„Naivní,“ říká odborník o nápadu platit veřejnoprávní média jako Netflix

Sněmovna řeší mediální novelu, jejíž součástí je i návrh na zvýšení koncesionářských poplatků. Opozice je však rezolutně proti. Obejdou se média veřejné služby bez vyšších poplatků, s nimiž se už 17 let (respektive 20 let) nehýbalo? A obešla by se naopak česká společnost bez veřejnoprávních médií? V podcastu 5:59 se odborníka ptáme jak na jejich význam pro společnost, tak na různé modely financování.

Podle vládního návrhu z pera ministra kultury Martina Baxy (ODS), který se momentálně nachází v závěrečném kole jednání v Poslanecké sněmovně, by si za vysílání České televize koncesionáři měli nově připlatit o 15 korun víc – tedy 150 korun měsíčně. Poplatek za rozhlas by měl vzrůst o desetikorunu na 55 korun měsíčně.

Opozice to ale zásadně odmítá a obstrukcemi brání už od konce ledna hlasování ve třetím čtení. Jedním z nejhlasitějších kritiků předlohy je předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který návrh ve sněmovní rozpravě označil za „sprostou korupci České televize touto vládou“. Zároveň slíbil, že pokud bude sestavovat příští vládu, prosadí spojení České televize a Českého rozhlasu, které by podle něj vedlo k výrazným ekonomickým úsporám.

Podle sociologa médií Václava Štětky z Loughborough University ve Velké Británii v tuto chvíli nejde v Česku mluvit o „krizi“ veřejnoprávních médií, přestože je debata ve Sněmovně mnohdy vyhrocená. To ale neznamená, že se to časem nestane. „Nemyslím si, že veřejnoprávním médiím hrozí zánik, aspoň ne v tom krátkodobém horizontu, ale hrozí to, že dojde k okleštění řady aktivit, které v současnosti vyvíjejí, a tím vlastně dojde i k oslabení jejich stávající společenské role,“ říká s odkazem na nejisté vyhlídky jejich dalšího financování.

Jednou z výhod je podle něj to, že jak veřejnoprávní televize, tak rozhlas mají v Česku na čem stavět. „Dá se říct, že mají ve svých segmentech nejsilnější pozici na trhu a současně podle řady průzkumů se jejich zpravodajství těší poměrně vysoké důvěře posluchačů a diváků,“ charakterizuje postavení veřejnoprávních médií v české mediální krajině sociolog médií.

Podle mediálního experta české společnosti přesto něco chybí: otevřená a široká diskuze o tom, do jaké míry je veřejná služba – definovaná na počátku 90. let – ještě aktuální a zda by ji nebylo potřeba redefinovat v kontextu digitálního věku. ČT i ČRo by podle něj byly v lepší vyjednávací pozici, pokud by taková celospolečenská diskuze proběhla a pomohla odstranit i některé mýty, které ohledně role médií veřejné služby panují.

„V současnosti se například objevují nápady, že by financování veřejnoprávních médií mohlo probíhat formou nějakého předplatného typu Netflix či streamovacích služeb. Což je podle mě velmi naivní představa, která nevychází z náležitého povědomí o tom, co všechno veřejná služba obnáší a jaké konkrétní funkce ve společnosti naplňuje. A to jsou právě ty funkce a role, které komerční média včetně streamovacích služeb buďto nemohou, nebo nechtějí naplňovat,“ říká Štětka.

Silná veřejnoprávní média – jak sociolog připomíná – mají ze své podstaty vhodné předpoklady pro to, aby pomáhala čelit rizikům, která dnes nahlodávají politické systémy a společnosti v řadě zemí. „Nejsou, respektive nemají být, podřízená nějakým politickým a komerčním zájmům, a to včetně zájmů majitelů, ale také proto, že zkrátka reprezentují společnost v celé její šíři a mají schopnost ji integrovat,“ vyjmenovává sociolog médií působící na britské Loughborough University.

V Česku podle experta jak veřejnoprávní televize, tak rozhlas plní své poslání se ctí, a to přesto, že „nejsou dokonalé“ a „mají své rezervy“. „Současně patří k tomu lepšímu, možná dokonce i nejlepšímu, co se ve středoevropském prostoru, pokud jde o zpravodajská média, nachází,“ říká Štětka a odkazuje se při tom na setrvale vysoké známky ČT a ČRo v pravidelném průzkumu Digital News Report, který realizuje oxfordský Reuters Institute.

Pokud jde o způsoby financování, nabízí se v evropském prostoru hned několik možností: zaprvé financování z veřejnoprávních poplatků, jako je tomu v Česku. Od tohoto modelu ale některé země zejména na severu Evropy ustupují. Dále je možné poskytovat peníze médiím veřejné služby přímo ze státního rozpočtu, to s sebou ale nese určitá rizika, která se týkají zejména pokusů o ovládnutí médií ze strany politické reprezentace.

Štětka z tohoto důvodu pro české prostředí nenachází lepší model než ten současný: „Myslím si, že to je nejlepší způsob, jakkoliv sám o sobě nedokonalý, jak garantovat politickou nezávislost veřejnoprávních médií, což je podle mého soudu klíčová záležitost. Alternativy, o kterých se debatuje a které směřují k financování ze státního rozpočtu, s sebou nevyhnutelně nesou riziko politizace toho obsahu a větší politické kontroly.“

Sociolog zastává tento názor i přesto, že přímé financování ze státního rozpočtu je v současnosti v evropském prostoru nejrozšířenější model. Je totiž prý nutné vnímat místní kontext. Štětka varuje zejména před tím, jak dopadla změna modelu financování veřejnoprávních médií na Slovensku či v Maďarsku. Stejně tak je ostražitý k možnému slučování ČT a ČRo.

„Není asi složité si představit, že jedno sloučené médium se politikům a vládě ovládá snáze, než když jsou ta média dvě. Takže to je asi jedna z hlavních motivací pro návrhy, které směřují k tomu, aby Česká televize a Český rozhlas byly sloučeny právě podle vzoru ze Slovenska nebo z Maďarska,“ uzavírá Václav Štětka, podle něhož zkušenosti nepotvrzují ani tezi o tom, že takový krok by vedl k ekonomickým úsporám.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, proč ani britská BBC – dlouhodobě považovaná za etalon veřejnoprávní kvality – nemá ohledně své budoucnosti nic jistého a co je podle mediálního experta Václava Štětky nutné pro udržení kvalitních a důvěryhodných médií veřejné služby. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.