Článek
Umělkyně a dnes už bývalá ředitelka Divadla na Fidlovačce Eliška Balzerová tento týden přijala pozvání do pořadu Výzva. Rozhovor, který vedla s Jiřím Kubíkem, nyní přinášíme i v písemné podobě.
Na konci divadelní sezony jste ohlásila odchod z Divadla na Fidlovačce. Po dvaceti letech. Co se stalo?
Skoro jsem se zařekla, že o tom nebudu mluvit, ale potom vyšla jakási tisková zpráva, kdy vedení divadla prohlásilo, že moje rozhodnutí přijali s lítostí. Dokonce nová paní šéfová řekla, že ji to mrzí. A přitom to byla ona, kdo vykonal tady ten akt mého odchodu z divadla, nebo mě k tomu vlastně přinutila.
Vy jste byla vyhozena?
Nebyla jsem vyhozena, odešla jsem sama dobrovolně, ale v divadle byla atmosféra, v které už jsem nemohla dál pracovat. Protože tvůrčí člověk musí pracovat svobodně a já jsem se tam cítila už velmi nepříjemně a způsobila to právě ona, s novým panem ředitelem. Takže teď by to mohlo vypadat, že to byl můj rozmar z toho divadla odejít, i třeba vůči divákům. Ale nebylo tomu tak.
V nouzi jsem předala divadlo do rukou finančníků
Není to trochu paradoxní? Po odchodu Tomáše Töpfera, což je pět let zpátky, jste převzala řízení divadla a začátkem loňského roku jste oznámila, že divadlo bude mít nového majitele: Jana Koťátka, který zakládal investiční skupinu Natland. On se pak stal i ředitelem divadla. Takže vy jste si přivedla někoho, kdo vám následně vlastně otevřel cestu k odchodu? Je to tak?
Ano. Bohužel.
Vybrala jste špatně?
I tu nynější paní šéfovou jsem přivedla já. To je ten paradox. Zajela jsem si pro ni do Jihlavy. Ale tak už to v životě chodí. To, že jsem předala divadlo do rukou finančníků, to bylo proto, že divadlo bylo v nouzi. To by ale bylo na delší povídání: proč bylo v nouzi, proč nám nedali grant, že to bylo politické rozhodnutí. Já jsem stála před problémem, buďto divadlo zavřít - a ono bylo docela oblíbené a byl tam velký soubor – anebo ten soubor v tom divadle prostě zachránit. To jsem chtěla, proto jsem to udělala. Udělala jsem to narychlo, protože pod tlakem těch dvou pánů, kteří to divadlo převzali (Jan Koťátko a Jan Beneš, pozn. red.). Trošku na mě tlačili. Trošku dost.
Připomenu vám váš citát z letošního dubna, z časopisu Můj svět. „Podařilo se nám vybudovat dobré klasické divadlo a já nemůžu zvolnit, protože je to pořád moje divadlo, jehož jsem se kdysi stala tváří.“ A v červnu jste odešla. Mezi tím jsou dva měsíce. Co se v tomto období stalo?
O to bolestnější to je. To rozhodnutí nebylo ze dne na den. Já jsem už půl roku žila v tomhle tlaku. Vlastně od jmenování té nové paní šéfové.
Mimochodem, její jméno jsme ještě neřekli.
To ani není důležité, protože nebudu oslavovat její jméno jenom tím, že ho budu vyslovovat. On ji nikdo vlastně neznal. Přišla do Prahy nová a měla velikou ctižádost se asi šéfovou stát. Měla myslím velkou touhu po moci, kterou získala, kterou jí pan ředitel dal, a tím pádem ji udělal prodlouženou rukou toho, aby odešel člověk, který v tom divadle ještě něco znamenal a pamatoval ty doby minulé.
Co se tam tedy dělo? Ať si to můžeme jako diváci představit.
No, dělo se tam něco, co je pro herečku velmi osudné. Oni mě odstřihli od komunikace s diváky a od komunikace se souborem. Už mě nezvali na souborové schůzky, záměrně, ačkoliv vždycky řekli, že zapomněli. Už jsem od paní nové šéfové dostala pokyn nejednat s režiséry. Byl dokonce vydán takový pokyn, abych nemluvila na tiskové konferenci hry, kterou jsem nazkoušela.
Na záznam celého rozhovoru s Eliškou Balzerovou se podívejte zde:
Video: Jiří Kubík
To znamená, že vy jste měla přestat být tou tváří divadla?
Aby mě umlčeli. Abych nebyla tváří divadla, ano. To jim velmi vadilo.
Přitom na vás ti diváci do divadla chodili.
