Potkali se ve druhém patře. Dvě svědectví z filozofické fakulty

Střelba na filozofické fakultě v centru Prahy před měsícem zasáhla různou měrou do nespočtu životů. Přinášíme dva příběhy odvahy a upřímné reflexe prožitých událostí. Dvojice mužů, jejichž osudy se protnuly během policejního zákroku, navíc z tragédie vykřesala nové přátelství.

Měsíc po střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy popisují dva lidé, které zastihla přímo v budově, pestrou směs pocitů. Truchlení za 14 zavražděných kolegů a kamarádů. Hněv na pachatele. Pochybnosti o policejním postupu, který útoku v centru Prahy předcházel. Ale zároveň nacházejí i světlé momenty. Třeba přátelství, které se mezi nimi během dramatických událostí vytvořilo.

„Naše příběhy se protly v takovém trochu objetí - nebo v tu chvíli možná spíše krytí - ať už před policií, nebo před tím pachatelem,“ vzpomíná Tomáš Hercík na seznámení s Davidem Vichnarem. Ve čtvrtek 21. prosince totiž proběhlo za asistence policejního komanda. Vlastně ani nevěděli, jak se ten druhý jmenuje. „Na oficiální představování nebyl úplně čas,“ podotýká Vichnar v rozhovoru pro podcast 5:59.

Zásah proti aktivnímu střelci vyžadoval, aby policisté postupovali obezřetně vůči každému, koho v budově potkají. Týkalo se to i dvou mužů pohybujících se ve druhém patře. Zároveň nebylo příliš radno ochomýtat se kolem oken, neboť se pachatel nacházel na střeše. K prvnímu blízkému setkání Hercíka s Vichnarem tak došlo na podlaze pod okenní římsou, kam se oba po důrazných výzvách policie postupně usadili.

Nebylo to naposledy, kdy je tragická událost svedla dohromady. Její začátek je ale zastihl ve velmi odlišných situacích.

Když David Vichnar tři dny před Štědrým dnem vkročil do budovy, kde působí jako odborný asistent na Ústavu anglofonních literatur a kultur, zdálo se, že vše je jako obvykle. Neměl tehdy sice žádné oficiální povinnosti, rozhodl se ale vrátit reproduktor, který si s kolegy vypůjčili na básnický festival. Díky zprávě, kterou při příchodu odeslal kolegyni, zná Vichnar i přesný čas: „Dorazil jsem ve 14:59. A nic zvláštního se nedělo.“

Policejní záznamy později ukázaly, že ve stejný čas přišlo z fakulty na linku 158 první oznámení o střelbě. Jenže na chodbě v přízemí byl ještě klid. Vichnar se tak pozdravil s vrátnými a s těžkým zavazadlem zamířil k výtahu. Dojel ale jen do druhého patra - a pak světla zhasla. Uvězněný ve tmě už poté mohl vnější události jen odhadovat podle zvuků, které k němu doléhaly. Nejdříve dunivé rány, o několik minut později také hluk pobíhajících lidí. A rozeznal i hlasité policejní výzvy.

„Napsal jsem kolegovi z anglistiky, že se děje něco divného, a být ve Spojených státech, řeknu, že máme šíleného střelce na fakultě. Ale toto je Praha a tady se to přece neděje, že?“ popisuje zprávu, kterou dnes označuje za „mrazivě úsměvnou“. V té chvíli ale Vichnar stále nevěděl, co se skutečně odehrává. Zvažoval varianty od natáčení filmu až po možnost, že to někdo přehnal s vánočním večírkem a musela zasáhnout policie. Odpověď mu nepřinesl ani pohled na internet, protože informace o střelbě se ještě nerozšířila.

Když proto nastalo ticho a Davidu Vichnarovi se podařilo z výtahu dostat vlastními silami, rozhodl se, že reproduktor přeci jen donese tam, kam plánoval. Jenže hned za rohem narazil na tři policisty ze zásahové jednotky. Ti neznámého muže s objemným předmětem v rukou začali na dálku slovně pacifikovat a ptát se, co tam dělá. Odpověď je podle Vichnara zjevně překvapila: „Byl jsem zaseknutý ve výtahu.“

Scénu ve druhém patře sledoval ze stejné chodby také Tomáš Hercík, který se do kontaktu s policisty dostal už dříve. Přitom až do střelby se studentovi třetího ročníku historie odvíjel den na fakultě jako každý jiný čtvrtek.

