Ať se stát proboha nemotá do byznysu, volá miliardář Dědek

„Koronavirus je pro nás obrovská zkušenost,“ říká Dalibor Dědek v rozhovoru pro SZ Byznys. V interview také komentuje svou investici do americké firmy Gilead Sciences, která vyrábí covidový lék remdesivir. Popisuje motivy, s nimiž spoluzakládal vodíkový start-up Leancat. A varuje před dotacemi, které křiví byznysové prostředí.

Jak se díváte na koronavirus? Jste spíš „chřipečkář“, podle něhož jsou vládami zaváděné lockdowny přehnanou reakcí na vcelku normální onemocnění? Nebo považujete vládní omezení za správná, protože covid-19 je příliš nebezpečný a zákeřný?

Koronavirus bude pro nás pro všechny obrovská zkušenost. Já se už kdysi dávno na Tchaj-wanu potkal s nákazou SARS-1, tehdy to tam vypadalo hodně podobně, ale naštěstí virus vymizel. Teď je u nás pro většinu lidí situace nová, nevědí, jak se k tomu přesně stavět. Člověk má tendenci chránit sám sebe, na druhou stranu my si uvědomujeme, že máme domov důchodců (Jablotron před pěti lety za 100 milionů korun postavil domov pro seniory, pozn. red.) a zaměstnance. Takže člověk cítí nakonec hlavně odpovědnost za ostatní.

Vy jste na jaře v Jablotronu preventivně na 14 dní zavřeli výrobu. Jak to vypadá teď při druhé vlně?

Ani teď nejedeme naplno, máme některé provozy zavřené, ať už preventivně, nebo že se tam objevila nákaza. Kromě toho jsme si na jaře ověřili, že řadu věcí zvládáme v režimu home office. Byl jsem tím sám překvapený. Samozřejmě, když můžete jít do práce a plně se na ni soustředit, je to něco jiného, než když pracujete doma z kuchyně. Ale řada lidí tu situaci chápe a funguje docela dobře.

Měla by vláda podle vás ještě přitvrdit a nařídit uzavření některých výrob nebo části průmyslu?

Myslím, že to není ani tak otázka, co udělá vláda, ale co udělají lidé. Na jaře se podařilo epidemii zastavit díky tomu, že lidé byli skutečně vystrašení a všichni měli tendenci se chránit. Já dnes bohužel sleduji, že když jedu třeba na benzinku, tak tam polovina lidí roušky má a polovina ne, je jim to jedno.

Čím to podle vás je?

Bude to určitou únavou a tím, že spousta lidí má pocit, že se jich to netýká - pokud se osobně nepotkají s nějakým těžším případem. Ale hlavně to bude určitým otupěním. Když vás něco vystraší, tělo napumpuje adrenalin, bojíte se, ale za chvíli vás to přejde. A řada lidí rezignovala, říkají: No tak co, nějak to přečkám.

Vy jste se v Jablotronu už na jaře aktivně pustili do koronavirové charity. Tiskli jste díly na obličejové masky, které narychlo vyráběla ČVUT, rozdávali jste další ochranné prostředky.

Také jsme sami ušili hodně roušek pro záchrannou službu, pro spoustu nemocnic.

Teď v podobné charitě pokračujete, nebo to podle vás už není třeba?

My doteď rozdáváme roušky například školám a podobně. Nebo je u nás firma, která šije dětské pleny a letos část své výroby převedla na roušky. Těm jsme finančně pomáhali, aby jejich kapacity mohly být takto využity.

Jak si podle vás vláda vede v řízení koronavirové krize?

Vláda je hodně kritizovaná, že nepostupuje konzistentně, že opatření každou chvíli mění. Potíž je, že do toho vstupuje víc politiky než rozumu. Já jsem měl možnost letos pobývat na portugalské Madeiře. Tam v březnu zavedli omezení a pravidla, která platí beze změny do dneška. Lidé si na ně zvykli, nepřijde jim to divné. Zato tady se jednou uvolňuje, jednou utahuje, spousta lidí neví, co platí. Čím víc se v systému provádí změn, tím je jeho stabilita horší. Ale já jako člověk, který zkusil vstoupit do politiky, to nechci komentovat. Vím, že se stát opravdu nedá řídit jako firma, protože do toho mluví hodně lidí - a málo z nich je kompetentních.

