Může to být varování pro Izrael, že doba se mění, říká expert o uznávání Palestiny

Skupina zemí uznávajících státnost Palestiny se rozrůstá o nové členy. V úterý ji oficiálně uzná trojice evropských států – Španělsko, Irsko a Norsko. Jak důležitý moment to je pro Palestinu, Izrael i celý blízkovýchodní konflikt?

Norsko, Irsko a Španělsko hodlají od úterý 28. května formálně uznávat Palestinu jako stát. Připojují se tak ke zhruba 140 dalším zemím světa, které tento krok učinily v minulosti. Z evropských států nově k uznání nakročilo také Slovinsko, místní vláda však chce konečný krok podniknout prý až ve chvíli, kdy to přispěje k dosažení trvalého míru na Blízkém východě.

„Může to být varování pro Izrael, že doba se mění,“ říká vedoucí Centra pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha Břetislav Tureček. Podle něj totiž po rozhodnutích západoevropských zemí už není možné říkat, že Palestinu uznávají „jen diktátoři a postkomunistické státy“. Teď přibývají i západní demokracie.

Do uvažování trojice vlád přitom podle všeho zasáhlo i vědomí současné války v Pásmu Gazy. „Ty tři státy jsou přesvědčeny, že vedle Izraele musí fungovat se všemi výsadami – ale také odpovědností – i palestinský stát, který už se nebude moci vymlouvat na okupaci a tak dále. A myslí si, že cestou k tomu je uznat Palestinu. Nikoliv čekat, až na to jednou kývne Izrael,“ popisuje Tureček v rozhovoru pro podcast 5:59.

Izrael nicméně kroky Norska, Irska a Španělska ostře odsoudil. Premiér Benjamin Netanjahu dokonce uvedl, že samostatná Palestina by byla „teroristickým státem“, který by měl vůli „znovu a znovu“ opakovat útoky, jako byl ten, který ozbrojenci Hamásu provedli loňského 7. října.

Postoj hráče, který je pro uznání Palestiny na mezinárodním poli klíčový, se však zatím nemění. Dokládá to i nedávné dění na půdě Organizace spojených národů. Valné shromáždění OSN sice většinou hlasů členských států podpořilo myšlenku palestinského členství, Spojené státy ale o měsíc dříve v Radě bezpečnosti palestinskou žádost o členství vetovaly. Palestina tak zůstává pozorovatelskou zemí, které nicméně byla přiznána nová práva.

A obdobně jako USA se v tomto ohledu chová i Česko, které ve Valném shromáždění odmítlo rezoluci vyzývající k tomu, aby se Palestina zařadila mezi plnohodnotné členy. Praha přesto dlouhodobě mluví o tom, že si do budoucna umí představit uznání palestinské státnosti a takzvané dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu.

Nedávno to ostatně uvedl i premiér Petr Fiala (ODS). „Koncepce dvou států – izraelského a palestinského – je určitě dobrý cíl. Zda se k tomu dá dospět rychle a jakými prostředky, to už je jiná otázka,“ řekl v rozhovoru pro deník Blesk.

S českou pozicí je to ale složitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Tureček uvádí, že komunistické Československo v roce 1988 palestinský stát uznalo. Zástupci současné administrativy ale tento akt zpochybňují a uvádějí, že Česko Palestinu bilaterálně neuznává. Výsledkem jsou podle analytika rozpaky.

„Československo Palestinu uznalo. A Česká republika v zájmu toho, aby rychle získala vzájemné uznání se všemi zeměmi světa, en bloc převzala všechna uznání, včetně uznání Palestiny. To jsme zdědili,“ míní Tureček.

Nedávná vyjádření politiků a úředníků Ministerstva zahraničních věcí o tom, že tehdejší akt byl poplatný době, tak považuje za „trapná“ a „nedůstojná svébytné země“. Zároveň dodává, že v době, kdy ještě působil jako blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu, o této otázce mluvil i s tehdejším ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. „Jednoznačně řekl, že není potřeba uznávat, co už jsme jednou uznali,“ vzpomíná dnes blízkovýchodní expert.

Jak by ale teoreticky měla samostatná Palestina vypadat, není v některých ohledech jasné. O možné podobě se jednalo v rámci takzvaného mírového procesu, který je ale podle Turečka už řadu let „v troskách“.

Na složitost jednání má vliv nejen současná válka mezi Izraelem a Hamásem v Pásmu Gazy, ale i to, že na palestinských územích panuje zhruba od roku 2007 dvojvládí – Pásmo Gazy má v područí Hamás, na Západním břehu Jordánu pak úřaduje palestinská samospráva.

„Dlouhodobě se pracovalo třeba s tím, že Gaza by byla se Západním břehem propojená,“ říká Tureček. A připomíná, že prvotní návrhy z 90. let zmiňovaly například to, že obě oblasti spojí most přes izraelské území. A v takzvané Dohodě století, kterou prosazoval bývalý americký prezident Donald Trump, se zase mluvilo o tunelu.

„V podtextu se má za to, že Palestina by byla stát, který by třeba byl demilitarizovaný, že by měl jenom policejní síly. Samozřejmě by tam musely být také bezpečnostní záruky pro Izrael. Ale o jejich potřebě z opačného směru mluví i Palestinci,“ podotýká expert.

Otázkou ale je i to, jak naložit s poválečnou obnovou Pásma Gazy. Spojené státy i některé další země pracují s myšlenkou, že bude nutné vytvořit mezinárodní konsorcium, které by kromě obnovy dohlíželo také na pořádek. Podle Břetislava Turečka ale Izrael zatím dává najevo, že se z Pásma Gazy nebude chtít úplně stáhnout.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jaký dopad na rozhodování izraelské vlády mohou mít některé nedávné kroky mezinárodní justice vůči Izraeli a Hamásu nebo v jakém stavu momentálně jsou snahy o uzavření příměří. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.