17. listopad jako mýtus. „Aby nás to jednou nezavalilo,“ varuje Fischer

Ani více než tři desítky let od „původního“ 17. listopadu neztrácejí na síle připomínky této zlomové události českých dějin. Ukázaly to letošní oslavy, kdy v pátek přímo do ulic vyšly desetitisíce lidí. Co to ukazuje o náladách ve společnosti?

Na oslavy 17. listopadu zamířilo v pátek na Národní třídu v Praze kolem 90 tisíc lidí. Odhadují to organizátoři akce, která připomněla klíčové události sametové revoluce. Jako každý rok se zapalovaly svíčky, pilo se svařené víno nebo také symbolicky v 17:11 zazněla Národní třídou píseň Modlitba pro Martu.

„Mám pocit, že to slavíme čím dál výrazněji a čím dál silněji,“ zamýšlí se filozof a novinář Petr Fischer, který je také komentátorem týdeníku Euro. V rozhovoru pro podcast 5:59, který se uskutečnil v pátek v rámci speciálního vysílání Seznam Zpráv přímo z centra dění, Fischer podotýká, že i pro něj zůstávají momenty staré 34 let „nejradikálnějším zlomem z hlediska nějakého pobytu ve společnosti“. A vítá, že i dnes jsou lidé schopní se k nějaké události tak silně vztáhnout.

Je ale podstatné, co vlastně stojí za gradující podobou oslav na Národní třídě. „Jako kdyby se s ubíhajícím časem vracela nostalgie po tom zlomu (z roku 1989) – jako kdyby nám něco ve společnosti chybělo a měli jsme pocit, že se vlastně nehýbe. A že by bylo fajn znovu to nějak odstartovat,“ říká Fischer s tím, že to vše ukazuje na nejistotu.

Češi se prý návštěvou Národní třídy zkrátka potřebují přesvědčit, že je ve společnosti stále přítomná energie, která lidi stmeluje a dává dohromady. „Společnost tou silou a intenzitou připomínání vyjadřuje nejistotu, že ta událost už nemá tu sílu, že už tu společnost neudrží,“ dodává.

Novinář a filozof Fischer má obavu také z toho, že se svátek spojený se 17. listopadem vyprazdňuje. Napomáhají k tomu i četné projevy politiků a dalších postav veřejného života, které jsou z pohledu Petra Fischera často plné frází a chybí jim autentičnost. Výsledkem je zesilování 17. listopadu jako mýtu.

„Čím více se vypráví, tím více se ten mýtus množí a větví a je větší a větší. Ale aby nás to jednou nezavalilo. Já myslím, že ta připomínka by měla sloužit především k tomu, že se svobodou musíme něco dělat do budoucna,“ vysvětluje svůj pohled komentátor týdeníku Euro.

Jenže diskuze o budoucnosti není podle Fischera dostatečná. A dodává, že místo toho se příběh 17. listopadu „heroizuje“. Nejde přitom ani tak o líčení příběhů samotnými pamětníky událostí z roku 1989. Jejich svědectví jsou skutečně autentická.

Petr Fischer upozorňuje spíše na „inscenaci“ a pojetí celé věci: „Upadli jsme do historicismu, kdy neustále připomínáme tu historii a detaily – kde se (při demonstraci z roku 1989) zabočilo, na které křižovatce se zahnulo, v kolik hodin kdo vyjel proti komu atd. Už z výpovědí vlastně detailně známe skoro všechny účastníky toho průvodu. Ale co si počneme s naší svobodou do budoucna, tomu se tedy příliš nevěnujeme.“

Není přitom jasné, kam oslavy v této „opulentní“ podobě a zmíněná heroizace jednou povedou. „Za 20 nebo 40 let z toho možná bude takový jeden velký pomník 17. listopadu 1989. A toho bych se strašně bál,“ zdůrazňuje Fischer.

Jedním z nejsilnějších momentů spojených se sametovou revolucí před více než 30 lety je pro Petra Fischera pocit pospolitosti. Tu považuje za vůbec nejdůležitější dědictví listopadu 1989. Popisuje, že společnost tehdy držela pohromadě právě i díky tomu, že se lidé shodovali na potřebě nové společnosti, která bude svobodná a otevře jim nové možnosti. Jenže se zdá, že se „dotyk společného“ ze společnosti vytratil.

Především mladá generace na to reaguje sdílením – třeba společných témat typu ochrana klimatu, za která poté mladí lidé společně bojují. Podle Petra Fischera dokonce „sdílení“ charakterizuje celou novou etapu, do níž civilizace vstupuje.

„A tohle sdílení je zároveň výrazem toho, že tady něco společného chybělo nebo chybí – že nám to chybí opravdu velmi bytostně. A tady je opět projev frustrace, který se potom nějakým způsobem čistí v tom ‚divadelním tanci‘ na Národní třídě. Jako by to potvrzovalo: ‚Ano, tady jsme najednou spolu,‘“ myslí si novinář a filozof Fischer.

V podcastu 5:59 také uslyšíte, proč podle Petra Fischera mladí lidé potřebují, aby poměry v nastavení systému znovu „praskly“, nebo jak velký ničivý potenciál mají pro stav české společnosti války v Gaze a na Ukrajině. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.