Přepisování knih, nebo cenzura? Vážně jste četli pravého Robinsona?

Vlnu emocí vyvolalo rozhodnutí upravit v pohádkách slavného spisovatele Roalda Dahla potenciálně urážlivé výrazy. Zněla slova o cenzuře klasických děl, včetně známého Karlíka a továrny na čokoládu. Vydavatel nakonec znovu zveřejní i původní znění Dahlových knih, otázka však zůstává: Jde o nepřípustné zásahy, nebo naopak užitečné zpřístupnění textu novým čtenářům?

Velký ohlas v literárním světě, ale i mimo něj přineslo v únoru oznámení britského vydavatele knížek pro děti Puffin Books. Ze slavných příběhů spisovatele Roalda Dahla podle něj zmizí výrazy, které čtenáři mohou považovat za urážlivé. Poněkud nenasytný hrdina knihy Karlík a továrna na čokoládu tak už nebude „tlustý“, ale spíše „podsaditý“ či „mohutný“ („enormous“ v anglickém originálu nového vydání). A podobných korekcí bylo více – třeba Obr Dobr ze stejnojmenné knihy přišel o svůj černý plášť.

Novinka narazila na odpor. S odsudkem přispěchal i britský premiér Rishi Sunak nebo slavný spisovatel Salman Rushdie, který úpravy označil za „absurdní cenzuru“. Mateřská společnost vydavatele Puffin Books, britský Penguin Random House, poté na kritiku zareagovala prohlášením, že vydá klasickou kolekci děl Roalda Dahla také v původním znění.

„Používat v této souvislosti slovo cenzura považuji za naprosto zavádějící,“ říká ale v rozhovoru pro podcast 5:59 literární publicistka a redaktorka on-line deníku A2larm Eva Klíčová. Upozorňuje, že úpravy knižních textů jsou tu od samotného počátku moderní literatury. „Mluvit o cenzuře podle mě vychází spíše z neznalosti literární praxe a historie,“ dodává.

Dahl, který žil mezi lety 1916 až 1990, je považovaný za hvězdného autora. Podle Klíčové patří po bok literárních velikánů typu J. R. R. Tolkiena, z jehož pera vzešel Pán prstenů. Ostatně i Dahlovy knihy si získaly pozornost velkých filmových studií. Kinosály prošly snímky jako Fantastický pan Lišák, Matilda nebo už zmíněný Karlík a továrna na čokoládu s Johnnym Deppem v hlavní roli.

Jako všichni spisovatelé byl i Roald Dahl produktem své doby, z níž do jeho knih prosákly perspektivy, které až později začaly být zpochybňované. Klíčová upozorňuje např. na fiktivní trpasličí kmen Umpa-Lumpů, jehož předlohou v původním vydání Karlíka a továrny na čokoládu byli Pygmejové. Společnost se ale posunuje a dnešní čtenářstvo v tom může vnímat i jistý koloniální podtext. Podle publicistky není důvod dílo neupravit – navíc když jde o dětskou literaturu, která by měla být přístupná a inkluzivní.

Tlak na určitou korekci textů – včetně odstranění zbytečně urážlivých výrazů – je z pohledu Klíčové důkazem, že konkrétní text je stále živý. Naopak třeba o vysloveně rasistická či jinak zásadně pochybená díla minulosti lidé většinou postupem času zájem ztratí.

Navíc vznik senzitivnější podoby Dahlových knih neznamená, že ty původní zmizí. „Nic není zakázané. Nejde o žádné libri prohibiti, které by se někde schovávaly nebo pálily,“ upozorňuje Klíčová na to, že i nadále budou dostupné všechny varianty.

A neplatí ani to, že by se literatura upravovala jen v zahraničí. Podobný osud potkal po roce 1989 třeba knihu O letadélku Káněti od Bohumila Říhy. „Vyndávaly se z něj narážky na jednotná zemědělská družstva a podobně. Mizely politické konotace, protože by pro dětského čtenáře byly nesrozumitelné a komplikované,“ připomíná publicistka.

Postupně se mění také přístup k výchově dětí – a tady se opět vracíme k Roaldu Dahlovi. Řada jeho románů, například Čarodějnice, totiž pracuje s prvky hororu. A to může u některých dětí vzbuzovat úzkost. „V dřívějších dobách hrály ve výchově větší roli fyzické tresty, děti se strašily, rodiče se s nimi ‚nemazlili‘,“ zdůrazňuje Klíčová. V současné výchově ale tento přístup mizí. A odpovídajícím způsobem se proměňují i texty.

Ale nemění se všude. Klíčová připomíná, že výrazný moment krutosti a přísnosti najdou dětští čtenáři třeba i v oblíbených Broučcích Jana Karafiáta. Jenže zatímco ve Velké Británii k věci přistupují podle Klíčové „jemněji a inkluzivněji“, v Česku přijde vyznění Broučků zvláštní jen málokomu.

„Zčásti je to postkomunistické dědictví, kdy se děsíme cenzury a zároveň si romantizujeme starý, dřevní svět, který byl plný násilí a nespravedlnosti, kterou přitom často považujeme za přirozenou. A to je naprosto absurdní.“

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jaké další společenské rozdíly mezi Českem a Velkou Británií ovlivňují debatu o úpravách už vydaných knih pro děti nebo jak je to s věčnou otázkou autor versus dílo. Poslechněte si ho v přehrávači na začátku článku.