Článek
Je třeba zlikvidovat Babiše.
Nejdůležitější z emocí, které provázely senátní volby a zejména jejich druhé kolo, připomíná nedávnou historii.
V roce 2013 odsoudila veřejnost stejně vášnivě „Kalouska“, tedy úspornou vládní politiku během finanční krize.
Tentokrát je na řadě selhání vlády ANO a ČSSD během krize s koronavirem.
Nejúspěšnějšími kandidáty z voleb do Senátu byli ředitel kolínské knihovny Pavel Kárník (STAN) a královéhradecký právník Jan Holásek (TOP 09), přinejmenším měřeno počtem hlasů ve druhém kole. Oba jich získali přes patnáct tisíc a až za nimi zůstal Václav Láska (SEN21), nečekaný vítěz nad Michaelem Žantovským v pátém pražském obvodu.
Dost možná nerozhodovaly kvality obou kandidátů, ale prostý fakt, že proti nim ve druhém kole stál politik ANO. Voliči kandidátů neúspěšných v prvním kole neváhali ani v časech koronaviru vyrazit znovu k urnám, jen aby pomohli „porazit Babiše“.
Kárník proto dostal ve druhém kole o šest tisíc hlasů víc než v prvním, Holásek dokonce o osm tisíc. To byl neobvyklý výsledek, ani zmíněný Václav Láska svůj zisk z prvního kola nezopakoval.
Stejná věc se opakovala v dalších čtyřech obvodech, kde kandidáti ANO ve druhém kole prohráli, přitom obvykle inkasovali 20-30 procent. Pozitivní výjimkou byl jen manažer Agrofertu Petr Vrána v Přerově, který v tričku ANO dosáhl 44 procent.
Ondřej Feber dokonce v Karviné vyhrál se sociálním demokratem, avšak ještě víc na sebe upozornil tím, že mu ke vstupu do Senátu stačilo 3412 hlasů, nejnižší počet v historii.
Srovnatelné fiasko nezažila žádná vládní strana v dějinách senátních voleb.
Nejblíže ostudě ANO byla sociální demokracie v roce 2004, když do druhého kola postoupili pouze tři její kandidáti. Všichni prohráli, získali však ve druhém kole aspoň čestný výsledek okolo 40 procent hlasů.
V roce 2012 zažili potupu občanští demokraté, když voliči poražených kandidátů z prvního kola neváhali a pomohli ve druhém kole jejich soupeřům. Ovšem nebylo jich tolik, aby zisk kandidátů ODS klesl pod 40 procent.
Samotné ANO nemělo tak bídné výsledky ani před dvěma lety, kdy jeho poražení kandidáti skončili v průměru na 35 procentech. Především však protest proti Babišovi nebyl tak silný, aby jejich vítězné soupeře přišlo podpořit víc voličů než v prvním kole.
Široce sdílený odpor proti Miroslavu Kalouskovi, Petru Nečasovi a dalším představitelům vládní koalice z let 2010-2013 byl podle Jana Hartla z agentury STEM způsoben otřesem, který společnost zažila při hospodářské krizi.
„Lidé tehdy ztratili důvěru v budoucí prosperitu,“ připomíná sociolog. Rychle proto našli viníka.
Dnes je to podobné a pro Babiše mohou být senátní volby symbolem, že začíná také jeho ústup ze slávy.
Přesto nejde současné poměry jednoduše srovnávat s rokem 2013. „Dnes je větší problém opozice, která občanům nenabízí alternativu,“ tvrdí Jan Hartl.
Lidé se podle něho cítí ztraceni v nepřehledných časech, kdy přichází jedna krize za druhou a Babiš v roli energického manažera pro ně dosud zůstává jednookým králem mezi slepými.
Spíše než averzi k Babišovi ukázaly volby rozpaky a bezradnost. Neobvyklým množstvím protestních hlasů se lidé distancovali od současného premiéra, víc než o snahu odsoudit jednoho člověka však šlo o volání, aby země konečně našla efektivní vedení.
