Článek
Roušky jsme vlastně až do letošní pandemie vídali jen na tvářích Asiatů. A mnozí z nás se také až teď dozvěděli, že většina z nich nenosí roušky proto, že se bojí nákazy, ale proto, že nechtějí nakazit ostatní. V zemích, kde žijí, je zcela běžné, že si roušku vezmou, když se necítí dobře. A je součástí kultury zdvořilosti – často přehnané a demonstrativní – že roušky nosí i ti, co jsou zcela zdraví. Aby ukázali, že mají ohledy k ostatním.
Jinými slovy, když máte v Jižní Koreji nebo Japonsku roušku, ukazujete tím své dobré způsoby. My v Česku jsme dokázali nemožné a obrátili to vzhůru nohama. Z roušek jsme postupně udělali symbol poslušnosti, až poroby. Z větší části za to může vláda, která povinným nařízením – nejpřísnějším v Evropě – hezky ukázala, že zošklivit lze cokoli. I dobrou vůli. A zčásti za to může i naše povaha, které je reptání a odboj vlastní. Zvlášť pokud za to nehrozí žádný postih.
Ano, nošení roušek je nepříjemné. Špatně se s nimi dýchá a někdy i vidí, zvlášť když nosíte brýle. Někteří lidé, zejména starší, si stěžují na subjektivně horší orientaci v prostoru. Z čehož plyne, že podobně jako na všechny ostatní iritující věci se i na roušku těžko zvyká. Abyste se s rouškou „srovnali“, potřebujete k tomu dvě věci: silný důvod a dobrý pocit.
Se silným důvodem je to těžké. Roušek je mnoho druhů a každý funguje trochu jinak. Je i jinak efektivní. Nemůžete říct, že když budete roušku nosit, zvýšíte ochranu sebe či ostatních o tolik a tolik procent, protože žádné takové číslo neexistuje. Přitom naší psychice by se to tak hodilo! Místo toho máme přesný opak. Dokonce čteme o tom, že když se rouška používá nesprávně, třeba když zvlhne, často se jí dotýkáme nebo ji pravidelně nevyměňujeme, tak může situaci dokonce zhoršit!
Výsledkem jsou nekončící diskuse, které my Češi zvlášť milujeme. Naší nejoblíbenější debatérskou polohou je „chytráctví“, když s převahou jakýchsi informací, kterými disponujeme (a je jedno, nakolik jsou relevantní a pravdivé), ostatním vysvětlujeme, že se mýlí a že všechno je jinak. Milujeme pozici „zdravého selského rozumu“. A to zejména ve chvílích, kdy tenhle vynález, používaný už do dob pohádkového Hloupého Honzy, vyvrací to, co tvrdí vědci nebo jiné autority, například politici.
Když je něco nejednoznačně přínosné, je těžké z toho mít dobrý pocit. Ale tím hlavním důvodem, proč dobrý pocit nemáme, je povinné nošení. Když je něco povinné, nedá se rozlišit, zda to lidé dělají proto, že se chtějí chovat správně a dobře, anebo zda se „pouze“ bojí postihu. Hezky to bylo vidět v Česku, kde bylo nošení roušek zpočátku „sexy“. Vždyť znamenalo ohleduplnost. A v době, kdy byl roušek nedostatek, to ještě značilo ochotu a energii si roušku opatřit.
Ale velmi rychle převážila povinnost, která z nošení roušek učinila nudu a nezajímavost.
Pokud někdo sbíral data o tom, jak Češi roušky nosili a jaký na to měli názor, mohl by to být velmi dobrý materiál pro behaviorální studii. Samotného by mě zajímalo, co by z ní vyplynulo. Je direktivní nařízení tou nejlepší strategií, jak nošení roušek u co největší části populace zajistit? Nebo by byla lepší nějaká kombinace povinnosti a dobrovolnosti? Netuším.
Nejproblematičtější samozřejmě je, když se povinnost vztahuje i na situace, v nichž je nošení roušky zcela evidentně zbytečné, či dokonce kontraproduktivní. Třeba při osamělé jízdě autem, při pohybu v přírodě či tam, kde se lidé nedostanou do vzájemné blízkosti. Zadělávají si takovým nařízením úřady na potenciální problém? V Česku se reptalo, ale k žádné výraznější rebelii spočívající v odmítání roušek za celou dobu nedošlo. A jakou roli hrálo to, že stát nařízení nijak vehementně nevymáhal? Kompenzovalo to nesmyslnost plošné povinnosti?
Nic z toho nevíme, ale po uvolnění pravidel se ukazuje, že nyní bude efekt přesně opačný. Jinými slovy, mnoho Čechů roušky v podstatě zcela nosit přestalo. A to často i v situacích, kdy to stále platné nařízení přikazuje. Nebo kdy i onen „zdravý selský rozum“ říká, že rouška může případné šíření nákazy zastavit.
Na sociálních sítích se objevily nesmyslné metafory srovnávající například ty, co nosí i po 25. květnu venku na veřejnosti roušky, s lidmi, kteří v roce 1946 volili komunisty (často „v dobré víře“, jak nám říká historie) nebo kteří do KSČ před rokem 1989 vstupovali. Nesmyslné je to proto, že je to pochopitelně zcela nesrovnatelné. Motivace i důležitost obojího je úplně jiná. Rouška nepředstavuje názor ani postoj. Nošení roušky neskýtá žádnou formální výhodu ani privilegium. Rouška je prostě ochranná pomůcka. Tečka.
Platí pro nás ono příslovečné „poturčenec horší Turka“. Mimochodem my v Česku jsme svého času společně s Němci „vynalezli“ moderní nošení ponožek v sandálech (jinak se tento módní doplněk takto nosil už v antice). Ale když se ukázalo, že to není zrovna elegantní a sexy, stalo se nošení ponožek v sandálech terčem posměchu. Nám nestačí, že bychom je sami přestali nosit. Ne, my si musíme z těch, kteří se v ponožkách v sandálech na veřejnosti objeví, tropit legraci a vysmívat se jim.
Jenže roušky nejsou ponožky, vážně ne. Nošení roušek není součástí evropské tradice, ale přesto může být velmi praktické. Až pomine hysterie spojená s pandemií, můžeme v klidu nechat rozhodnout odborníky, které druhy roušek jsou skutečně efektivní a za jakých podmínek a v jakých situacích je dobré je nosit. To bych považoval za dobrý a inteligentní výsledek celé české rouškové anabáze.
Ale tam to bohužel nesměřuje. Antiroušková rebelie míří k tomu, že se z nošení roušek stane divná, posměchu hodná věc. „Podívejte na tu ovci!“ A až se někdo ráno probudí a nebude mu dobře, a přesto se vydá do práce, protože to se přece v Česku dělá, tak si nevezme ani tu roušku. To chceme?
Stát nám prostřednictvím roušek ukazuje, jak nefunguje. Když jejich nošení nařídil, nebyl schopen je zajistit. A dnes? Není schopen ani jasně říct, jak a proč je máme nosit. Ani vymáhat to, co na papíře stále požaduje. Stát jen tupě zírá a jeho představitelé, sami v rouškách, mlčí jako slívy. Vlastně by bylo zcela v duchu české babišovské komedie, kdyby to byl jako první předseda vlády, kdo proti rouškám rázně vystoupí a zemi od nich vysvobodí.