Tentokrát však průběh odpoledního semináře narušila mrazivá informace. „Našemu spolužákovi píše kamarádka, že je ve čtvrtém patře na záchodech a slyší tam zvuky střelby,“ vybavuje si Hercík. Také v jejich kruhu prý probleskla myšlenka, jestli se nemůže jednat spíše o hluk nějaké předčasné oslavy Vánoc.

Co se ale dělo v učebně dál, to už Tomáš Hercík netuší. Jak totiž vypráví, místnost rychle opustil a vydal se zadním schodištěm přímo do čtvrtého patra. S nadějí, že se třeba opravdu jedná o nějaký hloupý vtip. Jenže tak to nebylo. „Když jsem nahoře ve čtvrtém patře otevřel dveře, došlo mi, že skutečně nikdo žádný večírek neslaví.“ Chodby byly sice prázdné, hluk toho, co se právě odehrávalo, byl prý ale velmi zřetelný. Popisuje navíc, že když poté nakoukl za jeden z rohů, uviděl rychle kráčející postavu v černém se zdviženou rukou.

„Opatrně jsem se otočil a začal jsem otevírat dveře učeben okolo sebe. Netušil jsem, kolik těch pachatelů se na patře nachází a kde by mohli být. Tak jsem pouze otevíral dveře a varoval je, co se děje na chodbě. A aby se zavřeli, zabarikádovali a nikomu dalšímu neotevírali.“

Se stejnou snahou poté Hercík obíhal i nižší patra. Také se dostal několikrát do kontaktu s policií, jejíž příslušníci ho nakonec ve druhém podlaží přiměli posadit se pod okenní římsu. A právě tam potkal Davida Vichnara. Společně se pak později pod dozorem policie v rámci evakuace dostali ven z budovy.

Fyzické bezpečí ale neznamená, že se lidé zasažení událostmi na fakultě nemusejí vypořádat ještě se svými pocity a emocemi. Některé nápory přitom přišly velmi záhy - Vichnar popisuje, že rozsah „toho všeho“ mu došel při pohledu na evakuované, zraněné a také mrtvé zakryté záchranáři, které uviděl při evakuaci. Obranné mechanismy a přesvědčení, že „tohle se přece nemohlo stát“, začaly ustupovat realitě.

Jiná vlna pak na anglistu čekala o den později, když ho o rozhovor a svědectví - které dnes on sám označuje za nepřímé - požádala řada zahraničních médií. „Teprve s tou verbalizací se u mě začaly dostavovat emoce,“ uvádí David Vichnar s tím, že dalším impulsem, který v něm zdvihal vlnu „strašlivého smutku“, byly zprávy o konkrétních obětech na sociálních sítích.

Podobné pocity přitom zasáhly také Tomáše Hercíka. Za nejtěžší označuje sobotu 23. prosince, kdy v Česku platil státní smutek a v katedrále svatého Víta na Pražském hradě proběhla bohoslužba za oběti střelby. „Tam se skutečně ten smutek, obavy a vztek z toho, že se ta událost vůbec stala - a že se stala tady u nás v České republice - dostavily naplno,“ říká.

Jedním z momentů, který Hercíkovi pomohl vyrovnat se s prožitými událostmi, byla účast na organizaci pietního průvodu. Ten se uskutečnil na začátku ledna, kdy studenti mj. zapálili oheň na náměstí před fakultou a budovu rovněž symbolicky objali lidským řetězem.

A byla to právě tato vzpomínková akce, která vedla i k opětovnému setkání obou „mužů od okenního parapetu“. David Vichnar si svého souputníka možná všiml i díky vestě, kterou měl Hercík coby organizátor piety na sobě. „Takže vidím Tomáše ve vestě a je tam takové to naprosto spontánní: Nazdar, to jsi ty? Pamatuješ si mě? - No jasně! A jak se vůbec jmenuješ?“ líčí.

Úsměv při vzpomínce na vzájemné shledání neskrývá při rozhovoru pro podcast 5:59 ani Tomáš Hercík: „V tu chvíli jsem si říkal, že jsem rád, že svého kamaráda vidím živého, zdravého a v rámci možností i usměvavého. (…) Byl jsem skutečně rád, že jsme se mohli potkat, pozdravit se a skutečně se teď už i tváří v tvář představit“.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, co oba muži říkají na pocity některých lidí, kteří se kvůli své nepřímé účasti při střelbě stydí truchlit po boku obětí, nebo co si Vichnar a Hercík slibují od chystaného výběru textů z pera přeživších. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.