Analýza Jiřího Hoška: Úterý, den brexitové pravdy

„Take back control.” Získat zpět kontrolu. To bylo jedno z hlavních hesel zastánců brexitu už v kampani před referendem v červnu 2016. Porážka vlády Theresy Mayové v jednom z nejdůležitějších parlamentních hlasování moderní britské historie by mohla znamenat, že kontrolu nad brexitem „získá zpět” londýnský parlament. Právě tak k úternímu hlasování taky řada ostrovních zákonodárců přistupuje. Pochopit jejich myšlenkové pochody ohledně brexitu přitom v některých případech není snadné. U některých poslanců je to pak takřka nemožné.

Jestliže někteří mluví o tom, že by Dolní sněmovna získala kontrolu nad průběhem brexitu, jiní píší vysloveně o „puči”. Ten by vládu, ať už by ji vedla Theresa Mayová, nebo ne, mohl poslat do jakéhosi brexitového ofsajdu. Předzvěstí tohoto možného vývoje bylo nečekané schválení dodatku k finančnímu zákonu, který kabinetu svazuje ruce ohledně nakládání se státními penězi v případě „divokého” odchodu z EU, tedy brexitu bez dohody.

Plán podle Timesů spočívá v tom, že by se změnila stovky let vytvářená rovnováha mezi legislativou a exekutivou. Agenda zákonodárců ze zadních poslaneckých lavic v Dolní sněmovně by najednou měla přednost před tím, co touží projednávat vláda Jejího Veličenstva. To by v praxi znamenalo třeba jednostranné pozastavení procedury vyplývající z článku 50 Lisabonské smlouvy, ne-li dokonce zastavení celého brexitu. Díky verdiktu Soudního dvora EU už víme, že tento krok může učinit samotná Británie jednostranně, a nemusí se přitom ohlížet na postoj členských států Unie. Úspěšný pokus o tak zásadní změnu politických zvyklostí ve Spojeném království by nemohl vyústit v nic jiného než v ústavní krizi.

Jeden by si řekl, že i tohle je velmi pádný důvod podpořit jakkoli nedokonalou brexitovou dohodu, k čemuž ve vzácné shodě vyzývají jak elitní Financial Times, tak i vlivný bulvár Daily Mail, který po odchodu šéfredaktora Paula Dacra zažil pod Geordiem Greigem pozoruhodnou „transplantaci“ své politicko-unijní tváře. Jenže bohužel pro blaho Spojeného království, spousta velkých hráčů spíš pletichaří, než by dělala reálnou politiku. Předseda Labour Party Jeremy Corbyn pořád neopustil plán, že když se Konzervativní strana ve věci brexitu totálně zdiskredituje, opoziční formaci i Corbyna samotného to rychleji katapultuje k moci. Jeremy Corbyn sice „na oko” říká, že chaotický a neorganizovaný brexit je zlo, ale coby cena za vstup do Downing Street 10 mu to přijde jako přijatelná cena.

To je samozřejmě zcela absurdní, protože při obrovských finančních ztrátách při „divokém” brexitu by Corbyn mohl zapomenout na realizaci svých velkolepých plánů, včetně rozličného znárodňování. Navíc apologetu někdejších komunistických režimů ve východní Evropě by měl trknout pohled na průzkumy veřejného mínění. Ty jasně ukazují, že navzdory chaotickému vyjednávání brexitu si Konzervativní strana udržuje před Labour Party náskok.

Jeremyho Corbyna by taky mělo zneklidňovat, že podle nedávného průzkumu si 72 procent členů jeho mateřské Labour Party přeje, aby jejich předseda nasadil všechny páky pro vypsání druhého referenda. Kdyby se takový plebiscit skutečně konal, hlasovalo by 88 procent labouristů pro variantu „Remain”, tedy pro setrvání své země v Evropské unii. Každopádně prvním cílem Jeremyho Corbyna zůstává vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, pokud brexitová dohoda neprojde.

Zvrátit výsledek referenda z 23. června 2016 si za cíl skrytě či otevřeně vytyčila značná část poslanců Labour Party stejně jako početný houf jejich ideových soupeřů z Konzervativní strany. Když odhlédneme od stranické disciplíny při hlasování, která může zákonodárcům svázat ruce, způsob jejich uvažování se celkem dá odtušit. Schválení brexitové dohody znamená odchod Spojeného království k 29. březnu letošního roku. Tečka. Žádný další manévrovací prostor, žádné referendum. Jasná pohnutka pro zvednutí ruky proti dohodě. Jenže to by prudce zvýšilo šance chaotického brexitu bez dohody, protože pro vypsání druhého referenda v tuto chvíli v Dolní sněmovně většinu nevidím.

Theresa Mayová udělala asi maximum pro to, aby brexitová dohoda, v anglickém originále „Withdrawal Agreement”, Dolní sněmovnou prošla. Setkala se s církevními hodnostáři i s čelními průmyslníky. Neváhala oslovit ani přední britské odboráře. U svých unijních protějšků se snažila dosáhnout toho, zda by nepopulární text nešlo něčím „pocukrovat”.

Jenže mám silné podezření, že ani další záruky, že případná „irská pojistka” bude skutečně dočasná, odpůrce dohody neobměkčí. Někteří snílci pořád čekají na zázračné vylepšení dohody, což je jako víra v „příjezd Scarlett Johanssonové na swingers party obstarožních padesátníků”, jak odpůrce dohody počastoval jeden z architektů brexitu, ministr životního prostředí Michael Gove. Ne, Scarlett opravdu nepřijede...