Angela Merkelová je i součást české politické kultury. Už dlouhých 15 let

Tomáš Kafka se na poli česko-německých vztahů pohybuje v podstatě od pádu komunismu. Dlouhodobě se zajímá o německou politiku i literaturu. Na ambasádu v Berlíně se jako attaché pro výzkum, kulturu a vzdělávání dostal už v roce 1991. Osm let spolušéfoval Česko-německému fondu budoucnosti. Teď je novým velvyslancem České republiky ve Spolkové republice Německo. Podle Kafky nebude snadné dědictví Angely Merkelové i ve vztahu k dnes výtečným česko-německým vztahům udržet.

„Možná, že se německá CDU, německá politická scéna a možná i celá Evropská unie dostane bez Angely Merkelové do nové situace, kdy se nějaký řízený konflikt bude muset naučit, a to bez vyhlídky na to, že když bude teplota neúnosná, tak přijde kancléřka a zchladí ji. Tohle bude velký úkol pro nás pro všechny. Naučit se to ‚zchlazení‘, které za nás vždycky obstarávala kancléřka Merkelová,“ říká Tomáš Kafka v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

O Angele Merkelové se někdy mluví jako o prvním německém kancléři, který se doopravdy zajímal o dění ve střední Evropě a choval vůči tomu regionu náklonnost. Souhlasíte s tímhle názorem?

Já tento názor samozřejmě znám a respektuji ho, na druhou stranu možná, že bychom byli trochu nespravedliví k Helmutu Kohlovi, který se o ten region také zajímal. Ale možná, že to, co Angelu Merkelovou s regionem spojuje, kromě její biografie, kdy se sice narodila v Hamburku, ale hned po narození přesídlila s otcem do východního Německa, takže s námi sdílela, řekněme, to socialistické intermezzo ve střední Evropě, je něco jiného.

Na rozdíl od většiny špičkových západoněmeckých politiků, kteří se vlastně snaží uvažovat, řekněme, progresivně, neustále přicházet s nějakými impulzy a formovat podle těchto impulzů společnost, tak Angela Merkelová je spíš politik reaktivní. Snaží se nejprve si udělat celkovou představu o tom, jaká je situace, a pak teprve se rozhoduje, jak získat co největší podporu pro některá řešení. A to řešení je z podstaty věci pak spíš kompromisní než nějaké avantgardní.

Pokud za rok odejde, tak si myslím, že tohle bude ten daleko větší deficit, možná trpělivost a hledání kompromisu, kdybych to tak řekl trumpovsky „To make compromise great again“, že tohle nám vlastně bude možná chybět.

Když se podíváme na těch patnáct let v čele německé vlády, co byl ten moment, kdy musela být paní Merkelová v česko-německých vztazích vašimi slovy nejvíc reaktivní a navrhnout či hledat nějaký kompromis?

Já myslím, že hvězdná hodina Angely Merkelové v česko-německých vztazích přišla v době našeho předsednictví v Evropské unii, kdy nebylo žádné tajemství, že možná i francouzští kolegové by si rádi během našeho předsednictví to své rádi prodloužili. Jaksi bylo zapotřebí podpory Angely Merkelové a myslím si, že i tehdejší premiér Topolánek to celkem i rád přiznává, že vlastně podpora kancléřky byla zásadní i proto, abychom si získali v Unii daleko větší respekt, coby předsednictví. Pokud nás respektuje Angela Merkelová, tak těm ostatním nezbylo nic jiného než nás respektovat také.

A myslím si, že i v tom okamžiku se propojilo daleko více naše uvažování, že jsme měli své silné disciplíny, nebo možná rétoriku, ale neměli jsme ten komplexní přístup, že bychom se byli schopni o všechno postarat jaksi rovnocenně. Já jsem to vnímal, že právě důvěra, kterou nám Angela Merkelová dala, až tedy do pádu naší vlády, maximálně povzbudila takové to pragmatické evropanství na české vládní úrovni. Že nám ukázala, jak se to dá pragmaticky zvládat a že k tomu není zapotřebí převychovávání a nějaké vypjaté rétoriky.

V mnoha českých politicích a určitě úřednících to zanechalo velice pozitivní stopu. Jestliže dneska hovoříme o vlivu Angely Merkelové na střední Evropu, potažmo na Českou republiku, tak si myslím, že to je to největší dědictví, že nemusíme k věcem přistupovat předpojatě, ale můžeme si troufnout větší odstup, protože nám tak trochu i Angela Merkelová ukazuje, jak na to.

