Analýza Jiřího Hoška: Smutný odchod dámy, která se neúspěšně obětovala

Když dcera anglikánského pastora se zálibou ve více či méně extravagantní obuvi přebírala post britské premiérky, dostala se do čela exekutivy Spojeného království v jednom z jeho nejtěžších období. Theresa Mayová se nikdy netajila tím, že svou „misi” bere coby svého druhu oběť a že hlavním úkolem je naplnit vůli voličů a vyvést zemi z Evropské unie. Vzhledem k tomu, že podle „stařešinů” z Konzervativní strany má Mayová opustit scénu do 30. června, je více než pravděpodobné, že při vracení klíčů z Downing Street číslo 10 ještě Velká Británie bude členským státem EU.

Mayová a její podporovatelé věřili, že se premiérka může zapsat do historie v mnohem lepším světle než její nešťastný předchůdce David Cameron. Její heslo v encyklopedii ale nejspíš bude v podobně negativně-rozpačitém duchu, jako u politika, který chtěl získat kontrolu nad svou stranou a ztratil celou zemi. Paní Mayová „odevzdá” Británii s ještě hlubšími problémy a hlavně s nedořešenou podobou brexitu. Přísně vzato ani pořád s jistotou nevíme, že Spojené království Unii opustí. Konzervativní strana je pak ještě více rozštěpená a rozhádaná než v době, kdy se Cameron rozhodl vydat cestou riskantního referenda.

Spoustu věcí, hlavně pak totální nepřipravenost státních úřadů a institucí (snad s výjimkou centrální banky) na variantu odchodu z EU, Mayová změnit nemohla. Podobně jako drtivá většina britských politiků premiérka až příliš pozdě poznala, o jak monumentální logistickou operaci se v případě brexitu jedná. Z tohoto unijního diletantství pramenila britská arogance a nazdárkovství v jednáních s Bruselem. V nich se navíc úplně zbytečně ztratily dlouhé měsíce, což můžeme Therese Mayové klást za vinu stejně jako skutečnost, že premiérka příliš pozdě stáhla hlavní část vyjednávacích pravomocí přímo pod sebe a svůj úřad, když „vyšachovala” ministerstvo pro brexit i ministerstvo zahraničí.

Místo aby se soustředila na obtížné rozhovory s EU, se ministerská předsedkyně vydala cestou předčasných parlamentních voleb v roce 2017. Poslanecká křesla, která Toryové ve zbytečně vyvolaném hlasování ztratili, pak Mayové bolestivě chyběla při parlamentních hlasováních o brexitové dohodě. Tyto porážky byly stejně rekordní jako počet ministerských rezignací. V době, kdy se Theresa Mayová měla pochlubit největší politickou silou, se naopak dostala do stadia klinické politické smrti. Situace se spolu s prudkým propadem volebních preferencí stala tak neúnosnou, že se vlastní strana snaží své předsedkyně a premiérky za každou cenu zbavit.

Za pár dnů pocítí Toryové a Mayová „nové dno”, až se veřejnost dozví výsledky voleb do Evropského parlamentu. Těch voleb, u nichž premiérka kategoricky vylučovala, že by se na území Británie konaly. V květnu 1940 si konzervativní poslanec Leo Amery vypůjčil Cromwellova slova a směrem k tehdejšímu ministerskému předsedovi Chamberlainovi zašeptal: „Ve jménu božím, jděte!” Theresa Mayová svého Ameryho potkala tento týden na zasedání stranického Výboru 1922. Nejen z britského pohledu je smutné, že nechala věci dospět do této situace. Dá se říci, že největším pozitivem jejího vládnutí bylo, že to nebylo ještě mnohem horší…