Nelitujete, že jste s politikou před třemi lety zakoketoval a utekl z ní? Jako politik byste měl možnost zkusit přispět k logičtějšímu řízení země…

Já nejsem člověk, který se do politiky hodí. Neumím dělat kompromisy s lidmi, kteří podle mne nemají do dané tematiky co mluvit nebo je nepovažuji za lidi na svém místě. To je právě ten rozdíl: do firmy si lidi můžete pečlivě vybírat, sám si postavit pracovní tým. V politice vám ten tým postaví volby, namele se dohromady spousta lidí s různými ambicemi. Těm, kteří do toho jdou s tím, že chtějí opravdu pro stát něco udělat, to strašně ztěžuje situaci, protože když ten ve vládě zavelí „doleva“, tak ten, kdo je v opozici, už z principu velí na opačnou stranu. A není to konstruktivní.

Pojďme k byznysu. Jak podrobně sledujete příběh léku remdesivir, který vyvinula americká farmaceutická firma Gilead Sciences a jenž se letos začal používat k léčbě covidu?

Samozřejmě, že o tom mám něco přečtené. Ale sleduji to asi tak jako každý jiný.

Jenomže váš investiční fond Alethes má peníze nainvestované právě v Gilead Sciences. Jak tuhle investici dnes vnímáte?

My jsme si kdysi nechávali náš kapitál spravovat bankou a nelíbilo se nám, že je výnosnost příliš nízká. Banky své investice staví hlavně na co největší bezpečnosti, na druhou stranu se u řady bank výběr investic podobá spíš loterii. Nebyl jsem s tou strategií spokojený, takže jsme s bankou, která spravovala náš hlavní investiční fond, udělali dohodu, že si do vedení dosadíme své vlastní odborníky. A že bychom rádi investovali do věcí, u kterých máme pocit, že posouvají společnost dopředu. Nejde nám jen o to zhodnocovat peníze, ale dát je do něčeho, co má smysl, co je etické a správné. Gilead Sciences je jen jedna z řady firem, do které jsme přes fond nainvestovali.

Gilead Sciences má historické i současné vazby na Česko. Firma odkoupila před lety patenty českého biochemika Antonína Holého a dotáhla do podoby globálně úspěšných léků jeho objevy. Čech Radek Cihlář dnes také vede výzkumný tým, který je podepsaný mimo jiné pod remdesivirem. Hrálo to nějakou roli při rozhodování o investici právě do této firmy?

To ani ne. My jsme peníze do Gilead Sciences dali někdy před čtyřmi lety, to s koronavirem ještě vůbec nesouviselo. Je pro nás jen jedna z desítek firem, do kterých jsme investovali, máme investice rozložené od velmi konzervativních byznysů, zaměřených, řekněme, na stavebnictví, po progresivní firmy – včetně farmaceutického vývoje. A v tomhle případě měl jeden z kolegů z týmu, který se stará o zhodnocování našich investic, prostě dobrou intuici.

Jak je váš analytický tým velký?

Jsou to asi čtyři lidi.

Mimochodem, akcie Gilead Sciences v posledních pěti letech šly spíš dolů. Hodně sice posílily letos na jaře, když se remdesivir dostal do klinické praxe, ale dnes jsou dokonce o trochu slabší než začátkem roku…

My jsme do té firmy zase neinvestovali tolik. Pro mne je to pořád potvrzení, že máme kolem sebe lidi, kteří mají správný úsudek. Na druhou stranu, my máme za sebou také pár hodně ztrátových investic a já nikdy neměl tendenci postihovat lidi za to, že udělali něco špatně. Já mám tendence spíš postihovat je za to, že něco neudělají, než za to, že udělají chybu. Lepší je udělat něco špatně, než váhat a donekonečna přemýšlet a neudělat nic.

Jaký máte vztah k biotechnologiím? Poté, co nejbohatší Čech Petr Kellner začal financovat vývoj léku proti rakovině, vložila do farmaceutického vývoje peníze řada bohatých českých podnikatelů, v jednu dobu to byla tak trochu i móda.

Nám se rozhodně nejlépe zhodnocují investice do našich vlastních produktů a služeb, tedy do toho, co máme plně pod kontrolou. Investicemi na kapitálovém trhu si vytváříme finanční sádlo, abychom v krizových situacích, jakou je třeba koronavirus, měli z čeho vyplácet lidi a hradit závazky. Pro nás je důležité, že pak nemusíme žádat stát o nějaké podpory. Máme úspory, snažíme se je zhodnocovat a být přitom velmi opatrní. Abychom nepřišli o peníze, které vydělali naši lidé.

Udělala vám nějaká z těch spekulací na trhu, které máte jako pojistku pro horší časy, obzvlášť radost?

Já jednotlivé tituly ani systematicky nesleduji, dívám se na to tak dvakrát ročně. Ale jestli mne něco těší, tak to, že se nám podařilo dát dohromady tým lidí, kteří umí dělat analýzy, umí zhodnotit i kvalitu řízení jednotlivých firem, nejen suchá čísla. Zatím se jim to docela daří. Z toho mám radost.