No, ale kancléřka přece ukázala nejen vůči střední Evropě, ale i směrem k německé veřejnosti i jinou tvář…

Samozřejmě Angela Merkelová měla i své momenty, kdy se rozhodla jít cestou většinového názoru, vzít si ho za svůj a prosadit ho i třeba proti tomu principu kompromisu. To byly vlastně zejména dva okamžiky: rok 2011 a prosazení vystoupení z jádra po Fukušimě a pak to bylo v roce 2015, kdy se Angela Merkelová vlastně postavila na tu západoněmeckou trajektorii „vítání uprchlíků“.

Ona to vždycky byla Angela Merkelová, ta samá osoba, ale když se na věci dívala západoněmeckou nebo západoevropskou perspektivou, tak ten „velký stan“, do kterého by se měli dostat maximálně všichni nebo co největší míra veřejnosti, tak, aby si lidé to rozhodnutí vzali za své, tak když ten „stan“ Angela Merkelová opustila a šla cestou Fukušimy nebo cestou uprchlické krize, najednou tato u nás jinak oblíbená politička nebyla vnímána jako jeden z nás, ne jako ten, kdo nám rozumí.

Ale v momentě, kdy vlastně byla víc reaktivní, tak si myslím, že třeba v dobách hospodářské a fiskální krize spousta politiků i ve střední Evropě se docela ráda stavěla za Angelu Merkelovou, která říkala mnoho zásadních politických prohlášení tak trochu za nás za všechny.

Odkud berete tu jistotu, když jste použil termín „u nás oblíbená Angela Merkelová“. Myslíte si, že u nás je oblíbená?

Já to odvíjím od toho, jak byla vnímaná do roku 2015. Já si myslím, že v roce 2015 právě ta míra, jak ji vlastně začala veřejnost i politici mít za zlé její stanovisko k uprchlické krizi, že to byla trochu zhrzená láska. Do té doby, do roku 2015, se myslím, že všichni spoléhali na to, že Angela Merkelová za nás leccos na evropské úrovni vyřeší, ať už to byla otázka dalšího vývoje evropského průmyslu, automobilového průmyslu, zda má být EU transferovou unií a podobně.

Tady všude vidím pragmatismus Angely Merkelové, která vždycky vystupovala tak, že je zapotřebí vidět velkou politiku prizmatem normálního člověka. Tak jako hospodaříme se svými úsporami doma, tak by měl stát hospodařit nebo by měla Evropská komise hospodařit s veřejnými prostředky na politické úrovni.

Ovšem pak se ukazuje, že když ten svět je občas konfrontován s velkými problémy, ať už to byla migrační krize, nebo teď to určitě může být i covid a krize globalismu, tak se ukazuje, že vlastně je daleko pohodlnější nechtít takovému světu rozumět a spíš mít naději, že se to nějak vyřeší. A to je, myslím, jako protipól ke světu Angely Merkelové.

Svět, kterému chceme rozumět, je ten svět, do kterého chceme projektovat nějakou víru a naději. Myslím si, že to je ten avantgardistický svět. Náš svět je daleko bližší světu Angely Merkelové, ale když ho občas opustí, tak máme pocit, že opouští nás, a tak jí to pak prostě zazlíváme.

Když se vrátíme k českému předsednictví a Mirku Topolánkovi, tak jsem měl vždycky pocit a razil jsem názor, že Topolánek byl jediný z vrcholných českých představitelů éry 2005-2020, který si uvědomoval obrovský význam a šanci v tom, že Angela Merkelová sedí v kancléřském úřadě v Berlíně, a že ostatní té šance nedokázali tak úplně využít?

To je možné, ale to bych nechtěl zvlášť ve své pozici takto hodnotit. Myslím si, že Angela Merkelová fungovala možná ne tak na přímo, jako to bylo v případě Mirka Topolánka, ale myslím si, že fungovala i s těmi následnými a předchozími premiéry. Vzpomínám si třeba i na schůzku s Jiřím Paroubkem, kde Paroubek byl tehdy paní Merkelovou velmi inspirován. Tehdy šlo o vyjednávání víceletého finančního rámce, kde se ukazovalo, že kdyby bylo zapotřebí, takže by tenhle tandem dokázal na nějaké pragmatické úrovni také fungovat.

