Článek
„S některými lidmi to zdání té legrační moci, byť na poslaneckém postu, tak cvičilo, že se vám proměňovali před očima,“ říká Daniela Kolářová, která se při rozpadu Občanského fóra rozhodla stát členkou Občanského hnutí s Jiřím Dienstbierem v čele, které – na rozdíl od druhé části, ODS Václava Klause – ve volbách v roce 1992 propadlo a následně zaniklo.
Byla jste poslankyně. Herců a lidí z umění tam po listopadu 1989 byla spousta, ale jenom někteří z nich to brali vážně. A vy zrovna ano. Chodila jste poctivě na schůze, studovala zákony…
Já měla tak strašný pocit zodpovědnosti, protože jsem v Praze dostala tolik preferenčních hlasů. S tím jsem vůbec nepočítala. Poprosila jsem, aby mě na kandidátce dali úplně dozadu – chtěla jsem pomoct, ale pak jsem dostala tolik preferenčních hlasů, že jsem to považovala za tak strašně zavazující, tedy neflákat se a nějak pracovat. Byly to dva roky, ale vím, že jsem odešla tedy úplně vyřízená. Bylo to fakt docela náročné. Navíc je strašně zvláštní, že dostanete třeba tolik preferenčních hlasů a pak najednou na vás lidé třeba na ulici nebo v krámě pokřikují…
Zle?
Zle, ano. Takže jak se to tak zvláštním způsobem vyvažovalo, tak o to víc si člověk musel dávat bacha, aby zbytečně neabsentoval, aby skutečně u těch věcí nějak byl, byl v obraze.
Daniela Kolářová během své poslanecké kariéry v České národní radě v letech 1990 až 1992.
A bylo strašně zvláštní, jak se vám před očima odehrávalo takové nepopsatelné divadlo, jak jste viděla, jak se tehdy Občanské fórum rozdělilo na ODS, ODA a na Občanské hnutí a začaly boje.
Nejdřív se všichni zdravili, byli slušní. A pak to začalo být vlastně „napadací”, nepříjemné a arogantní. S některými lidmi to zdání té legrační jakoby moci, byť na poslaneckém postu, tak cvičilo, že se vám proměňovali před očima. Neuvěřitelně. Ze začátku tam přišli jako prima, slušní lidé a najednou to byli nesmiřitelní nepřátelé, kteří každého napadali a škatulkovali.
Jak vidíte politiku dnes?
Jsem znepokojená. Silně. Když jsme vstupovali do Evropské unie, tak jsem fakt – a teď se bojím, abych nemluvila ve frázích – byla ráda, že se vracíme do toho západního prostoru s křesťanskými hodnotami. Nejsem nějak nábožensky orientovaná, ale chápu, že existuje něco jako Desatero a že je to takový základní etický kodex, na kterém fungují demokratické státy a hlavně právní řád. Jsou to ty nastavené meze v etice. Já teď s hrůzou sleduju, jak to začíná být úplně fuk, že někde jsou schopní to dodržovat, ale u nás je to jako nějak jedno. Nechápu také postoj určité části veřejnosti, že je jim jedno, že předseda vlády je bývalý spolupracovník StB. Já si to vůbec neumím představit, že by v roce 1994, 1992 něco takového mohlo projít! Jsem z toho znepokojená, protože od toho se to potom začíná vyvíjet: pak směrem dolů také začne být všechno jedno. Když je to možné tady, tak proč ne jinde? To je strašně nebezpečné. Možná jsme k té svobodě přišli strašně lehce, nevím.
Kdyby dnes přišel někdo s nabídkou, šla byste do politiky znovu?
Asi ne. Protože mě to tehdy skutečně velmi vyčerpalo. A také už vlastně po těch třiceti letech mám za sebou kus nějakého života a už bych na to neměla sílu. Vůbec. To už vím. A navíc se o sobě domnívám, že jsem dost emotivní, že i když jsem se tam naučila jaksi ukáznit a korigovat, nicméně pořád se mnou ještě ty emoce mávají do té míry, že si myslím, že se do politiky nehodím.
