Od umění v pražském metru po čapí pěstouny. Kde v roce 2024 hledat optimismus

První bezodpadová školní jídelna v Česku, nadační fond, který se snaží utvářet komunitu na malém městě, znovunalezené umění v pražském metru a život čapích pěstounů v Bartošovicích. To jsou pozitivní příběhy, které v letošním předvánočním díle podcastu 5:59 ukazují, že optimismus a dobro lze najít i v krušných časech.

Pokračující válka na Ukrajině, eskalující konflikt na Blízkém východě, záplavy, které zpustošily severní Moravu. Rok 2024 přinesl řadu náročných a tragických událostí, kterým se věnoval i podcast 5:59. V předvánoční epizodě ale zazní čtyři mnohem pozitivnější příběhy z různých koutů Česka.

Vyprávění nejdříve posluchače zavede do Tanvaldu, kde letos vznikla první bezodpadová školní jídelna v Česku. „Z průzkumu v klasické školní jídelně vyplývá, že se vyhodí kolem 30 procent veškerého jídla, tak my jsme dneska na nějakých 10 procentech,“ popisuje výhody tohoto projektu Josef Hásek, regionální ředitel společnosti Primirest, která jídelnu provozuje.

Celý projekt prý vznikl podle finského vzoru: Děti si tak nabírají jídlo samy, a to jen tolik, kolik si myslí, že sní. A mohou si jít přidat. V nabídce mají dvě jídla –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jedno vegetariánské a jedno s masem, polévku a také zeleninový bar. Hásek ale v podcastu 5:59 připomíná, že tanvaldská jídelna má i jistá specifika –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ panáčka Barvožrouta.

„To je vlastně monitoring vyhozených pokrmů a zpětná vazba pro ty žáky, kterou jim ve formě semaforu a i formou emocí, které Barvožrout vyjadřuje, předáváme,“ říká Hásek. A jak to tedy funguje? Když děti snědí téměř vše, směje se a svítí zeleně. Čím více by ale plýtvaly, měnil by barvy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ od oranžové až po červenou. Na to nejhorší ale prý došlo jen jednou. Ve školní jídelně tak vzniká jen minimum nesnědených zbytků, které se zpracovávají v kompostéru.

Z Tanvaldu se v podcastu posluchači přesunou do České Třebové. Právě tam letos Romana Chadimová a Zuzana Hurtová založily nadační fond Spolu můžeme. Ten si klade za cíl pomáhat lidem zejména z regionu a také utvářet komunity lidí, kterým blaho lidí v okolí není lhostejné.

„Byl to takový náš životní cíl a sen nadační fond založit. Ale tím impulsem byla náročná životní situace, která se bohužel naskytla v obou našich životech, a to nás tak spojilo,“ vypráví o počátcích fondu Chadimová.

Za několik měsíců od založení se jim podařilo třeba uspořádat bazárek, kde se vybíraly peníze na kočárek pro čtyřletou Vendulku. Prodávalo se tam oblečení a další věci, které věnovali podporovatelé fondu. „Ten cíl se nám podařilo splnit. Vybrali jsme neuvěřitelnou částku 85 030 korun, která stačila na to, aby si Vendulka a její rodina mohli ten kočárek pořídit včetně nějaké výbavy a doplňků,“ popisuje Hurtová.

Další příběh se odehrává v Praze, kde letos metro slaví své padesáté výročí od zahájení provozu, ale také se uzavřela přinejmenším jedna kapitola katalogizace uměleckých děl, která cestující mohli nebo ještě mohou vidět ve stanicích.

Podle hlavní architektky metra Anny Švarc mezi nejzajímavější díla, která se podařilo dohledat, patří skleněné stély od Václava Ciglera a velká barevná mozaika zobrazující bouquet květin, za kterou stál umělec Jan Grimm. Obě se dříve nacházely ve vestibulu stanice Náměstí Republiky. A mozaika na místě dokonce stále ještě je –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jen skrytá za obchody, které se v místě nacházejí.

Se stélami –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tedy zjednodušeně velkými skleněnými sloupci –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ je to ale složitější. „Při výstavbě obchodního centra Palladium se zničily,“ říká Švarc. „Nicméně obchodní centrum se ve spolupráci s původním autorem daného díla spojili a ty střepy, ty zbytky těch stél, zrekonstruovali a vytvořili stélu novou, která se v současné chvíli nachází v lobby obchodního centra,“ říká architektka. Jejich přesun zpět do metra by ale byl nákladný, a tak se o něm zatím jen jedná.

Za posledním příběhem se posluchači vydají z Prahy do Bartošovic u Nového Jičína v Moravskoslezském kraji. Právě tam žije pár čapích pěstounů, který už odchoval desítky „nevlastních“ mláďat. Několik ptáčat, které pracovníci stanice zachránili v Prostřední Suché, přijali i letos. A to přesto, že už jsou příliš staří na to, aby měli mláďata vlastní.

„Oba dva ti ptáci, kteří fungují jako adoptivní rodiče, se k nám dostali v roce 2010 jako dospělí. Takže my v zásadě nevíme, jak jsou staří. Ale z našeho pohledu má samec okolo 20 let a samice může být trošku mladší,“ říká vedoucí záchranné stanice v Bartošovicích Petr Orel.

Už tehdy spolu podle něj začali oba ptáci „harmonizovat“ a v dalším roce přivedli na svět svá první –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vlastní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mláďata. Orel popisuje, že od té doby odchovali nejméně dvacet svých potomků a k tomu se postarali zhruba o třicet až čtyřicet ptáčat osiřelých.

Mohly by podle Josefa Háska vznikat bezodpadové jídelny i jinde po Česku? Jak zakladatelky fondu Spolu můžeme přemýšlí o pomoci druhým? Jaká umělecká díla by měla vzniknout ve stanicích na lince metra D? A proč je podle Petra Orla práce v záchranné stanici „donquijotská práce“? Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.