Tady bych chtěl možná zdůraznit roli svého předchůdce Rudolfa Jindráka, který byl takovou spojkou mezi Angelou Merkelovou a našimi premiéry. Věřím, že i v současné době, byť ta situace je daleko méně přehledná, jak v Evropě, tak i v celém světě, ale věřím, že třeba mezi premiérem Andrejem Babišem a Angelou Merkelovou je velice dobré pouto. Jenom ten svět je komplikovanější a už se to nedá vlastně všechno řešit na bázi mezilidského porozumění.

Je to pořád tak, že když potřebuje třeba Andrej Babiš urgentně mluvit s Angelou Merkelovou, že to teda vezme přes Rudolfa Jindráka a tomu paní Merkelová zvedne mobil?

To myslím, že ne. Domnívám se, že na sebe oba premiéři mají mobily a jsou v kontaktu. Možná, že když je něco zapotřebí vyřešit jaksi na detailnější úrovni, tak je dost dobře možné, že se to odehrává právě v doporučení kancléřky přes Rudolfa Jindráka nebo jsou tu nějaké cesty, ale tady nechci takhle koukat do kuchyně.

Důležité je, že Angela Merkelová chápe, že střední Evropa je významná nejen proto, že by to byla nějaká její tajná láska. Myslím, že si uvědomuje, že pro nalezení nějaké rovnováhy uvnitř Evropské unie je zapotřebí vycházet těm regionům vstříc, i jejich mentalitám. Ona nemá potřebu profilovat se dílčími tématy. Její rukopis je právě v hledání nějakých mostů mezi tématy, kde se profilují ostatní.

Oba si dobře pamatujeme, že vztahy s Německem, to bývala dost velká témata českých volebních kampaní, byla to strašně citlivá otázka. Byly doby, kdy se řešilo každé slovíčko pronesené na sjezdech Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kdy se hrozně řešil každý výrok Eriky Steinbachové. Teď v listopadu 2020 je najednou ticho po pěšině, nikdo tyhle věci neřeší. Jasně, jsou jiné priority, ale je to i odraz toho, kam jsme se posunuli? Do jaké míry je to zásluha i právě Angely Merkelové?

Myslím, že tohle mělo daleko širší základ, že se na tom podílelo výrazně víc lidí. Ale myslím si, se ony strachy změnily. Dneska je strach z minulosti dost dominován strachem z budoucnosti.

Vidím jednu velkou zásluhu spolkové kancléřky, a sice tu, že si uvědomovala význam česko-bavorské relace pro celkové vyznění česko-německých vztahů. Pokoušela se nějakým způsobem moderovat česko-bavorský dialog od počátku svého kancléřství tak, aby nezaostával za kvalitou česko-německých vztahů jako takových. To se pak podařilo dokonce i nakopnout po legendární návštěvě premiéra Nečase v Bavorsku. Dokonce dneska někdo může mít i pocit, že česko-bavorské vztahy jsou na vyšší úrovni než třeba vztahy mezi Prahou a Berlínem, a tady bych zase dal velký kredit paní kancléřce.

Ať už to je, nebo není pravda, vlastně dává prostor česko-bavorským, česko-saským vztahům, aby rostly a aby se rozvíjely, bez toho, aby je chtěla jakýmkoliv způsobem přizpůsobovat třeba své perspektivě. Přitom víme, že vztahy mezi Mnichovem a kancléřkou nebyly vždycky úplně ideální.

Vy jste zmínil „hvězdnou hodinu“ Angely Merkelové z pohledu toho, kdy to pomohlo a prospělo České republice. Já to zkusím otočit - jaká byla za těch posledních 15 let „hvězdná hodina“ České republiky vůči Angele Merkelové?

Já myslím, že ta přijde až ve chvíli, kdy kancléřka nebude v úřadě. A jak už to tak v Česku bývá, tak v tom okamžiku ji všichni začnou, nebo skoro všichni ji začnou vzývat a doceňovat. Takže já si myslím, že to, co můžeme říct s určitou i hrdostí, je to, že česká, nejenom politická, ale obecně česká veřejnost vnímá kancléřku jako autentickou součást naší politické kultury. Proto se k ní do značné míry chováme, jako kdyby byla českou političkou, a proto to nemá Angela Merkelová v Česku jednoduché.

