukrajinské, tak české – mluvili jste i s dotyčnými. Co se zjistilo o tom obvinění?

RB: Pak jsme jeli přímo na štáb Zakarpatského Siče, kde jsme nahráli rozhovor, dalo by se říct, s funkcionářkou v rámci té organizace, která nám sdělila a potvrdila, že ti zadržovaní Češi, Filip a Dan, byli nařknuti z toho, že v rámci fungování v Irpini a Romanivce prostě rabovali a brali věci i svým spolubojovníkům.

A co všechno za věci to mělo být? Dozvěděli jste se podrobnosti?

RH: Tehdy, když jsme to řešili, tak to nebylo úplně zřejmé. Nicméně se údajně jednalo o investiční mince, investiční slitky, nějaké oblečení, nějaké součásti zbraní. Údajně i rozkrádali zbraně nebo munici, což se následně nepotvrdilo.

Poté, co jsme byli u Siče, jsme hovořili s policejním vyšetřovatelem, který přímo vyslýchal tyto dva Čechy. Prozradil nám, že proti nim nemají naprosto žádné důkazy. Měli obrovský strach, abychom o nich nenapsali něco špatného, protože ten Sič je dovedl do policejní cely v dost zbědovaném stavu.

Na 24 nebo 48 hodin je totiž zadrželi na bývalé indické ambasádě, která je přímo naproti tomu Zakarpatskému Siči. Tam ho nějakým způsobem týrali, mučili, takže byl v takovém zbědovaném stavu.

Filipa následně k Danovi hodili, snažili se je nějakým způsobem psychicky vydeptat. Takže ten vyšetřovatel měl obrovskou hrůzu z toho, že by mohlo vylézt na povrch, že to udělali oni. To podle nich nebyla pravda. Následně jsme se dozvěděli i od těch kluků, že opravdu policisté se k nim chovali neskutečně hezky. Sice ten výslech byl docela dlouhý, ale žádné obvinění vzneseno nebylo. Důkazy byly shledány nedostatečné, takže je museli propustit.

A jak vám dotyční tu situaci vysvětlovali? Jak říkáte, tak jste s nimi potom mluvili. Co z těch jejich výpovědí vyplynulo?

RH: To je dost složitá otázka. To, co se tam stalo, nebo to, co se tam děje, se děje dnes a denně. Já jsem v Buči a v Irpini s tou jednotkou byl, Ray natáčel přímo celý den na té základně, takže taky může říct, co všechno tam ti kluci mají, nebo nemají. V momentě, kdy tam osvobodíte nějakou oblast, tak ji takzvaně čistíte, a vidíte tam nějaké – oni tomu říkají „trofeje“. Když tam vidíte nějakou trofej – to znamená něco, co by se vám hodilo nebo co je pozůstatek ruských okupačních sil – tak si to prostě vezmete.

Ukrajinské síly, které přicházejí osvobodit to místo, tak si berou nějaké trofeje, jak to nazýváte, které mohou být ale těch ukrajinských obyvatel?

RH: Tady je potřeba rozlišit ukrajinské síly a nezávislé bataliony…

Takže pravidelnou armádu a nezávislé bataliony?

RH: Já jsem si na 99,9 % jistý, že standardní ukrajinská armáda tyto věci nedělá. Oni jsou vlastně ti, kteří provádějí ty nejtěžší boje. A následně – alespoň tak jsem to pochopil já – přicházejí ty dobrovolnické bataliony. Tedy ty prapory, které chodí a čistí ta města, jednotlivé ulice, byty od záškodníků, Rusů, kteří tam zbyli a ukrývají se. Je tedy potřeba rozdělit klasické ukrajinské vojsko a tyto bataliony.

Co se týče těchto batalionů, tak je to asi naprosto normální praxe. Naší optikou, když tady sedíme v krásném studiu, v krásném baráku, je to opravdu těžké na vysvětlení a na pochopení nás „normálních lidí“. To, co se tam děje, není asi v pořádku optikou Čechů, ale v momentě, kdy tam žijete, jste, procházíte se těmi ulicemi naprosto rozbořenými, zničenými na několik desítek let… Vzhledem k válce a absurdnosti stavu, ve kterém se nacházejí, si normalizují něco, co úplně normální není.