Mimo Jablotron investujete také do vodíkových technologií. Máte podíl ve firmě Leancat, která vyvíjí palivové články a vodíkové aplikace. Je to pro vás spíš sázka na budoucí zisk, nebo fandovská záležitost?

Jednoznačně fandovská. Nám dělá radost, že můžeme přenášet do praxe výsledky primárního výzkumu (partnerem Jablotronu ve firmě Leancat je profesor Matematicko-fyzikální fakulty UK Vladimír Matolín, který se řadu let věnuje vodíkovému základnímu výzkumu, pozn. red.).

Samozřejmě narážíme na řadu překážek, s kterými jsme dřív nepočítali. O vodíku jsme toho původně věděli velmi málo, takže jsme si museli projít procesem, kdy jsme poznávali jednotlivé zádrhely, zjišťovali, proč jsou vodíkové technologie pořád na samém počátku, ačkoliv je řada těch principů dávno známa. Je to ohromně zajímavé a je to zase hlavně o lidech. Kolem profesora Matolína se shromáždila skupina nadšenců, kteří se snaží prošlapávat cestičky dopředu. Nás stál Leancat hodně peněz, ale právě díky tomu objevitelskému nadšení už nám začíná i nějaké peníze generovat.

Dal jste profesoru Matolínovi nějaké limity návratnosti nainvestovaného kapitálu?

Dali jsme si tam vždy mantinely navázané na konkrétní kroky a jednotlivé cíle. Já ale vždycky říkám: Plán, to je jen žebřík, který ukazuje, kudy budeme stoupat. V Jablotronu děláme často plán jen proto, abychom měli co měnit. Protože když plánujete na pár let dopředu, časem zjistíte, že východiska nikdy nejsou úplně správná. Takže i Leancat je živá záležitost. Jak se nám dařilo nebo nedařilo plnit původně plánované kroky, tak se objevovaly různé nové konsekvence.

Máte příklady?

My jsme si museli třeba sami vyrobit technologii na testování svých vlastních palivových článků, poměrně složité testovací stanice. A pak jsme zjistili, že je nikdo neumí dělat, a z těch testovacích stanic se stal docela dobrý produkt. Takže nám vedlejší vývoj pomohl k tomu, že se nám část investovaných peněz začíná vracet. Protože na světě je spousta firem, které na vodíkových technologiích pracují, ale stejně jako nám jim chybí základní „nádobíčko“. Takže jsme si řekli, že když už jsme tu cestu prošlapali a vyvinuli si vlastní zařízení, tak je můžeme dodávat na trh. Dnes jsou naše testovací stanice na Západě, v Německu, v Anglii, v Číně…

Prosadí se podle vás vodík dřív v dopravě, nebo v energetice?

Ona je doprava hodně propojená na energetiku. Ale rozhodně myslím, že v dopravě má vodík daleko větší šanci než utopické plány o masové elektromobilitě. V tomhle dělá Evropská unie ohromnou chybu, nevidí si na špičku nosu.

Profesor Matolín tvrdí, že se pomalu dostává do praxe metoda ukládání energie do vodíku, takže by palivové články mohly fungovat jako akumulátory přebytečné energie třeba u solárních nebo větrných elektráren. Je to ale pořád strašně drahé, má podle vás smysl vyrábět energii s obrovskými náklady na vodíková energetická úložiště?

Víte, on to je tak trochu pes, zakousnutý do vlastního ocasu. Vodíkové technologie jsou drahé hlavně proto, že se vyrábějí ve strašně malých objemech. Palivových článků je v praxi málo, takže jsou náklady s tím spojené vysoko a ceny se drží nesmyslně nahoře. Je to jen o tom, rozvinout vodíkové aplikace do větších objemů.

Co tomu ale brání, pokud jde podle vás o tak perspektivní technologii?

Spousta jednotlivých bariér. Například – je tady řada firem, které tak jako my pracují na vodíkových řešeních, ale chybí jim distribuční síť vodíku. Dnes můžete nakupovat prakticky jen chemicky čistý vodík, který je nesmírně drahý, protože není určen k použití jako palivo. A palivového vodíku je na trhu strašně málo. Takže když vytvoříte řešení, které by se dobře uplatnilo v praxi, například záložní energetický zdroj, narazíte na to, že nedostanete vodík. Takže postupujeme krůček po krůčku a snažíme se v rámci našich vlastních sil vytvořit prostředí, které by řešilo jak dodávky vodíku jako paliva, tak vodíkových technologií.

Součástí tohoto záměru je vodíkový sklad, který budujete v Jablonci?

