„Mrkání, sahání, zírání do rozkroku.“ Mýtus o vyzývavé ženě u obtěžování neplatí

Debata o sexuálním obtěžování na veřejnosti v podcastu MDŽ strhla na Seznam Zprávách lavinu komentářů. Objevily se v ní další smutné zážitky lidí z veřejného prostoru, hlavně hromadné dopravy, ale i mnohokrát omílané a vyvrácené mýty. Autorky podcastu se k nim vrací v další epizodě, tentokrát doplněné o pohled posluchaček, posluchačů a psychoterapeutky.

Johannu Nejedlovou, výkonnou ředitelku organizace Konsent a další hostku aktuální epizody MDŽ zájem o problematiku obtěžování na veřejnosti nepřekvapil. „Víme, že je to téma, o kterém ženy chtějí slyšet a chtějí se o něm bavit. Vždy, když se to téma zvedne, tak to v nich probudí nějaké zkušenosti a uvědomí si, že v tom nejsou samy,“ vysvětluje.

A v popisovaných situacích se poznali i někteří posluchači. „Osobně jsem se také setkal s obtěžováním, saháním na koleno či do rozkroku. Případně s neskrývaným zíráním na citlivé partie a následným vyzývavým mrkáním,“ píše v e-mailu muž, který chce zůstat v anonymitě. „Reakce ode mě byla pokaždé stejná. Dělal jsem, že se nic neděje a pak jsem odešel,“ popisuje.

Zkušenosti žen i mužů jsou si podobné i obvyklou reakcí. „Ti dotyční nebo ty dotyčné v té situaci nevědí, jak zareagovat,“ popisuje své zkušenosti z organizace Konsent Johanna Nejedlová. „Ty lidi pak dál trápí, že si to nechali líbit a nic neudělali.“ To je ale podle ní normální, protože jsou zaskočení. Pomáhá se na takovou hypotetickou situaci dopředu připravit a třeba si ji i vyzkoušet, aby se člověk nebál postavit sám za sebe, radí Johanna Nejedlová.

V diskuzi k článku k první epizodě o sexuálním obtěžování žen na veřejnosti se objevila celá řada známých mýtů. Třeba že muž, založením lovec, se nedokáže na ulici ovládat a když se mu žena líbí, jedná. Johanna Nejedlová nesouhlasí. „Lidé se od zvířat liší tím, že mají schopnost ovládat svoje pudy, kontrolovat se. Kdyby to neplatilo, tak bychom považovali za normální, že muž praští ženu kyjem po hlavě a odtáhne si ji domů, protože se přece nedokáže ovládat, ale tak to vůbec není,“ vysvětluje Nejedlová a dodává, že většina mužů na veřejnosti nikoho neobtěžuje, což je jasný důkaz, že pud ovládnout dokážou.

Častým argumentem je i to, že dříve ženám sexuální obtěžování nevadilo. „A to dedukují z čeho?“ ptá se Nejedlová. „To, že o tom ženy dřív třeba nemohly mluvit a nemohly se vůči tomu vymezit, přece neznamená, že s tím byly spokojené.“

Dalším argumentem je, že si ženy mohou za obtěžování samy, protože se nevhodně oblékají a muže tím provokují. „Když k někomu přijdete a začnete mu záměrně svoje odhalená ňadra cpát před obličej, tak to samozřejmě může být sexuální obtěžování, pokud o to ten muž nestojí a je mu to nepříjemné,“ připouští Nejedlová a dodává, že ale oblečení žen samo o sobě obtěžováním mužů není.

„Sexuální obtěžování může být nějaký typ chování, ale to, že jedete v krátké sukni v tramvaji, snad není nic, co by mělo být zakázáno.“

Ženy, které se v rámci podcastu MDŽ se svými zkušenostmi svěřily, se vesměs shodly, že první takový zážitek měly jako náctileté dívky, často ještě na základní škole. Podle psychoterapeutky Dany Pokorné žádná oficiální statistika neexistuje a navíc se o značné části takových případů nedozvíme, protože se dítě nikomu nesvěří.

Rodiče by podle psychoterapeutky Pokorné neměli s dětmi mluvit jen o hrozbě obtěžování na veřejnosti, ale přiměřeně věku by je měli vzdělávat o zdravé sexualitě obecně. „A pokud jsme naučení takhle s dětmi komunikovat, tak potom snadněji přistoupíme k tomu, abychom se mohli bavit i o tom, že se může dít v tom veřejném prostoru sexuální obtěžování.“

Podle psychoterapeutky Pokorné je dobré s dětmi komunikovat před tím, než děti do veřejného prostoru samy vyrazí. „Ale určitě by nikdo neměl házet flintu do žita, že když jsme o tom doma doteď nemluvili, tak už je všechno ztraceno. V tomhle platí zlaté pravidlo lepší pozdě než později a lepší později než vůbec.“ Dospělí by podle Pokorné měli najít ke komunikaci vlastní slova, aby se cítili přirozeně, pokud si nejsou jistí, mohou se inspirovat na webový stránkách organizací Konsent nebo proFem.

A jaká by měla být reakce rodiče, když se mu dítě se zkušeností s obtěžováním svěří? „Tam je nejdůležitější podpořit, nebagatelizovat, zůstávat otevření. Jasně sdělit, že to není vina dítěte, k čemu došlo, že vždy je za to zodpovědný ten, kdo se takového jednání dopouští. Dítě by mělo cítit, že se o tom s námi může bavit, že je to pro něj bezpečné,“ uzavírá v podcastu MDŽ, který vychází v kanále zpravodajské 5:59, psychoterapeutka Dana Pokorná.

Nečelí muži jako oběti sexuálního obtěžování ještě větší stigmatizaci než ženy? Jaké nové mizogynní výroky hýbaly v poslední dnech společností? Poslechněte si v audiu v úvodu článku.