Můžeme popsat, komu ty jednotky podléhají? Jakým způsobem jsou uvedené? A kdo za tohle vlastně nakonec nese zodpovědnost?

RB: Nahoře jsou ozbrojené síly Ukrajiny, tedy standardní armáda. Nad ní je pak nadsazené ministerstvo obrany. Nezávislé prapory – zmínili jsme Zakarpatskou Sič, ale platí to i pro prapor Azov nebo Pravý sektor – jsou v některých případech přímo začleněny do standardní armády a jindy jsou odděleny. V té struktuře to funguje tak, že armáda přiděluje úkoly těmto praporům a ty pak provádějí operace.

Co vám ti Češi říkali, když jste s nimi mluvili a ptali jste se jich, jestli skutečně zcizili nějaké věci nebo si vzali ty „trofeje“, jak se tomu tam v tom místním žargonu říká?

RH: Nijak se tím netajili. Samozřejmě potom vystřízlivěli a uvědomili si, že to, co dělali, není očima Evropana úplně v pořádku. Argumentovali tím, že to dělají všichni, že jim to řekl jejich nadřízený a ptali se, proč by to neměli dělat. A říkali, že jejich batalion byl tak špatně vybavený, že když jim byla zima nebo viděli nějaký byt, tak si prostě vzali boty. Je to hrozně těžké pro nás pochopit, ale tam se to opravdu děje a je to naprosto na každodenní bázi.

Vy jste kontaktovali i české úřady – jak se k tomu případu stavěly? Co vám řekly?

RB: Kontaktoval jsem Ministerstvo zahraničních věcí. Ti v první chvíli opravdu o situaci nic nevěděli. Druhý den se mi ozvali s tím, že věděli o jednom Čechovi, který byl zadržen. A následně nám opravdu potvrdili, že vědí o obou dvou Češích.

RH: Tam hrálo velkou roli to, že jsme byli úplně první a jediní, kdo o tomhle věděl a kdo tohle reportoval. A de facto i od nás se teprve dostávaly ty informace dál. Oni sami to tak museli nějakým způsobem začít ověřovat. Nakonec to opravdu Rayovi potvrdili. Nicméně žádné další informace k tomu nesdělili.

Vy jste popisovali, že jste se bavili s běžnými Ukrajinci. Narazili jste i na tohle téma? Jak to vnímají oni sami, že jednotky, které na jednu stranu pracují na jejich osvobození nebo na tom, aby ruská armáda odešla, se podílejí na něčem takovém a že si berou věci těch Ukrajinců, kteří museli místo opustit?

RH: I pro nás to bylo relativně nové a byl to šok, takže jsme o tom vlastně do té doby ani s nikým nemluvili. Nicméně potom jsme mluvili s vyšetřovatelem z kriminální policie v Kyjevě. A ten říkal, že to samozřejmě není v pořádku, není to dobře a ty bataliony se s tím nějakým způsobem perou samy.

Vezměte si, že ten batalion měl na začátku války nějakých 60 lidí. Během 14 dnů už to ale bylo přes 500. Veškeré národnosti, co si vzpomenete: Španěl, Švéd, Litevec, Lotyš, Američan. A ne všechno to jsou lidé s dobrými úmysly, i když spousta z nich ano. Ale v každém takovém nesourodém mixu osob a národností se prostě takové černé ovce najdou a ten batalion se s nimi vypořádá. Ten vyšetřovatel mi řekl, že tak to tam prostě je.

Oficiální místa to tedy nechávají de facto na vedení těch milic nebo těch nepravidelných sil?

RH: Ano. Proto vlastně i ti kluci byli relativně vděční, že tam zůstáváme. Kriminální policie je musela pustit. Nemohli je tam už déle zadržovat. A vzhledem k tomu, že měli kontrakt se Zakarpatským Sičem, tak je (kriminalisté) zavolali, aby si pro ně přijel.

