30 let od sametového rozvodu. Jak si vedeme?

Česko a Slovensko si připomněly pád komunistického režimu a znovunabytí svobody. Obě země ji před třiatřiceti lety získaly společně. Letos v zimě to budou tři dekády od chvíle, co se jejich osudy rozpojily. Co se jeden od druhého můžeme učit a jak si svobodu uchovat a jak za ni bojovat? V rámci oslav 17. listopadu jsme o tom mluvili s hosty společné debaty s Dobrým ránem deníku SME.

Co se změnilo během posledních třiceti let, kdy se Česko a Slovensko rozpojilo? A co pro člověka znamená svoboda? To probíraly moderátorky Lenka Kabrhelová a Zuzana Kovačič Hanzelová ze slovenského deníku SME na Nové scéně Národního divadla s pěticí hostů, kteří si sametovou revoluci i rozdělení zemí pamatují. I když někteří jen matně.

Například pro spisovatele Pavla Kosatíka je svoboda „absolutní štěstí“ a prvek, bez kterého by se nemohl věnovat svojí práci. A podobně to má i historik Jan Rychlík. „Já ji potřebuji, tak jako malé dítě potřebuje mateřské mléko,“ řekl během debaty. Zbytek odpovědí najdete v článku.

V podcastu se také dozvíte, jaký je rozdíl mezi tím, jak jsme o 17. listopadu mluvili před třiceti lety a jak se o něm bavíme teď, nebo co se Česku a Slovensku podařilo po rozdělení dokázat.

„Pro mě je to zásadní věc. Jsem historik a publicista čili bez svobody nemohu být. Před listopadem jsem nic nepsal. Co bych taky psal? O čem bych psal? O sklizni řepy nebo překračování těžby uhlí v dolu? Koho takové s prominutím blbosti zajímají? Pro mě je to conditio sine qua non (nezbytnost,pozn. red.), mohu cestovat, mohu přednášet. Před listopadem 1989 jsem nemohl dělat nic z toho. Čili já ji potřebuji, tak jako malé dítě potřebuje mateřské mléko.“

„Souhlasím se vším, co řekl pan Rychlík. A ještě říkám – svoboda je píseň, je to absolutní štěstí. Taky jsem před listopadem trochu psal, ale ne historii, protože to nemělo smysl. To dělal Čestmír Amort a Václav Král a takoví bombarďáci. Já jsem psal sci-fi, protože tehdy mi to přišlo, že to je reálnější než ta realita, a myslelo si to hodně lidí. Zpětně si to myslím pořád. Jsem rád, že teď se dá dělat třeba zrovna ta historie.“

„Ten rok 1989 už byl takový napjatý. Já jsem prakticky stále chodil na StB a sledovali nás. A přiznám se, že už to bylo trošku únavné. Přes Vánoce v roce 1989 jsem šel po městě a padal sníh a já jsem najednou pochopil, že mě už nebude nikdo nahánět a že jsem svobodný. A to byl tak existenciální zážitek, který mi už navždy zůstane. Pro mě to byl absolutní objev, nikdy předtím jsem takovou svobodu neměl.“

„Například když jsem byl v Keni a viděl jsem tam ty největší ghetta, byl jsem v sirotčincích a viděl jsem rodinu osmi lidí, kteří žili v domě asi tři krát pět metrů a byli šťastní, tak jsem si řekl: Samo, proč si pořád stěžuješ? Vyprávěl jsem tam vrátnému, že v Bratislavě se dobře žije, že si třeba můžu sednout na kolo a jet do Vídně. A pak jsem si uvědomil, že to nemá jak uchopit, protože si to neumí představit. A tehdy jsem si uvědomil, že všechno je super díky tomu, že jsem svobodný. (…) Ale mnohokrát jsem si kladl otázku: Kdyby komunismus zůstal a já bych v něm dospěl a měl bych třeba 35 roků, co bych dělal? A vždy mi vycházelo, že bych byl jedním z těch nešťastných. Netvrdím, že alkoholik. Já bych tak nadával a je super, že můžu teď nadávat svobodně. A ta svoboda je podle mě tedy pro nás velkým závazkem i pro mě osobně. A je to velká práce, ale stojí to za to.“