To jim velmi vadilo, protože pořád jsem stála jakoby před ní. A diváci vnímali spíš mě. A ona chtěla veškerou pozornost uchopit do svých rukou. Já jsem jí v tom nechtěla překážet, ale hlavně, a to je podstatné, když jste se mě zeptal, proč tak rychle: já jsem nechtěla kazit tomu souboru charakter. Protože ona udělala v souboru atmosféru, že kdo nebude na její straně, tak je mrtvej. Ti herci jsou na té existenci v divadle závislí. To se nedá nic dělat. Existenčně, finančně.
Divadlo se nemá spojovat s politikou
Paní Balzerová, vy jste byla s tím divadlem spjatá vlastně od jeho znovuobnovení koncem devadesátých let. S Tomášem Töpferem…
Ano, to je pravda.
Není to tak, že jste se sama neuměla vyrovnat s ústupem z vedení? Že jste pořád měla ambici být tam stále tou hlavní postavou?
Ne, ne, ne. Když jsem předala divadlo, nebo když ho převzali pánové, které já jsem nazvala mecenáši – divadlo zachránili finančně - tak já jsem už od prvního předávání cítila takový tlak na to, že oni chtějí být vlastně... Že oni si koupili prestiž a tu si chtěli užívat.
Ale ta prestiž byla naplněná obsahem toho divadla.
Právě. Takže já jsem první rok pracovala s tím panem ředitelem velmi poctivě. Dávala jsem mu svoje nejlepší know-how… On o divadle nevěděl vůbec nic. On vstoupil do úplně nového prostoru. Byl finančníkem, nikoliv uměleckým ředitelem. A já jsem mu přivedla deset režisérů, s kterými jsem si říkala, že bude dobré spolupracovat. On se s nimi seznámil, ale už mě od nich odstřihl. Už to jaksi nebyla moje věc.
Nelitujete toho, že jste přivedla právě tyto finančníky? Vy jste předtím vyjednávala, myslím, i s Andrejem Babišem o tom, že by se nějak podílel na financování Fidlovačky…
Andrej Babiš jednou přišel do divadla, viděl naši premiéru, strašně se mu líbila a řekl, že nám pomůže. To bylo v okamžiku, kdy jsme nedostali ten čtyřletý grant. A divadlo nejde zastavit ze dne na den. Já jsem potřebovala okamžitou injekci. Protože to jsou práva, která musíte koupit, abyste ty hry hrál dál a tak dále. To nejde zastavit. To je veliká loď, rozjetá.
A dal vám pan Babiš nějakou injekci?
No, on ji slíbil. Ale ta protiváha pro mě byla nepřijatelná.
Ta byla jaká?
To tady nebudu šířit, nemáme na to čas. Ale bylo to něco, co bylo hodně o Agrofertu. A já jsem si říkala, že divadlo se nemá spojovat s politickou stranou, nebo vůbec s politiky, protože i když nás mají v ruce, protože přerozdělují peníze, tak si pořád myslím, že divadlo by mělo zůstat svobodné.
Představuji si pod tím, že Andrej Babiš chtěl, abyste vyjádřila nějakou podporu jeho politice. Nebo abyste byla vstřícná?
O tom teď nebudeme mluvit, to je na delší rozhovor.
Přišli jsme o grant, nebyla jsem ničí holka
Tomáš Töpfer, váš bývalý kolega, bývalý ředitel divadla, který před pěti lety odešel zpátky do Divadla na Vinohradech, byl po delší dobu svého působení na Fidlovačce i senátorem ODS. Myslíte si, že vám to tehdy přinášelo plusové body? Finanční jistoty?
Nevím, jak to přinášelo plusy za doby jeho ředitelování, ale vím, jaké to mně přineslo minusy. Protože jeden vysoce postavený politik, když jsem mu šla říct, že nás vlastně tím, že nám nedali ani korunu grantu, že nás vlastně potopili, tak on řekl: „No, nedivte se, Divadlo na Fidlovačce bylo baštou ODS a teď nastoupila politická reprezentace a ta už má jiné kamarády.“ A já jsem řekla: „Proč za to trestáte mě?“ A to zůstalo bez odpovědi.
Takže kdybyste se stala kamarádkou někoho jiného, bylo by to pro divadlo lepší?
Řeknu vám jedno. V té optice, co teď vidím, jak pracují komise a rozdělují státní peníze, jak rozdělují granty nebo dotace... Já jsem zkrátka na tom magistrátu neměla žádného Mirka, Karla, Zuzanu, nikoho, kdo by prostě řekl: Ta to dostane, to je moje holka.
Proč podle vás Tomáš Töpfer odešel z Fidlovačky zpátky na Vinohrady?
