Lidé jsou občas hloupí a hádají se, ale klima ještě neprohrálo, říká expert

Další velká klimatická konference přinesla opět rozpačitou dohodu. Takový dojem by si zřejmě mohl odnést leckterý pozorovatel, když sleduje protichůdné reakce na výsledky jednání COP29 v Ázerbájdžánu. Podle experta Ondráše Přibyly ale současný přístup světa k řešení klimatické změny přináší i důvody k optimismu.

Podle některých států jde o dohodu, která svět posunula zase o krok kupředu v reakci na klimatickou změnu. Šéf Organizace spojených národů pro klima Simon Stiell dokonce uvedl, že „ochrání miliardy životů“. Především zástupci chudších zemí však dokument, jehož přijetím se o víkendu završila letošní klimatická konference OSN v ázerbájdžánském Baku, kritizují s tím, že není dostatečný.

Rozdílné pohledy se týkají hlavně výše finančního závazku. Zhruba 200 států z celého světa se na akci známé pod zkratkou COP (Conference of the Parties, v překladu Konference smluvních stran) dohodlo na navýšení klimatické pomoci pro rozvojové země. Rozvinuté státy, které produkují většinu světových emisí, by na tento účel měly ročně do roku 2035 poskytovat 300 miliard dolarů, tedy přes sedm bilionů korun.

Znamená to trojnásobek závazku platného v současnosti. „Chudší“ země, které často čelí těm nejvážnějším dopadům změny klimatu, ale požadovaly více. Devětadvacáté vydání klimatické konference – COP29 – proto skončilo s navenek poněkud rozpačitým výsledkem. Tedy podobně jako mnohé minulé ročníky.

„Je hrozně těžká věc domluvit se mezi spoustou aktérů, kteří mají odlišné zájmy a potřeby,“ přibližuje výzvy nejen letošního klimatického rokování zakladatel a ředitel think-tanku Fakta o klimatu Ondráš Přibyla. Hodnocení, jestli je navýšení peněz na klimatickou pomoc dostatečné, podle něj nevyhnutelně závisí na tom, koho se zeptáte. Třeba ostrovní nebo africké země mají zkrátka jinou perspektivu než bohatý Západ či ropné státy Perského zálivu.

V rozhovoru pro podcast 5:59 Přibyla přirovnává hledání shody na vrcholných klimatických jednáních k obtížné šachové partii: „Není lehké ji posunout k nějaké výhře. Ale zároveň to neznamená, že tu partii nemá smysl hrát.“

Složité klimatické „partie“ už totiž přinesly i některé podstatné výsledky. Ondráš Přibyla poukazuje například na závazky velkých producentů emisí dosáhnout uhlíkové neutrality, což prý v praxi znamená de facto slib skoncovat se spalováním fosilních paliv. Podle experta to značí, že existuje „alespoň nějaká politická vůle a politická shoda“ na tom, že klimatická změna je skutečným nebezpečím. A také že státy jsou ochotné přistoupit k akci.

Téměř 200 zemí se letos v Baku dohadovalo o dalším postupu déle, než bylo původně v plánu. Dohoda o výši klimatické pomoci nakonec přišla po více než 30hodinovém prodloužení konference. Vedle peněžního rámce delegace odsouhlasily také pravidla globálního obchodu s uhlíkovými povolenkami.

Z pohledu zakladatele projektu Fakta o klimatu se však nedá říci, že by COP29 znamenal nějaký velký pokrok v oblasti přístupu ke klimatu. Zároveň ale upozorňuje, že podobné zlomy se teď „dějí na jiných frontách“ než právě na diplomatických fórech.

„Možná na začátku (jednání světové komunity o klimatu) byly dohody velmi podstatné, aby nastartovaly technologický rozvoj nebo to základní nastavení pravidel, jako je například obchodování s emisními povolenkami nebo zdanění fosilních paliv. Ale čím dál více si říkám, že to těžiště už není v diplomacii, ale v byznysu, který dokáže škálovat technologie. Protože technologie máme k dispozici a můžeme vytvořit svět, který je dekarbonizovaný – to znamená, že prakticky nemá emise a má velkou prosperitu,“ říká Přibyla.

Právě některé technologické posuny patří podle experta k tomu nejpozitivnějšímu, k čemu v posledních desetiletích došlo v oblasti šetrnějšího přístupu ke klimatu. Zmiňuje třeba výrazné zlevnění technologie solárních a větrných elektráren, jejichž instalovaný výkon každým rokem globálně roste. A znatelný posun vidí také například u elektromobility, baterií a obecně možnosti skladovat energii. „Technologicky jsme se dostali na úroveň, ve které můžeme vytvořit udržitelný svět, který nemá emise, nežije na úkor dalších generací a je prosperující,“ míní Ondřej Přibyla.

Stále více zemí navíc přichází se závazky, které poté mají další efekt na plánování jejich politiky. Například Velká Británie tak letos v říjnu uzavřela svou poslední uhelnou elektrárnu.

To vše dohromady přispělo ke stavu, kde jsme podle Přibyly nyní: Současné předpovědi prý ukazují, že by do roku 2030 – ale možná už příští rok – mělo dojít k vrcholu světových skleníkových emisí. Následně už by tak měl jejich celkový vypouštěný objem začít klesat. Přitom dlouhá desetiletí produkce emisí jen rostla, dlouho dokonce velmi rychle.

„Stále ještě to není velký úspěch, kdy bychom měli vyřešeno. Ale vidíme, že na věci máme vliv, že jsme jako lidé schopní se zkoordinovat. Kdybych to měl říct metaforicky: Jestli civilizace dokázala dostat člověka na Měsíc, zajistit každému elektřinu v domácnosti a mobil v ruce, byl by v tom čert, abychom se nedokázali zkoordinovat a vyřešit odklon od fosilních paliv. Zejména když ty technologie máme k dispozici,“ zdůrazňuje šéf think-tanku Fakta o klimatu, podle něhož je při pohledu na mnohdy trnitý postup světa v otázce klimatu nutné brát v potaz zkrátka i to, že „jako lidé jsme občas hloupí a občas se hádáme“.

V podcastu 5:59 také uslyšíte, jakým způsobem mohou podle Ondráše Přibyly stamiliardy dolarů klimatické pomoci podpořit chudší země nebo proč označuje Čínu za aktéra, který se v příštích letech může stát lídrem řešení klimatické změny. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.