Americký bezpečnostní expert pro Seznam.cz: Jaderná hrozba ze strany Severokorejců trvá

O úterním setkání amerického prezidenta a severokorejského vůdce to v rozhovoru pro Seznam.cz říká Schuyler Foerster, který téměř třicet let působil v řadách amerického letectva a účastnil se řady diplomatických misí. Po odchodu do armádního důchodu učí na katedře politologie US Air Force Academy v Coloradu.

„Všichni, já nejsem výjimkou, jsou rádi, že se sešli. Přineslo to mnohem příjemnější atmosféru, než jsme tu měli před rokem, kdy Kim vyhrožoval posláním raket na Guam a americký prezident oheň ještě více rozdmýchával. Na druhou stranu nelze říct, že bychom měli dohodu v tradičním smyslu slova,“ řekl. Podle něj je červnový summit spíše dohodou, že se obě země jednou na něčem dohodnou.

Foerster společně s dalšími svými kolegy jak z akademické sféry, tak armádní praxe nesdílí nadšení, které prezentoval po schůzce Bílý dům nebo příznivci Donalda Trumpa. Podle něj je důležité zůstávat obezřetnými. „Myslím, že je to už asi pošesté, co některý z Kimů slíbil úplnou denuklearizaci Korejského poloostrova a nikdy na to nedošlo,“ připomněl. Z pohledu diplomatické praxe ho překvapila zejména vágnost úterního dokumentu. „Jsem opravdu zaskočen, že to neobsahuje žádné podrobnosti. Co má být onou denuklearizací? Je to plné slov, která mohou být a už jsou interpretována oběma tábory různě.“

Pozitivní ohlas summitu podle něj stojí v plném kontrastu s Trumpovou nespokojeností ohledně jaderné dohody s Íránem. „Dohoda s Íránem není ideální, v tom lze souhlasit. Každá taková dohoda je kompromis a k ideálu má daleko. Ale nerozumím logice jejího vypovězení a následným tvrzením, že jedno setkání nás zbavuje jaderné hrozby ze Severní Koreje.“

Rozkol uvnitř Trumpova štábu nepanuje pouze v názoru na dvě jaderné země. „Ministr obrany James Mattis řekne, ze společná vojenská cvičení s Jihokorejci jsou stěžejním americkým závazkem a budou pokračovat, načež prezident Trump oznámí, že rozhodně ne. A v tomto ohledu nesmíme zapomínat, že velitelem ozbrojených sil je právě prezident. Současná administrativa nerazí jednu společnou politiku. Donald Trump je pověstný tím, ze se rád rozhoduje podle pocitu, tudíž můžeme sledovat a naslouchat jeho poradcům nebo ministrům, ale nikdy nevíme, že se v onom konkrétním momentu prezident skutečně rozhodne pro tu variantu, o které oni mluví. Za normálních okolností postavy kolem prezidenta sledovat můžeme a s přidáním trocha selského rozumu v oblasti diplomacie odhadneme, co se bude dít. Současná administrativa tak ale nefunguje.“

Nestálá dynamika v nejvyšších amerických kruzích přináší také nejistotu ve vztahu se spojenci. Zejména s Jižní Koreou a Japonskem. „Nikdo netuší, co prezident udělá. Spojené státy mají v Asii, podobně jako v Evropě, určité závazky vůči svým spojencům. Prohlášení, že společná vojenská cvičení skončí, přináší velkou nejistotu. Při dalších setkáních v Tokiu a Soulu čeká šéfa diplomacie Mika Pompea hodně práce.“

Výsledek singapurského summitu podle Foerstera nasvědčuje zejména tomu, že se americká a severokorejská diplomacie především neshodly. „Byl jsem u mnoha dohod ohledně šíření zbraní, a pokud je v prezentovaném dokumentu skutečně vše, na čem se dohodli, tak toho popravdě není zrovna mnoho,“ řekl.

„Listina neobsahuje žádné konkrétní detaily. Nevíme, co je myšleno úplnou denuklearizací. Nevíme, kolik jaderných hlavic Severokorejci vůbec mají. Za takových podmínek nelze odzbrojovat. Je nutné vědět, z čeho se k nule, nebo jakémukoliv jinému číslu, potřebujeme dostat. Takový je model – výměna informací, stanovení základních dat, jejich ověření a poté přichází proces odzbrojení.“

Jako příklad pro další kroky mohou podle Foerstera sloužit jednání ze začátku devadesátých let minulého století, kdy se u vyjednávacího stolu se svými spojenci sešly rozpadající se Sovětský svaz a Spojené státy. Na americké straně tehdy seděl i on. Příklady dalších odzbrojovacích modelů, například často zmiňované Libye, podle něj nelze brát v potaz.

Severokorejský program je podle něj značně vyspělý a jaderné ohrožení ze strany KLDR vnímají Spojené státy už někdy od poloviny devadesátých let. „V Libyi se teprve snažili roztočit centrifugy. Navíc většinu Libye zabírá poušť, všimnete si, když tam někdo něco staví. Severní Korea je zcela jiný případ. Je plná hornatého terénu. Na základě různých indicií tušíme, že jaderný program je řízený zejména z podzemí, z tunelů v horách.“

Pro jakýkoliv další krok tak bude nutný přístup mezinárodních vyšetřovatelů. Takovou variantu Foerster nevidí příliš reálně. „Nedovedu si představit, že by americký vědec dostal povolení k neomezenému pohybu v KLDR. Variantu, že se Severní Korea na základě nedávných schůzek světu více otevře, nepředpokládám. Libye tehdy měla zájem na tom, aby se situace změnila. Přinášelo jí to ekonomické výhody.“

Podle něj se Kim Čong-un rozhodl se světovými lídry jednat, zatím se setkal s čínským, jihokorejským a americkým prezidentem, protože úspěšné sestavení mezikontinentální balistické střely ho v jeho očích dostalo na jejich úroveň. „Kim chce světu ukázat, že je velký kluk, proto si sedl ke stolu s těmi největšími kluky.“