Motýli Davida Černého a boj o veřejný prostor. Zasekli jsme se v 90. letech?

V Česku se znovu diskutuje o umění a veřejném prostoru. Nejnovější vlnu spustila debata České televize o chystané instalaci soch obřích motýlů na renovovaný pražský obchodní dům Máj, který je kulturní památkou. Kdo má na veřejný prostor právo?

Dílo českého sochaře Davida Černého opět po čase vzbudilo rozruch. Umělec hodlá na fasádu obchodního domu Máj na rohu Spálené ulice a Národní třídy v centru Prahy nainstalovat trupy dvou pestrobarevně pomalovaných stíhaček s přimontovanými motýlími křídly. Instalaci vytvořil Černý pro soukromého developera.

Proti návrhu se ale postavili památkáři z Národního památkového ústavu. Nicméně příslušný odbor magistrátu hlavního města Prahy – alespoň podle Černého – povolil, aby „motýli“ byli na budově jeden rok. Oficiální rozhodnutí ale zatím není veřejně dostupné.

„Ta debata je úplně jednoduchá. Spočívá v tom, jestli je potřeba dynamizovat fasádu, ten zjev obchodního domu, díky němuž byl prohlášen za kulturní památku, tímto způsobem,“ říká v podcastu 5:59 filozof, publicista a analytik týdeníku Euro Petr Fischer. Ve druhé rovině se pak podle něj debatuje o kvalitě Černého nejnovějšího díla a o prostoru, ve kterém má existovat.

Právě o tom ostatně diskutoval David Černý s kurátorkou Marií Foltýnovou v pátek v Událostech, komentářích na ČT24. Foltýnová třeba zmiňovala, že dílo na rušnou křižovatku nepatří, a to i proto, že „nemá souvislost ani s Národní třídou, ani s obchodním domem Máj“. Černý zase tvrdil, že mu projekt schválili původní architekti stavby, a to prý je nejdůležitější.

Debata ale nakonec přitáhla pozornost z jiných důvodů: Umělec během rozhovoru totiž kurátorku slovně napadal a pořad skončil vulgárními urážkami z úst obou respondentů.

Současný stav veřejné debaty podle Petra Fischera svědčí o tom, že se diskuze zasekla v 90. letech a stále jsme nevybředli z ideologické debaty: „Buď soukromé peníze mohou cokoliv, a nebo jsou vedle ti komunisti, ti úředníci, kteří by chtěli o všem rozhodovat. A to je právě špatně.“

Důležité je podle něj komunikovat, vyjednávat, hledat společný zájem na kultivaci sdíleného prostoru a o jednotlivých projektech se domluvit, což se evidentně v českém veřejném prostoru neděje. Že se česká společnost ani třicet let po změně režimu neposunula, je podle něj „smutné zjištění“.

„A v této chvíli se nám vyjevují důležité otázky a musíme se tedy ptát, jak bychom v takových případech měli postupovat, co je dobré pro město a co je dobré pro společnost. Bohužel debata se opět štěpí na dva tábory. Jeden říká, že když někdo něco platí, tak ať si tam postaví, co chce. A ta druhá, že jsme demokratická společnost a musíme vyjednat, aby tam bylo dílo, které bude mluvit s tím prostorem a se všemi,“ vysvětluje Fischer.

David Černý – jak vyplývá mimo jiné z rozhovoru pro ČT24 – je nicméně spíše zastáncem první nastíněné myšlenky, tedy že je záležitostí majitelů a developerů, jaká umělecká díla zvolí pro své projekty. Podle Fischera to ale zdaleka není tak jednoduché. Upozorňuje na to, že obchodní dům Máj je kulturní památkou a tak se ho tato teze nemůže týkat.

„Navíc Hlavní město Praha má svůj rozvojový strategický program a jde mu o to, aby ve veřejném prostoru byly věci, které jsou funkční ve smyslu, že mluví s městem a s lidmi a rozvíjejí prožívání veřejného prostoru,“ podotýká filozof s tím, že „nikdy není úplně dobře, když rozhodují jenom peníze“. „Ale samozřejmě je fajn, že někdo dává peníze na umění, třeba na umění ve veřejném prostoru, ale ten je společný, takže bychom se o něm měli bavit,“ dodává.

A že to funguje, dokazuje i zkušenosti ze světa, například z nedaleké Vídně. V hlavním městě sousedního Rakouska tyto snahy zaštiťuje městská instituce KÖR – Kunst im öffentlichen Raum (Umění ve veřejném prostoru), která se o umělecké projekty ve městě stará. A i oni zdůrazňují, že musí umělecké dílo s prostorem, ve kterém se nachází, být propojeno.

„To samé dělá v Praze Umění pro město (za kterým jako kurátorka stojí už zmíněná Marie Foltýnová – pozn. red.), ale mám pocit, že ve Vídni se to rozběhlo daleko rychleji a ta spolupráce soukromého a veřejného funguje lépe,“ říká Fischer.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jak se podle filozofa Petra Fischera vyvíjela tvorba sochaře Davida Černého nebo jestli existují univerzální hodnoty, které by umělecké dílo mělo mít, aby mohlo být umístěné ve veřejném prostoru. Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.