Lákají na povídání o Bibli, na konci jsou myšlenky na sebevraždu

Lákají na to, že jen s nimi skončíte v ráji. Bývalé členky jihokorejského náboženského hnutí Šinčchondži ale místo ráje po pár letech v sektě pomýšlely na sebevraždu. Podle svých slov neměly skoro žádný volný čas, odešly z práce a zpřetrhaly vazby se svými blízkými. Tématu Šinčchondži se věnuje nový díl investigativní série Sekty CZ, která vychází v podcastu 5:59.

Jihokorejské hnutí Šinčchondži u nás působí zhruba sedm let a do svých řad láká hlavně mladé věřící. Jeho členové oslovují lidi na ulicích nebo na ně můžete narazit na sociálních sítích. Třeba tak, že vám někdo okomentuje fotku na instagramu, pomalu si s vámi začne psát, pozve vás mezi své přátele a nakonec se můžete ocitnout na biblických seminářích korejského kultu.

Podařilo se mi získat audionahrávky ze seminářů Šinčchondži. Na jedné z nich se například právě o této taktice, jak oslovovat potenciální adepty na členství v hnutí na sociálních sítích, mluví. Tedy, slovníkem Šinčchondži, se hovoří o „sběru ovoce“. Ovoce jsou právě nově naverbovaní lidé.

„Můžete jít na instagram a lajkovat fotky a komentovat a zkusit jenom komunikovat. Líbí se mi tvoje fotky. Kde ses naučil fotit? Já taky rád fotím,“ radí posluchačům anglicky mluvící lektorka, česká pobočka hnutí si nahrávku předabovala do češtiny. „Můžete velmi přirozeně začít komunikovat s tím ovocem bez žádného konceptu. A potom je můžete přivést do klubů. Ne do nočních klubů, ale do našich klubů,“ vysvětluje dál.

Mluvila jsem se třemi mladými ženami, které v tomto hnutí strávily několik let. Dvě z nich mi poskytly rozhovor, třetí se bála, protože tou dobou, tedy loni v srpnu, ještě byla oficiálně členkou Šinčchondži. Ženy nechtěly, aby okolí vědělo, čím si prošly, a měly strach z kultu, který opustily. Proto chtěly vystupovat anonymně. Říkejme jim tedy třeba Eva a Marie.

Evu přivedla do Šinčchondži kamarádka, Marii oslovili cizí lidé v Praze před obchodním centrem na Andělu, zeptali se jí, jestli si nechce promluvit o Bibli a o Bohu. V kultu strávily zhruba čtyři roky. Obě uvedly, že o tom, že se ocitly v korejském Šinčchondži, jim ale lidé z hnutí řekli až po pěti měsících. V podcastu Sekty CZ popisují třeba to, jak je sekta úplně pohltila.

„Změní vám to úplně myšlení a změní vám to úplně život. Jste najednou v jedné bublině a nevíte, co se děje venku,“ vyprávěla mi Eva. Její náplní života se postupně stalo mimo víry především hledání nových členů. „Vaším smyslem života se najednou stává přivést co nejvíce členů Bohu a žít v téhle komunitě, protože tady je Bůh a venku je Satan, tam je to nebezpečné,“ vysvětlovala Eva.

Členství v Šinčchondži provází i řada fyzických cvičení a rituálů. Při jednom z nich měly dívky na hlavě nasazenou lepenkovou krabici, do které jiný člověk mlátil zvenčí pěstí. Křičel přitom ty nejhorší věci, které o sobě dívky kdy slyšely a které předtím samy sepsaly na papír.

Hnutí láká na to, že jen s nimi dojdete do pomyslného ráje. Podle jejich víry totiž nejprve přijde apokalypsa a pak nastane Šinčchondži – což v překladu znamená nové nebe, nová země. Tam se ale dostanou jen ti, kteří se k nim připojí. Ostatní jsou ďábel a shoří v jezeře plném síry.

Marie mi ale popisovala, že ji život v této církvi natolik vyčerpal, že myslela na smrt.

„Prošla jsem si takovým stadiem, kdy jsem úplně ne že pomýšlela na sebevraždu, ale řekla jsem si, že kdyby mě dneska srazilo auto, tak jsem s tím úplně v pohodě, že to pro mě bude naopak vysvobození,“ vzpomínala Marie. Nedokázala prý v té chvíli ze sekty odejít, protože ji ostatní strašili, že tam „venku“ ji čeká peklo. A tak žila v bytě 2+kk s dalšími pěti členy Šinčchondži, odešla z práce, aby měla více času na práci pro církev, a žila ze svých úspor.