Já bych nerada probírala jeho pohnutky, proč to dělal. Do hlavy mu nevidím. Já jsem převzala zodpovědnost za divadlo, které prostě opustil, ať už z jakéhokoliv důvodu, a čtyři roky jsem ho vedla. A věřte mi, že kolegové, kteří mi teď píšou krásné vzkazy, e-maily a dopisy, dokonce mi píšou z dovolených, ne všichni jsou srozuměni s tím, co se teď na Fidlovačce děje. To divadlo jsem podle svých možností a sil vedla, čtyři roky. A věřte mi, že to nebylo lehké. Protože nám nedali žádné peníze, já jsem tam nosila peníze svoje. Dokonce jsem udělala i půjčku na svůj majetek, to málokdo ví. O to víc jsem s tím divadlem byla spojena, to byl opravdu kus mého já. Ale - chci vám říct jednu věc. Cítím potřebu - když jste mě vyzval - vysvětlit divákům, že jsem za panem ředitelem přišla před koncem sezony, chtěla jsem v klidu ukončit svoji spolupráci a nabídla jsem mu dohodu. Že tři měsíce budu spolupracovat s předáváním své práce a prosila jsem ho a žádala jsem ho o jediné: aby mě nechal zahrát od všech her, které okamžitě stáhli s novou paní šéfovou, derniéry. To je pro nás, pro herce, strašně důležité - rozloučit se s tím představením. I pro diváky. Oni divákům vůbec neoznámili, že jsou derniéry…
…najednou skončila sezona.
Najednou skončila sezona a oni řekli, že skončila na mé přání. Já jsem je prosila, že to zahraju kdykoliv, abychom se s tím mohli rozloučit. I my herci, i diváci. Oni to ani divákům neoznámili. Tam chodili diváci a říkali: My nevíme, že je derniéra. Dokonce to mé nejmilovanější představení, Babička… Oni mi řekli, že ta už měla derniéru v květnu. Nikdo o tom nevěděl.
Z těch představení nebudete dál hrát nic? V jiných divadlech nebo na zájezdových představeních?
Ne, nebudu. To byla představení Divadla na Fidlovačce. A já jsem po dohodě a po dobrém se šla s těmi představeními rozloučit s panem ředitelem, abych nerozvířila vodu, protože jsem nechtěla rozvířit divadlo. Ale protože oni mně tak ublížili, oni dva (ředitel a umělecká šéfová, pozn. red.), tak to musím divákům vysvětlit. Mnozí kolegové z divadel ani nevěděli, proč k tomu došlo. Proto jsem tady, abych to alespoň částečně vysvětlila. Bylo tomu kvůli nové paní šéfové, ale ta byla prodlouženou rukou pana ředitele. Oba si přáli můj odchod, abych jim nezacláněla. Jestli mi rozumíte?
Bylo to zaclánění v repertoáru? Co hrát, nebo jak to hrát? Jak to prezentovat?
Ne, ne, ne, to bylo tím, že ti diváci chodili za mnou. Já jsem tam zakládala Klub přátel Divadla na Fidlovačce. A oni tu schůzku s tím klubem přátel už udělali beze mě. Prostě už chtěli dát najevo, že tam v divadle vlastně nejsem, že mě nepotřebují.
Teď si beru oddech a pak si vyberu
Jaké jsou vaše další plány?
Ozvalo se mnoho kolegů, ředitelů divadel a já jsem jim s takovou pokorou řekla, že bych si teď chtěla dát chviličku od toho oraz. Protože mě to velmi zasáhlo a teď mám problém vůbec kolem toho divadla jet. Ačkoliv já jsem byla ta, která na něj kdysi ukázala. Měla jsem takovou touhu být tam těch dvacet let a odejít. Stejně bych to byla udělala. Už jsem zvala mladé kolegy, aby to převzali do ruky. Ale netušila jsem, že to převezmou takovíhle mocichtiví lidé a hlavně funkcechtiví lidé. Paní šéfová dostala funkci v době, kdy neviděla devadesát procent našich her. Absolutně opovrhovala naší prací.
Ale sama jste říkala, že jste si ji vybrala, že jste pro ni jela do Jihlavy.
Já jsem chtěla, aby tam pracovala jako řadový režisér. A ne aby se chopila moci. A začala rozhodovat o souboru, který vůbec neznala.
Dobře, teď si dáváte oddechový čas, ale už jste dostala i nabídky z jiných divadel. Je jedno z nich i vinohradské divadlo?
Ne, ne, ne.
A ty nabídky nechcete teď prezentovat?
Nebudu to komentovat, protože já jsem i těm lidem řekla: Nechte mě odpočinout, já si přečtu scénář a budu o tom přemýšlet. Už jsem ve věku, kdy si můžu, řekněme, vybrat, nebo kdy si můžu trošičku odpočinout.
(Poznámka: Mediální zástupce firmy Natland Group Jan Kubát po zveřejnění rozhovoru uvedl, že Jan Koťátko prodal svůj podíl v Natlandu před tím, než koupil Divadlo na Fidlovačce. „Fidlovačka a cokoliv kolem ní nebyla ani omylem věc, kterou by se zabýval kdokoliv z Natland Group.")