Do jaké míry nám v očích Angely Merkelové uškodil postoj české vlády během uprchlické krize, kdy jsme se neukázali na evropské úrovni jako moc velcí týmoví hráči…

Já bych to asi nepřeceňoval, nevidím samozřejmě do hlavy kancléřky a nechci tady předstírat, že jsem nějaký insider. Myslím si ale, že v roce 2015 byla situace komplikovanější. Začalo to i určitým napětím v německo-německých vztazích mezi východními a západními Němci, kdy ta „vítací kultura“ byla do značné míry statement západoněmecké veřejnosti vůči východoněmecké. Tak se to potom rozšířilo do celoevropského měřítka, trochu řekněme jako spor mezi západní Evropou a střední Evropou nebo někdo může říct východní Evropou.

Je to jako civilizační rozdíl v přístupu, kdy možná nejenom střední Evropa byla přehnaně úzkostlivá, ale možná i ta západní Evropa byla přehnaně optimistická. Takhle s odstupem mám dojem, že někdo musel říct „dost“, a tak to udělaly státy Visegrádu, možná takovým způsobem, který nám sympatie v Německu a v západní Evropě úplně nepřinesl.

Domnívám se ale, že dneska už jsme v úplně jiné situaci a že dnes už se na ty věci můžeme podívat racionálněji než pod vlivem emocí roku 2015. Možná, že i k tomuhle přispěla kancléřka, že téma uprchlíků z emocí po roce 2015 vyvedla, což jí svým způsobem v Německu zase zazlívají ti, kteří ji tehdy oslavovali coby „hvězdu vítačské kultury“, což dneska také už zdaleka není pravda.

Má k Česku dneska Angela Merkelová nejen v téhle otázce individuální přístup? Nejsme jen jedna ze zemí Visegrádu nebo prostě jedna z méně spolehlivých členských zemí Evropské unie?

Vzpomínám si na jednu schůzku, myslím, že během polského předsednictví ve Visegrádu, když se ve Varšavě setkali premiéři s Angelou Merkelovou. Tehdy tam Českou republiku reprezentoval Bohuslav Sobotka. Vzpomínám si na článek Süddeutsche Zeitung, který určitě nevznikl bez vědomí kancléřky. Text byl psán z pohledu, že si kancléřka nejvíc rozumí právě s Bohuslavem Sobotkou, a to díky určitému distancovanému přístupu k různým aktuálním agendám a schopnosti mít určitý nadhled a hledat dohodu.

Takže pokud bychom se chtěli asi kancléřce trefit do gusta, já se domnívám, že hledáním určitého nadhledu a možná příjemně překvapit racionalitou. To je něco, co asi nejenom česká politická scéna může předvést a mít u Angely Merkelové pozitivní body.

Odcházení Angely Merkelové je velmi pozvolné, není to nějaké prásknutí dveřmi a odchod ze dne na den. Dá se i díky tomu očekávat, že když paní Merkelová už nebude spolkovou kancléřkou, tak česko-německé vztahy pořád pojedou v kolejích, které ona pomáhala nastavit?

To asi bude záležet na té konstelaci, kdo kde bude. Já myslím, že ti z nás, kteří se v česko-německých vztazích delší dobu pohybují, se samozřejmě budou toto dědictví snažit zachovat. Je ale zapotřebí přihlédnout i k tomu, že nejen česko-německé vztahy a nejenom německá vláda, ale možná že i mateřská strana Angely Merkelové, tedy CDU, bude mít velký problém s tím, jak to dědictví po kancléřce obsadit.

Ta její schopnost budovat kompromisy, jak už jsem jednou řekl, to je ten velký stan, do kterého se vejde možná co nejvíc segmentů veřejnosti. Ono se to bohužel bez Angely Merkelové může tak trochu obrátit i proti tomu principu, protože posilování kultury kompromisu je zároveň oslabování jakési kultury řízeného konfliktu.

A možná, že se německá CDU, německá politická scéna a možná i celá Evropská unie dostane bez Angely Merkelové do nové situace, kdy se nějaký řízený konflikt bude muset naučit, a to bez vyhlídky na to, že když bude teplota neúnosná, tak přijde kancléřka a zchladí ji. Tohle bude velký úkol pro nás pro všechny. Naučit se to „zchlazení“, které za nás vždycky obstarávala kancléřka Merkelová.