Ale (hrála tady roli) naše přítomnost před policejní stanicí, která byla deseti- a více hodinová, neustálá… Nakonec si pro ně totiž nepřijeli, protože měli strach z toho, že je budeme konfrontovat a ptát se, co se stalo, proč jsou zmlácení, kde byli, indická ambasáda, že jsou občané Evropské unie zmlácení…

Ti kluci byli dost vděční za to, že se nedostali zpátky k tomu Siči, protože mohli dopadnout podstatně hůř. To souvisí s tím, jak jsme se bavili před chvílí, že opravdu ty bataliony se s těmito lidmi vypořádávají…

RB: Samy dle nějakých svých pravidel.

RH: A někdy dost brutálně.

Zmiňovali jsme vaše reportáže, jak z Kyjeva, ze Lvova, tak z Mykolajeva, všechny měly velkou odezvu a kontaktovala vás spousta lidí. Jaké byly jejich reakce? Překvapily vás v něčem?

RH: Jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem měl na té cestě Ukrajinou, byl paradoxně až na cestě zpátky, kdy jsem se po cestě snažil najít nebo kontaktovat majitele naprosto zdevastované restaurace, která předtím byla nádherná, ve městě Posad Pokrovske. To bylo dva dny předtím, než jsme tam přišli, ještě v držení ruských okupačních sil.

Podařilo se mi najít majitelku tohoto zařízení, jmenovalo se to Friends Cafe, opravdu hrozně hezká kavárnička. Kontaktoval jsem ji. Ona byla neskutečně šťastná za ty fotky a videa, která jsem jim poslal, protože strávili 13 dní ve sklepě, pak najednou prostě vzali všechno a utekli, okamžitě odjeli, nechali za sebou kočku, nechali za sebou spoustu věcí. A netušili, jak to tam teď vypadá.

Ona to evidentně začala sdílet na svých kanálech, na svých sociálních sítích, začalo si mě přidávat neskutečné množství cizích dam a pánů a tento příběh začal žít svým vlastním životem. Mně se třeba ozvala i holčička, která…

Jsou to takové hodně těžké věci a je jich hrozně moc, asi spíš vyzdvihnu jeden příběh, kdy se mi ozvala maminka dvou dětí, jestli jsem stále v Posad Pokrovskem, že to je její rodné město, že tam žila se svou rodinou. Já říkám, že bohužel ne a že už jsme odjeli a ptal jsem se, co pro ni mohu udělat.

A ona mi sdělila, že byli taky sedm nebo devět dní ve sklepě a v momentě, kdy měli pocit, že se to trošku uklidnilo, tak vzali auto, děti a odjeli, ale nechali za sebou pětašedesátiletého invalidního otce, který tam bohužel zůstal. Od té doby o něm nemá zprávy, otec neměl telefon, nemá telefon, neptal jsem se na důvody, nemá o něm naprosto žádné zprávy. A nám se díky kontaktu na zástupce velitele brigády, která osvobozovala tuto vesnici, podařilo se s nimi spojit. Je to ten Nesquik z naší reportáže. A ten se spojil s tou maminkou.

I takhle vzdáleně, když jsme v České republice, se dá udělat dobrý skutek. Ti lidé jsou zoufalí po informacích, nevědí. Tahle maminka je třeba v Polsku. Oni vůbec netuší, jak tam co vypadá. My jsme byli opravdu první novináři, kteří se dostali do těchto vesnic, takže od nás tuto informaci mají. Denně mi píší desítky dalších, jak jsou na tom jejich domovy.

Samozřejmě, když tam dáte video základní školy, která se otevírala, myslím, roku 1969, chodilo tam několik generací dětí, tak tam najednou přistanou desítky, stovky komentářů typu „Já jsem tam chodila, jak je tohle možné?“

Všechno jsou to de facto srdcervoucí komentáře, že to je naprostá devastace a asi každý si pamatujeme svoji základní školu, ty vůně, které tam jsou, a paní učitelky a obrázky na stěnách. A oni, když viděli, jak třeba jedna celá strana té budovy už není, tak z toho byli zděšení. Samozřejmě všichni se vyjadřují velmi nehezky na účet ruské armády, nikdo úplně nechápe, proč se ostřelují školy, školky, obytná zařízení, prostě tomu nikdo moc nerozumí.

