Jsme uprostřed věku autoritářů. Může být hůře, říká britský novinář

Žádost hlavního prokurátora Mezinárodního trestního soudu o vydání zatykačů na vrcholné představitele Izraele a lídry palestinského hnutí Hamás kvůli válce v Gaze vyvolala vlnu reakcí i debatu o tom, jaké mohou být důsledky pro samotný konflikt. Jak se může situace vyvíjet dál? Rozebíráme s komentátorem deníku Financial Times Gideonem Rachmanem.

Prokurátor Mezinárodního trestního soudu Karim Khan v průběhu minulého týdne požádal o vydání zatykačů na lídry palestinského radikálního hnutí Hamás a Izraele, včetně premiéra Benjamina Netanjahua. Podle něj jsou důsledky používání hladu jako metody vedení války spolu s dalšími útoky proti civilnímu obyvatelstvu Pásma Gazy „akutní a viditelné“. Svou žádost mimo jiné opřel i o rozhovory s přeživšími útoků, kteří pociťují „nevýslovnou bolest“ způsobenou mimořádnou bezcitností útočníků.

Komentátor britského deníku Financial Times Gideon Rachman v podcastu 5:59 vysvětluje, že zatím není úplně jasné, jaký dopad bude tento krok mít. A to i proto, že třicetičlenný soudní senát bude o žádosti jednat až v dalších měsících. „Je ale evidentní, že pověst Izraele utrpěla velkou ránu,“ říká novinář.

Přesto Netanjahuovi podle komentátora nehrozí, že by měl o post předsedy vlády kvůli případnému obvinění přijít. Naopak - prý mu situace spíše pomohla. Premiérovi se totiž podařilo přesvědčit přinejmenším některé Izraelce, že dění na haagském soudě není útok jen proti němu, ale proti celé zemi.

Náladám v Izraeli pak příliš neprospívá ani tlak několika evropských zemí na to ovlivnit situaci v regionu vyřešením palestinské otázky. Irsko, Španělsko a Norsko ve středu oznámily, že uznají státnost Palestiny. Izrael podle očekávání jejich postoj ostře odsoudil.

„Podpora dvoustátního uspořádání a vzniku státu Palestina totiž po útoku Hamásu ze 7. října mezi izraelskými voliči klesla na nějakých deset procent. Chybí tam základní úroveň důvěry. A když mají Izraelci za to, že jde o věc národního, nebo dokonce osobního přežití, nebudou ochotni přijmout kompromis ohledně dvoustátního řešení,“ vysvětluje Rachman. Právě to přitom prosazuje i administrativa amerického prezidenta Joea Bidena, a to přesto, že je jinak tradičním spojencem Izraele.

Spojené státy ostatně v poslední době nesouhlasí s Izraelem i v dalších otázkách. Například nedávno omezily dodávky některých zbraní izraelské armádě, zejména těžkých pum, protože nesouhlasí s postupem Izraele ve vojenské operaci u Rafahu. A dlouhodobě tlačí na to, aby židovský stát řešil humanitární situaci v Pásmu Gazy.

Přesto mají Spojené státy podle Rachmana hluboce zakořeněný instinkt, který je vede k tomu, že Izraeli nadále pomáhají. „Jsou připraveny s ním nesouhlasit, a dokonce na něj v určitých otázkách vyvíjet nátlak. Ale když to vypadá, že je Izrael zatlačený do kouta, tak ho přispěchají podpořit,“ myslí si komentátor.

Konflikt mezi Hamásem a Izraelem ovšem není jediný, který Spojené státy bedlivě sledují a ve kterém podporují jednu ze stran. Už více než tři roky s ostatními státy Západu přihlížejí i válce na Ukrajině, kterou napadlo Rusko. Za tu dobu se ale jejich přístup proměnil, a to právě i kvůli eskalující situaci na Blízkém východě.

„Samozřejmě se samo o sobě jedná o velkou tragédii, ale tato válka narušuje celý světový pořádek, protože vysává zdroje a také bere čas,“ popisuje novinář. Kromě toho také konflikt v Izraeli podle Rachmana připravuje Ukrajinu o munici, která potom chybí v boji s Ruskem.

Problém je nicméně i s tím, co se Spojené státy v rámci těchto dvou konfliktů snaží sdělit světu. Vidět je to právě na už zmíněném rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu. Spojené státy už dříve přijaly zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina, proti žádosti prokurátora o zatykač na Benjamina Netanjahua se ale ostře postavily. „Vlastně jde o něco jako dvojí metr, kdy Spojené státy říkají: Své přátele podporujeme, nepřátele ne. Není to ale konzistentní přístup, který je podle mne v takových situacích velmi důležitý,“ říká Rachman.

Na pozadí těchto konfliktů se potom odehrává další boj o to, kdo světové mocnosti i další státy povede, nebo v nich alespoň bude mít zásadní vliv. Letos se tento zápas rozbíhá právě ve Spojených státech a jeho vyústění může mít zásadní vliv na už zmíněné konflikty na Blízkém východě a na Ukrajině.

Do prezidentské volby v USA proti sobě nejspíš opět nastoupí současná hlava státu Joe Biden a jeho předchůdce Donald Trump. Novinář přitom upozorňuje, že pokud se k vládě vrátí lídr republikánů, přijde doba „porušování zákonů a autoritářství“.

To ostatně můžeme už nyní pozorovat i v dalších částech světa. Gideon Rachman tento fenomén - patrný například v Rusku, na Filipínách, v Indii, v Číně, v Brazílii nebo v Maďarsku - zmínil už před dvěma lety při psaní své zatím poslední knihy, kterou nazval „Věk autoritářů“. A v současnosti se podle něj nacházíme „teprve v jeho středu“. „Může být hůř,“ dodává komentátor.

Pád některých autokratů, jakými jsou třeba ruský vůdce Vladimir Putin nebo čínský prezident Si Ťin-pching, je přitom podle komentátora takřka nemožný. Sesadit by je snad mohla jedině domácí vzpoura, nebo je „dostihne“ až jejich věk. Většině výše jmenovaných vůdců je nad 70 let.

„Jedním z mnoha nedostatků autoritářských systémů přitom bývá jejich neschopnost vypořádat se se změnou v čele. Vládci pevné ruky se za každou cenu snaží vyhnout tomu, aby se v jejich okolí pohyboval někdo, kdo je označovaný jako jejich nástupce. Celý systém naopak soustředí kolem své osoby. A když jejich vláda skončí, nastává v takovém systému krize, kdy se může stát v podstatě cokoliv,“ popisuje Rachman.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jakou roli v současné geopolitické situaci hraje podle komentátora Financial Times Čína nebo jestli jsou demokracie v zemích, ve kterých se k moci dostali autoritářští lídři, natolik silné, aby tlak ustály. Poslechněte si v přehrávači na začátku článku.