Článek
„Anglie a její fanoušci jsou na tomhle mistrovství sympatičtí asi jako Celestýn z Mikulášových patálií,“ napsal na Facebooku jeden můj známý a celkem přesně vystihl pocity nejen českých, nýbrž i dalších evropských milovníků fotbalu. Albion sahá po dlouhatánských 55 letech zase po velké fotbalové trofeji. Zvláštní směsicí arogance, pokrytectví a sportovního nacionalismu proti sobě pozoruhodně poštvala nemalou část Starého kontinentu.
Velká Británie není jen kolébkou fotbalu, ale také fair play a džentlmenského ducha, s nímž se má přistupovat ke sportovním kláním. V nejnovějším vydání magazínu Football Club se na téma morálky ve fotbale pozoruhodně rozepsal historik Filip Bláha. V pasáži věnované vzniku anglické Football Association v roce 1863 a jejích prvních pravidel uvádí, že „cílem bylo zachovat ve fotbale duch džentlmenství, který byl vlastní mužským členům anglické střední vrstvy. Pro ty se měl stát fotbal výchovným prostředkem a přípravou na jejich budoucí roli v armádě či správě britského impéria… Kromě jiného je měl (fotbal) naučit podřizovat své osobní potřeby potřebám kolektivu a zachovávat respekt k protivníkovi.“
Nebyla to penalta, ale je mi to jedno.
Domnívám se, že mě z nedostatku sympatií k Anglii nemůže nikdo obviňovat, ale podle mě právě onen respekt k protivníkovi v podání anglických fanoušků, drtivé většiny ostrovních médií i jindy rozumných „punditů“, tedy expertů v rozhlasových a televizních studiích, včetně mnou obdivovaného Garyho Linekera, během Eura 2020 alarmujícím způsobem atrofoval.
Klíčové slovo je přitom „class“. Nejde o školní třídu nebo snad třídní boj. Jde o úroveň, o niveau. Anglie nebo Británie ve sportu dlouhodobě právě onu úroveň, onu čest, onoho sportovního ducha v hojném množství ukazovala a sklízela za to obdiv. Mám nepříjemný pocit, jako by teď v Anglii dospěli k národnímu konsenzu, že dost bylo ušlechtilých porážek se ctí a na úrovni. Je čas potlačit přístup barona Coubertina a konečně zase něco pořádného vyhrát, stůj co stůj.
„Nebyla to penalta, ale je mi to jedno,“ vypadlo i z jindy velmi rozumného a kriticky uvažujícího Garyho Nevilla na adresu kontroverzní situace z prodloužení semifinálového zápasu, kdy nizozemský sudí Makkelie vyhodnotil pád anglického křídelníka Raheema Sterlinga coby penaltu. Někdejší slavný obránce Manchesteru United a anglické reprezentace svůj pohled na věc vysvětlil tím, že při všech nedávných vypadnutích Anglie na velkých turnajích byly přece také sporné situace, neodpískané penalty, neproměněné šance a že se na to s odstupem času historie neptá. Buď jsi vyhrál, nebo ne. A Anglie teď chce udělat všechno pro to, aby uspěla, a nehledí nalevo nebo napravo.
Zažil jsem v Londýně na vlastní kůži neopakovatelnou atmosféru olympijských her v roce 2012, kdy Britové na vlastní půdě fandili vlastním závodníkům, ale současně byli úžasně pohostinní a přátelští vůči cizincům z celého světa. Dokázali ze sebe dostat to nejlepší a působilo to přitom velmi přirozeně. O devět let později jsme svědky přízemního, místy až agresivního anglického fotbalového nacionalismu, který je s duchem londýnských her v přímém rozporu.
Anglický fotbal žádá respekt v otázkách rasismu, určuje standardy v otázkách kyberšikany hráčů. Když má ale najednou ukázat respekt ryze sportovní, je s ním sám nějak na štíru. A vůbec nemám na mysli Sterlingovu airshow, nýbrž pestrou paletu excesů, od buranského bučení anglických fanoušků při hymnách soupeřů přes zcela nekritický přístup médií až silácké řeči politiků, kteří se na sportovním tažení národního týmu rádi přiživí.
Kritici odchodu Spojeného království z Evropské unie prorokovali, že brexit udělá z Velké Británie Malou (nebo spíš malou) Anglii. Co měli na mysli, sledujeme právě teď během nevinné fotbalové akce. Jakoby si Angličané dlouho sešněrovaní kazajkou koronavirových opatření potřebovali za každou cenu něco dokázat.
Onu úroveň, uctívanou class, si nemůžete koupit. Buď ji máte, nebo ne. Lze ji velmi pomalu a pracně získat a zatraceně snadno ztratit. Harry Kane a spol. dost možná večer ve Wembley pozvednou nad hlavu trofej určenou šampionům Evropy a Anglie se zaraduje tak, jak už dlouho ne. Potlesk na druhé straně Lamanšského průlivu ale bude velmi, velmi vlažný.