Ano, to je jeden z příkladů. Když chceme nabízet palivové články pro použití například v energetice, tak narážíme na to, že potenciální zájemci o ně nemají kde brát vodík. Proto jdeme i tímto směrem.

Už je váš obchod s vodíkem v provozu?

Zatím dodáváme jen v malých objemech. V této fázi jde hlavně o seznámení se s celým procesem, o hledání úskalí, na které můžeme narážet.

Měl by rozvoji vodíkových technologií víc pomáhat stát?

Stát by se měl starat o infrastrukturu, o to, aby fungovaly silnice, školy, zdravotnictví. Ale proboha, ať se nemotá do byznysu. Jinak se křiví tržní prostředí, vznikají různé lobby, které prosazují někdy i naprosto nesmyslná řešení. Tím se vracím k elektromobilitě. Jestli budeme dotovat zavádění elektromobilů, tak nad tím budeme záhy plakat.

Elektromobilita má být lékem na snižování emisí a oteplování planety. Je podle vás klimatická změna velká hrozba?

Já na to nemám jasný názor… Já samozřejmě vidím, že třeba zimy jsou u nás stále mírnější. Ale necítím se fundovaný z toho vyvozovat dalekosáhlé závěry. Neumím říct, do jaké míry za to může člověk. Myslím, že to neumí říct nikdo. Potkal jsem se s řadou odborníků, kterých si velmi vážím a kteří jsou velmi opatrní ve svých závěrech.

Jak se díváte na Green Deal – evropskou klimatickou politiku podporovanou masivními dotacemi? Já se ptám proto, že kritizujete dotace, ale EU dnes kvůli snižování emisí počítá i s masivní podporou vodíkových technologií, kterým věříte a na kterých pracujete.

Já rozhodně nevidím smysl v tom, aby se do vzduchu chrlily tuny zplodin. Ale mělo by se k tomu přistoupit rozumně. Jakmile toto vezmou do ruky politici, skončí to fiaskem. Znovu se vrátím k dotacím. Tvrdím, že by měly být rozdělovány uvážlivě a neměly by se stávat součástí byznysu. Jsou výjimky. Můžeme podpořit vývoj nějaké velmi potřebné vakcíny, dobře, ať na ni jdou dotace. Ale nemělo by stát, že někdo bude z řepky vyrábět olej a někdo jiný to bude dotovat. A ještě budeme říkat, že tak chráníme přírodu.

Kdybyste zůstal v politice, jak byste řešil postoj Česka k evropské klimatické politice? Měli bychom ji přijmout a s ní i obrovské balíky dotací, nebo se držet stranou a vzdát se eurofondů? S vědomím, že se vzdáváme také „zelených“ investic a náš technologický vývoj přijde o velké peníze?

Česko by se k tomu mělo postavit aktivně. Neříkat: Evropa nám něco nařídila. Máme rozhodovací práva, byť limitovaná naší velikostí. Jsme součástí Evropské unie a jestli máme pocit, že tam vznikají špatná rozhodnutí, tak je třeba s tím něco dělat ve chvíli, kdy se ta pravidla rodí. Ne, když už se aplikují.

Váš Jablotron letos slaví třicet let existence. Nakolik se firmě dnes věnujete?

Už velmi málo. I vzhledem k věku bych už nezvládl jet v zátěži vrcholového manažera. Rád tam s čímkoliv pomohu, ale chodím tam dnes tak jednou týdně.

Jablotron prošel několika hospodářskými krizemi, teď se na nás řítí další. Čekáte kvůli koronaviru mimořádný ekonomický výkyv?

Těžko predikovat. Ale jsme v situaci, kdy státy rozdávají neuvěřitelné peníze do různých podpor, tisknou obrovské množství peněz. Já se bojím, co bude, až se začne sčítat, co jsme si letos vybrali na dluh. Že dojde k masivní inflaci nebo podobným turbulencím.

Mají vlády šanci postupovat při šířící se nákaze covidu-19 jinak?

Cestou by bylo, kdyby lidé byli ukázněnější a odpovědnější. Dnes už se ví, jak se covid přenáší, takže kdyby všichni respektovali několik základních pravidel, nebylo by třeba dělat tak drastická opatření a ekonomika by mohla fungovat.

Ale myslím, že jako společnost zvládáme tuto situaci skvěle. Chápu, že lidé remcají, když nemohou po deváté hodině na procházku a mají sedět doma. Ale jsme víc než půl roku v kriticky mimořádné situaci a v obchodech je zboží, fungují dodavatelské sítě, fungují dodávky energií. Zatím se naštěstí ekonomika drží, firmy fungují a nedochází k výpadkům v zásobování. To je přece úžasné.