RB: Můj nejsilnější zážitek se stal, když jsme zrovna byli nedaleko obce Ševčenkove. Kolega chvíli zůstal v autě, ale my jsme šli navštívit místní paní, místní babičku s farářem. Nebylo to přímo součástí naší reportáže. A ta paní tam zůstala. Bylo jí, pokud se nepletu, 85, jejímu manželovi bylo 89, a byli opravdu jedni z mála, kteří zůstali v jejich obci a když jsme se jich ptali, proč neodjeli pryč, tak nám dali jasnou odpověď. Prý tam budují desítky a desítky let jejich dům, všechno, co tam mají, a že to jenom tak nechtějí opustit.

V tu chvíli byly v dálce slyšet výbuchy dělostřeleckých granátů, opravdu dunění. Nevěděli jsme, jestli to je přímo ostřelování z ukrajinské strany, nebo jestli to už je dopad po té ruské raketě nebo ruském granátu, ale opravdu to tam bylo slyšet, a oni přesto dál prostě okopávali pole u svého domu a zasazovali tam nové sazenice.

Když jsme odcházeli pryč, paní se s námi loučila a říkala, že zrovna pochovali své vnuky a rozbrečela se. Kolegyně reportérka ji tam začala objímat. Opravdu jsme se loučili ve chvíli, kdy v dálce byly slyšet ty výbuchy a bylo to i pro mě silné.

Z nějakého profesionálního hlediska se na to v tu chvíli nedá koukat, bylo to silné. Jeli jsme pryč a nevím, jaký mají ti lidé teď osud, protože frontová linie se tam teď dává znovu do pohybu, znovu tam ty ruské síly útočí. Uvidíme, jestli se budou posouvat. Ale tito lidé tam opravdu jsou a budou muset odjet, a nebo budou muset být stejně jako v Chersonu na druhé straně pod ruskou nadvládou.

Odvážili byste se na základě toho, co jste na Ukrajině viděli, předpovídat, jak se ta situace bude vyvíjet dál? Jestli, když ten konflikt potrvá ještě dlouho, Ukrajincům vydrží to odhodlání?

RB: Myslím si, že vydrží, protože jsme tam slyšeli od mnohých lidí, možná bych mohl říct od desítek lidí, to samé, že Ukrajina má historii života pod okupací a že má za sebou stovky, desítky let nadvlády jiných mocností jak už od carského Ruska, tak při Sovětském svazu i v dalších scénářích.

Říkali, že budou bojovat za svoji suverenitu, za svoji historii a že se nezastaví. A já si myslím, že tenhle duch Ukrajiny je silný u všech Ukrajinců – jak u vojáků, u těch babiček, tak u všech lidí, kteří tam jsou.

Myslím si, že to hodně stmelilo tu zemi, která byla jinak rozdělená, můžeme si říct, že u Oděsy byla velká většina rusky mluvící a i tito lidé, kteří byli jinak možná v nějakých aspektech proruští, tak se přímo dostali na stranu Ukrajiny a berou to jako, že Ukrajina je jenom jedna a budou za ni bojovat.

RH: Vůbec si nepřipouštějí, že by prohráli a je jim úplně jedno, jak dlouho ta válka bude trvat. Už to vidíme teď, ti uprchlíci se vracejí, tam jsou desítky nebo stovky a tisíce lidí, kteří se v tuhle chvíli vracejí. Chtějí znovu začít budovat tu zemi a když mluvíte s klukem nebo s babičkou, tak vám řekne: Já nikam nepůjdu, tohle je moje země, ať jdou oni.

Jejich národní soudržnost a ta vůle zvítězit je tak neskutečně obrovská, až mě to občas zaráželo. Nekoukají na svůj komfort, ale opravdu chtějí, aby ten Rus zmizel, aby se vrátily hranice tam, kde byly v roce 2013, a tím to končí.

RB: Myslím si, že hezky to dokreslil jeden voják. Když jsme byli přímo v obci Posad Pokrovske, tak zástupce velitele místní jednotky Nesquik, se kterým jsme dělali rozhovor, hezky odpověděl na naši otázku: Co je jejich další úkol tady v Chersonské oblasti. Jejich úkol je podle něj dostat ruské síly za hranice, nic jiného.

Ray Baseley a Roman Havelka, videoreportéři, kteří na Ukrajině působili pro Seznam Zprávy, děkujeme za rozhovor.