Čeština umí šikanovat. Proč v češtině říkat hostka a nepřechylovat příjmení

Diskriminovat a šikanovat lze člověka i pomocí jazyka. Čeština to podle lingvistka Jany Valdrové umí dobře a přitom nenápadně. Neužívají se například ženská pojmenování mnoha profesí, nebinární jazyk je cílem útoků a zesměšňování a především v psaných textech se stále přechylují příjmení cizinek.

Podle lingvistky Jany Valdrové, jedné z hostek podcastu MDŽ, umí být čeština sexistická, a to i přes to, že užívá tři rody. Problém podle ní nastává třeba v přílišném používání generického maskulina, tedy zahrnování žen pod mužské názvy osob.

Jana Valdrová připomíná, že studie jazykových laboratoří už dávno dokázaly, že když se mluví o poslancích, politicích, odbornících nebo expertech, trvá déle, než si lidé v takových pozicích představí ženu. „A má to i ekonomické dopady,“ upozorňuje lingvistka.

„Existují nabídky profesí, ve kterých se člověk může vyučit, třeba truhlář, tesař nebo automechanik. A dívku nenapadne ani ve snu, že by se mohla přihlásit na automechaničku,“ popisuje Jana Valdrová s tím, že to samé platí i opačně třeba pro povolání zdravotní sestry, kde pojmenování spjaté s ženským tvarem odrazuje některé zájemce o studium z řad mužů.

„Na tom je vidět, jak jazyk strašně moc ovlivňuje a formuje myšlení,“ říká další hostka podcastu Marta Ljubková. Sama je pyšná na to, že její povolání je dramaturgyně a nikoliv dramaturg. „Přestože dramaturgyní je víc než dramaturgů, tak lidé říkají: Co to je za slovo? To jsem nikdy neslyšel.“ A stejné je to podle ní i s vojákyní nebo chiruržkou. „To jsou tvary, které se používají méně, ale myslím si, že je dobré používat je právě proto, aby byly bezpříznakové a mohli jsme si představit nejen kandidáta na prezidenta, ale třeba i kandidátku na prezidentku.“

Jana Valdrová připomíná video britského veřejnoprávního média, kde reportérka pokládá lidem na ulici hádanku: Otec a syn jedou autem, mají nehodu a otec zemře. Když syna přivezou do nemocnice, chirurg vykřikne, že ho operovat nemůže, protože je to jeho syn. Kdo je ve skutečnosti chirurg? A zatímco padají odpovědi jako biologický otec, Bůh nebo kněz, odpověď, na kterou nakonec nikdo nepřijde je matka.

Další kategorií, která vzbuzuje vášnivé debaty jsou různé tvary vespolných jmen, do kterých se řadí například idol, osobnost nebo host. A právě tvar hostka se v poslední době v českém jazyce objevuje a popuzuje některé čtenáře i na webu Seznam Zpráv. V podcastu MDŽ je tento tvar používán běžně, i když obě moderátorky přiznávají, že k němu mají rezervovaný vztah.

„Jazyk není posvátná kráva a má sloužit nám, ne my jemu,“ říká lingvistka Valdrová a dodává, že právě výraz hostka byl v literatuře zaznamenán už v roce 1938. Tehdy se do spisovné češtiny neujal, to se ale teď může podle lingvistky změnit. „Lidé byli dlouho zvyklí raději se zeptat, jestli se něco může nějak říct, a to je podle mě špatně. Lidé to mají zkusit říct, jak to cítí. Když se to ujme, v pohodě, když se to neujme, tak to vymře a bude to v pořádku taky,“ říká Jana Valdrová.

Dramaturgyni Martě Ljubkové nevadí být hostem, podoba slova hostka jí přijde nepřirozená, připouští ale, že stejně to dříve bylo i s jinými slovy a že za pár let může být hostka součástí slovníku širší veřejnosti. V mnoha kruzích je podle ní navíc hostka samozřejmostí už teď, především tam, kde chtějí mluvčí být inkluzivní a citliví.

Co naopak Martě Ljubkové vadí, je označení umělectvo, do kterého bývá někdy zahrnuta. „Trvalo to dvacet let, než jsme si vydobyli, že budeme kolegyně a kolegové, posluchači a posluchačky - a já jsem strašně ráda, že jsem posluchačka. A najednou to škrtneme a dáme tam střední rod, který je podle mě v češtině nejméně zabydlený,“ říká dramaturgyně Ljubková, které navíc kolektivní označování až moc připomíná 50. léta minulého století.

Janě Valdrové střední rod nevadí. „Jazyk má jedinou stálou vlastnost, a to je jeho proměnlivost,“ říká vědkyně. „Nevyvíjel by se, kdyby do něho lidé nevnášeli nové prvky podle toho, jak to cítí a jak to potřebují.“ Stejně jako u hostky ale připouští, že pokud mluvčí nebudou cítit potřebu střední rod používat, zanikne a přijdou nové vlivy, o kterých se znovu povedou diskuze.

Marta Ljubková se s Janou Vladrovou neshodnou ještě v jednom bodě, a to koncovce -ová u ženských příjmení a to i u cizinek. „Mně přijde hezké, že to jméno pěkně obejmeme a vezmeme ho do českého deklinačního systému. Myslím, že se tomu jménu u nás lépe bydlí,“ popisuje s nadsázkou bohemistka Ljubková.

Jana Valdrová ale češtinu podezírá z xenofobie a připojování koncovky -ová dává do souvislosti s degermanizací jmen po druhé světové válce. „Nemělo by to být. Měli bychom zachovávat úctu k příjmením,“ říká Valdrová a dodává, že ji v této věci často oslovují zahraniční média, která téma českého přechylování cizích jmen zajímá.

Ostatně právě přidávání koncovky -ová může být někdy používáno i jako dehonestace, třeba v případě trans lidí. Marta Ljubková zmiňuje příklad ze svého okolí, kdy si trans žena nechala mužskou variantu jména a když se o ní někdo chce vyjádřit pohrdavě, použije právě koncovku -ová. „Takže to, že vám nemá nikdo sáhnout na jméno (…) to vlastně uznávám,“ říká v debatě s lingvistkou Janou Valdrovou dramaturgyně a bohemistka Ljubková.

Probíhá v Česku bitva o jazyk? Proč jsou Češi na svoji řeč tak hákliví a neradi přijímají změny? A má se inkluzivní používání jazyka trénovat? Poslechněte si celý podcast MDŽ v přehrávači na začátku článku.