Česko potvrdilo členství v klubu rebelů, říká expertka o odmítnutí úmluvy

Roky odkladů a sporů o takzvanou Istanbulskou úmluvu skončily jejím pádem v Senátu. Odmítnutí dokumentu namířeného proti násilí na ženách a domácímu násilí minulý týden už leckoho možná ani nepřekvapilo. Proč se v Česku strhla taková bitva o úmluvu, která platí ve většině Evropy?

Česká republika zůstává po rozhodnutí Senátu jednou z mála evropských zemí, kde nebude platit takzvaná Istanbulská úmluva. A to přesto, že dokument namířený hlavně na boj proti násilí na ženách - celým názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí - Česko podepsalo už v roce 2016.

„Řadí nás to (odmítnutí ratifikace) mezi státy, které se vyznačují konzervativní revoltou proti instituci lidských práv, proti evropským hodnotám,“ říká socioložka Eva Svatoňová, která působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a také na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

V tuzemském souboji o ratifikaci tak prozatím podle Svatoňové zvítězili ti, kdo se přiklonili k tezím, že úmluva by například vedla k narušení suverenity země. Nebo že je zbytečná, protože české zákony prý už nyní ženy před násilím chrání dostatečně.

„Vrací nás to rozhodně do nějaké nacionální mentality a obrany proti mezinárodní spolupráci v oblasti lidských práv,“ komentuje dění z minulého týdne expertka. Ta se debatě kolem Istanbulské úmluvy věnuje už od roku 2016 v rámci zkoumání, jak se programy krajní pravice přelévají do mainstreamové společnosti. Tím se dostala až k tzv. antigenderové ideologii.

A i proto výsledek hlasování Senátu Svatoňovou nepřekvapil. „Antifeministická nálada“ v současné české společnosti a nejrůznější odklady a průtahy ratifikačního procesu totiž podle ní napovídaly, že dokument nakonec neprojde.

Navíc se kritika v Česku podobala tomu, čím se vůči úmluvě oháněli odpůrci na Slovensku nebo v Maďarsku. Tedy v zemích, kde rovněž dodnes neplatí. „Celý region tzv. Visegrádské čtyřky je známý jako takoví ti rebelové proti evropským hodnotám. Takže se dalo očekávat, že i Česko bude proti,“ dodává socioložka.

Istanbulská úmluva není prvním mezinárodním právním dokumentem, který zvedá téma násilí na ženách. Podle Evy Svatoňové je ale novinkou to, že úmluva už neřeší jen tresty pro pachatele nebo pomoc obětem - důraz dává i na prevenci nebo vyvracení stereotypů o postavení žen ve společnosti.

Jenže kritici mluví o vnucování „genderové ideologie“. Někteří senátoři - třeba Daniela Kovářová nebo Zdeněk Hraba - opakovaně úmluvu přirovnaly k „trojskému koni“.

A senátorka Jitka Chalánková pak například minulý týden od řečnického pultu prohlašovala, že česká společnost by přijetím dokumentu a v něm obsažené „genderové ideologie“ ztratila schopnost „rozlišovat mezi mužem a ženou“.

Podle socioložky Svatoňové je každopádně patrné, že diskuzi o úmluvě zanesly teze, které přišly i z krajní pravice nebo konspirační scény. Platnost podobné argumentace ale odmítá.

„Když se mluví (mezi odpůrci) o ‚genderové ideologii‘, tak se mluví o nějakém smazávání přirozenosti, ničení rozdílu mezi muži a ženami. To v úmluvě nikde není. Je tam jen požadavek, aby se důsledně dával pozor na to, že násilí na ženách je diametrálně vyšší (než na mužích). A to z důvodu, že ženy mají nerovné postavení ve společnosti.“

Výčet nesprávných výkladů, zavádějících tezí nebo přímo dezinformací o úmluvě tím prý ale nekončí. Akademička poukazuje třeba na tvrzení, že úmluva diskriminuje muže, protože se zaměřuje jen na pomoc ženám. „V Úmluvě je explicitně řečeno, že obětí domácího násilí může být kdokoliv, to znamená i muži. Takže Istanbulská úmluva by pomáhala i mužským obětem,“ upozorňuje Svatoňová.

Přesto podle expertky rozhodně nejde říci, že všichni ti, kdo Istanbulskou úmluvu kritizují a odmítají ji, spadají do „antigenderové scény“. Ani to, že veškerou kritiku dokumentu lze automaticky považovat za nerelevantní.

Zároveň ale může být pozoruhodné, že Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí vyvolala tak vášnivou debatu především v postkomunistickém prostoru. „V západních zemích vůbec nebyla tématem,“ upozorňuje Svatoňová, která v minulosti působila na univerzitách v Dánsku.

V tomto severském státě už přitom úmluva platí od roku 2014. „V Dánsku se okolo toho nevyvinula taková diskuze jako v Česku nebo na Slovensku či v Polsku,“ říká socioložka. V zemích východní Evropy ale podle ní zřejmě ovlivnila debatu lobby, která z Úmluvy učinila mobilizační téma.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jaké konkrétní změny by případná ratifikace úmluvy přinesla nebo za jakých okolností dokument vůbec vznikal a na co reagoval. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.