Organizátoři pražské demonstrace favorizují Rusko, říká expert

Incident ze sobotního protivládního protestu v centru Prahy, kdy se část demonstrujících snažila z Národního muzea strhnout ukrajinskou vlajku, má dohru. Strana PRO a její předseda Jindřich Rajchl se domáhají prověření postupu policie při zásahu. Co vůbec ukázala demonstrace jako taková? A může se z „vlasteneckého“ uskupení stát nová politická síla?

Další protivládní demonstrace o víkendu přivedla na Václavské náměstí desetitisíce lidí. A ačkoli cíl poměrně rozličné skupiny protestujících zůstává už několik měsíců stejný, jejich vůdce se vyměnil.

Ještě na podzim skupinu nespokojených občanů sjednocoval podnikatel Ladislav Vrabel, který se však později stáhl do pozadí. Jak Seznam Zprávy upozornily, Vrabel se dostal do dluhů, jež částečně mořil z peněz určených na protesty. Uvolněné místo se ale rychle zaplnilo – do čela demonstrací se postavil předseda strany PRO, podnikatel a právník Jindřich Rajchl.

„Trochu odlišný přístup a ‚novost‘ pana Rajchla opět přitáhly určité množství lidí, kterým možná už nevyhovoval formát nastavený panem Vrabelem,“ vysvětluje Jan Charvát, politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který se zabývá politickým radikalismem, krajně pravicovými a levicovými ideologiemi a subkulturami.

Rajchl na rozdíl od Vrabela téměř nezve na demonstrace zástupce dalších stran, jako je třeba KSČM. Zároveň se ohrazuje proti tvrzení, že by protesty pod jeho vedením měly proruské rámování.

Podle Charváta ale řada pasáží z proslovu na sobotní demonstraci – hlavně pak výpady proti Ukrajině a na straně druhé zmínky o potřebě jednat s Ruskem o dodávkách plynu – prý ukazuje, že Rajchl přebírá „ruský narativ“. „Přístup, který organizátoři měli, jednoznačně favorizuje ruskou stranu ve válce (s Ukrajinou),“ dodává expert.

Podle Charváta není zvláštní, že se v popředí protestů a vlny nespokojenosti s vládou objevují stále nové tváře. Netradiční by prý bylo, pokud by se postavily proti sobě. I to se ale může stát, jelikož Rajchl i Vrabel svolali v blízké době další demonstrace.

„A úplně stejně bude do té hry nepochybně vstupovat i Tomio Okamura (SPD) na jedné straně a na druhé straně možná částečně i Andrej Babiš (ANO),“ podotýká politolog. Předseda hnutí ANO Babiš si nicméně podle něj bude muset dávat pozor, „jak hluboko do nacionalismu půjde“, aby neodradil některé své umírněnější příznivce.

Politolog v této souvislosti také upozorňuje na fakt, že sporné video, které podle Rajchla dokazuje odpovědnost policie za potyčku u budovy Národního muzea po oficiálním konci demonstrace, šířili na sociálních sítích i někteří poslanci ANO. „Z minulých let si nevybavuji, že by někdy členové parlamentu sdíleli takový příspěvek,“ říká Charvát.

Vážnějším problémem než pro ANO by ale strana PRO mohla být pro předsedu SPD Tomia Okamuru. Podle Charváta je totiž PRO se svými novými ambicemi pro SPD „dalším kohoutem na smetišti, které není samo o sobě příliš velké“.

Okamura přitom čelí tlaku i z druhé strany, kdy se mu část voličů snaží – a podle posledních průzkumů úspěšně – uzmout hnutí ANO. Pokud by se k tomu nyní přidala úspěšná vlna Rajchlova PRO, mohlo by mít SPD a Tomio Okamura problém. „Pak by se taky mohl propadnout pod hranici pěti procent,“ upozorňuje politolog.

Je otázkou, jestli mohou být ve hře i další voliči – konkrétně rezervoár lidí, kteří jsou natolik nespokojení, že k volbám spíš nechodí. Těch je podle dat zhruba 35 až 40 procent. Charvát vysvětluje, že více než polovina z nich by kvůli své nespokojenosti pravděpodobně volila antisystémové formace, jako je právě strana PRO nebo hnutí SPD.

Oslovit tyto lidi ale není jednoduché. Například v posledních parlamentních volbách se politickým stranám podařilo snížit skupinu nevoličů jen asi o pět procentních bodů. Půlka z nich šla k ANO a půlka k pětikoalici, upozorňuje expert s tím, že to navíc bylo jen za cenu „nesmírně silné a intenzivní kampaně“.

A poté je tu ještě zhruba 20 % z voličů, kteří tradičně dávají svůj hlas výrazně antisystémově už delší dobu. Jaký celkový obrázek to ukazuje ve chvíli, kdy vezmeme v potaz i zmíněné nevoliče? „Pokud bych měl vycházet z těchto dlouhodobých dat, tak musím říct, že polovina lidí v Česku je nespokojená,“ dodává politolog Charvát.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jestli vládní koalice zvolila dobrou strategii, když protivládní protesty víceméně ignoruje, a jak může Česko s dezinformační scénou bojovat. Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.