Mariina slova ilustrovala konkrétním zážitkem i Eva. Jedna z členek sekty, nad kterou měla dohled, jí poslala tuhle hlasovou zprávu: „Mě to prostě nebaví, takhle pořád být. Já už to fakt nesnáším. Já pořád myslím na to, jak to nesnáším a jak už se chci nejradši zabít a někam odejít.“

Jak mi Eva přiznala, byl to pro ni moment, kdy se rozhodla, že hnutí opustí. „Kdy jsem si říkala, že už nemůžu, že ani téhle holčině nemůžu pomoct.“

Na jedné z audionahrávek, které mám k dispozici, vysvětluje jeden z lektorů, že nastává nová doba, kdy už nebudou nově příchozím lhát. Tedy že už jim nebudou zakrývat, do jaké organizace vlastně přišli, tak jako se to stalo Evě a Marii.

„Opravdu jsme lhali, opravdu lžeme,“ říká muž jménem Rastislav na nahrávce. A jak si před Bohem hnutí obhájilo, že dosud lhalo? Lhaní nazývá strategií. A tvrdí, že tu Bůh v určitých případech povoluje. „Bůh umožnil těmto lidem, aby použili strategii, a požehnal jim.“

Právní zástupce Šinčchondži Athanassios Pantazopoulos se po publikaci reportáže v pořadu Terén vůči výpovědím žen stejně ohradil. Napsal, že tvrzení o tom, že dívky nevěděly, kde se ocitly, jsou „lživá“. Přestože druhým dechem potvrdil, že pokud se „toto v minulosti někdy dělo, tak to bylo maximálně do roku 2021“. Dívky přišly do Šinčchondži právě před tímto datem.

Zařadit se zpět do většinové společnosti není pro exčleny sekt vůbec jednoduché. Už jenom dospět k rozhodnutí odejít znamená sebrat v sobě poslední zbytky sil a postavit se strachu. Sekta jim totiž často hrozí, že bez ní je jejich život ztracený. V případě Šinčchondži ženy slýchaly, že skončí v pekle. Členové kultů často tam „venku“ už nikoho nemají, protože zpřetrhali všechny přátelské vztahy a odcizili se i rodině. Časté bývá i to, že jsou úplně bez peněz – přišli o zaměstnání nebo třeba veškerý majetek odevzdali sektě.

O tom, jaké dopady, může mít život v kultu na lidskou psychiku, jsem si povídala s psychiatričkou Alenou Gayovou. Je zároveň soudní znalkyní a zabývala se případem Jaroslava Dobeše alias guru Járy, který byl odsouzen za znásilnění několika klientek. „Sekty mohou být nebezpečné pro jistý druh lidí a může to dojít k jejich totální psychické devastaci, k poškození psychiky,“ domnívá se Gayová.

I ženy, se kterými jsem natáčela, hovořily o tom, že musely vyhledat pomoc odborníků. Pomohlo jim hodně i to, že mohly svůj příběh a svoje zkušenosti se sektou sdílet s jinými exčleny hnutí. Trvalo řadu měsíců, než se od kultu dokázaly úplně odstřihnout.

„Na tom místě nebylo nikde nic dobrého, jenom manipulace a lež. Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem si přiznala, že to je sekta. Myslím, že snad tři čtvrtě roku,“ popsala Eva.

Zajímalo mě, jakou pomoc pro oběti sekt lze u nás najít. Lidé se samozřejmě mohou obrátit například na Linku první psychické pomoci nebo na Bílý kruh bezpečí, který se stará o oběti trestných činů, ale to nejsou organizace zaměřující se na oběti náboženských hnutí. Při brouzdání na internetu jsem zjistila, že takovou pomoc nabízí jen poradna Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy. Jednou z jejích hlavních postav je známý religionista Zdeněk Vojtíšek. Ten, který v minulém díle série Sekty CZ, jenž se věnoval kultu Dvanácti kmenů, kritizoval německé úřady za to, že odebraly rodičům z tohoto hnutí děti, protože se ukázalo, že je systematicky, i několikrát denně, bijí pruty.

Jak mladé ženy popisují život v Šinčchondži? Jak vypadá proces manipulace? A jak pomáhají obětem sekt v zahraničí? Celý pátý díl podcastu Sekty CZ si můžete pustit v úvodu článku.