Článek
Podezřelé vyslýchají detektivové v rouškách. Státní návladní si dezinfikuje ruce, když přijde do kanceláře. Plexiskla oddělují porotu i soudce od svědků a obžalovaného. Český divák musel být při sledování loňské sezóny seriálu Zákon a pořádek: Útvar pro zvláštní oběti, která měla premiéru před pár týdny na jednom z kanálů Novy, zaskočen. Nepodobalo se totiž ničemu z toho, na co je z českých seriálů zvyklý.
To srovnání se zdá být na první pohled krapet nefér. Krimiseriálů z rodiny Zákona a pořádku existuje už šest, první z nich se začal vysílat před 32 lety a za tu dobu se z něj vytvořil obrovský fikční vesmír, který ovšem do značné míry kopíruje reálné politické, společenské i kriminální dění ve Spojených státech.
Ačkoliv je každá epizoda uvozena vysvětlujícím titulkem, že všechny postavy a děje jsou smyšlené, tvůrci velmi často čerpají inspiraci z novinových titulků. Může tak dojít k tomu, že krátce po skončení procesu s Michaelem Jacksonem řeší policisté z Útvaru pro zvláštní oběti případ slavného umělce obviněného z pedofilie. Když se pro změnu zjistilo, že filmový producent Harvey Weinstein znásilňoval začínající herečky, detektivové ve světě Zákona a pořádku vyšetřují pro údajné obdobné chování broadwayského producenta – aby to nebylo tak okaté.
Zákon a pořádek neexistuje v sociokulturním vakuu – advokáti se tu odvolávají na skutečné soudní precedenty, v minulosti se řešila legitimita války v Iráku nebo odebírání dětí nelegálním migrantům. Ke kurióznímu sepětí fikce a reality došlo na krátkou chvíli v jedné epizodě, kde na tiskovce k fiktivnímu případu vystoupil tehdejší opravdový starosta New Yorku Michael Bloomberg.
Je proto logické, že tak zásadní a celonárodní událost, jako byla pandemie covidu-19, nemohla ve světě Zákona a pořádku chybět. Kromě všudypřítomných roušek se v 22. sezóně Útvaru pro zvláštní oběti setkáváme s pandemií i v promluvách postav: koroner obhajuje dříve zfušovanou pitvu tím, že v dubnu (kdy pandemie v New Yorku eskalovala) měl mrtvoly i v chlaďácích na ulici. Jindy oběť znásilnění odmítla jít na jaře 2020 na vyšetření do nemocnice, protože „to tehdy bylo o život“.
Zápletka celé jedné epizody je o majitelce restaurace, kterou covid přivedl na mizinu a ona v zoufalství zajme rukojmí. Silný úvod tohoto dílu je pojat jako sekvence útržkovitých scén, z nichž se dá složit celý rok 2020. Je rozkročen od úvodní skepse, že „ta čínská chřipka“ se za chvíli přežene, pokračující vzrušením a vytržením ze všednosti všedních dní, včetně tleskání zdravotníkům. Rok pokračuje přes deziluzi a frustraci z nekonečného lockdownu, finančních ztrát, rodinných hádek až po tragickou zimu 2020/21, kdy umírají neochránění příbuzní a jediná šance, jak je spatřit, je přes videohovor, kdy telefon drží zdravotní sestra.
Covid-19 pak ze světa Zákona a pořádku mizí jako téma v okamžiku, kdy se postavy baví, kdy byly na druhé dávce vakcíny. Sice nadále nosí roušky a plexiskla jsou pořád nedílnou součástí soudní síně, ale ta největší krize už je zažehnána. To je ostatně zřejmé i z reálných statistik, kdy od začátku roku umíralo v 20miliónové aglomeraci New Yorku denně v průměru okolo 30 lidí.
Pandemie covidu-19, respektive její dozvuky, však nejsou pouze součástí fikčního světa Zákonu a pořádku. Zmínky nalezneme i v posledních sériích dalších amerických seriálů – akční Námořní vyšetřovací služby, sitcomu Brooklyn 99 nebo doktorských seriálů jako je Dobrý doktor nebo Chirurgové. Ty všechny přitom doposud na nějaké prolínání reality a fikce příliš nesázely, dokonce by se dalo říct, že s realitou toho neměly příliš společného.
Pandemie covidu-19 tak i kvůli těmto seriálům, které budou znovu a znovu reprízovány, zůstane nedílnou součástí historické paměti Američanů jako traumatizující a děsivá zkušenost roku 2020.
V českých reáliích nám ovšem nic takového nehrozí. Po pandemii v tuzemských seriálech není ani vidu, ani slechu. Pomineme-li větší produkce, jejichž scénáře byly často napsány dlouho předtím a do realizace se dostaly až v současnosti, zbývají nám rychloobrátkové produkce, jako je Ulice, Slunečná, Modrý kód, Sestřičky nebo Ordinace v růžové zahradě. Zvláště v posledních jmenovaných, odehrávajících se v lékařském prostředí, je absence covidu-19 nápadná.
Ovšem i taková Ulice si dlouhá léta zakládala na hrátkách a propojování s reálným světem, například v podobě komunálních voleb odehrávajících se ve stejné době jako ty reálné, anebo sportovních klání. „Viděls ten zápas včera?“ „Viděl, to bylo něco,“ zhruba zní často dialog dvou postav v Ulici ve chvíli, kdy se scéna natáčí několik týdnů před samotným hokejem nebo fotbalem.
Téma covidu vzpomněli tvůrci pouze ve dvou epizodách, kdy jedna postava skončila v karanténě. Tím to nadobro haslo a ve fikčním světě Ulice od té doby nový koronavirus není, případně si na něj všichni, od Lumíra po bábu Nyklovou díky nenošení roušek a aktivnímu promoření vypěstovali imunitu. Ulice se tak definitivně odloučila od reality a diváci mohli při všech minulých lockdownech sledovat, jak postavy chodí do obchodů, školy i hospod. Příčinou mohla být i nechuť či časová tíseň předělávat dopředu vymyšlené dějové linie a zvraty, možná i kvůli pocitu, že jde jen o krátkodobou kauzu. Když mohla covid podcenit česká vláda i opozice, proč by nemohl tvůrčí tým Ulice.
Česká televize zkusila ještě v době úplně první vlny seriál Láska v čase korony, který se s příliš dobrým ohlasem nesetkal. Téma covidu se tak přesunulo pouze do prostředí internetových seriálů, které nabídly zdařilejší kusy akcentující průběh nebo dopady pandemie. Loni měl úspěch projekt sKORO NA mizině o hercích a tvůrcích potýkajících se se zavřeným divadlem, letos se objevil seriál Třídní schůzky o učitelích a rodičích za distanční výuky.
Proč se celostátní televize bojí tématu covidu jako čert kříže? Chtějí se vyhnout negativním reakcím fanoušků? Zrovna zmíněná Ulice přitom občas sáhne i do progresivních vod, které by nejednoho fanouška tradiční rodiny rozrušily – přítel jedné z hrdinek byl černoch, nalezneme zde stárnoucí lesbický pár, nouze nebyla ani o témata bulimie nebo stalkingu.
Není to ovšem pouze o covidu. Neochota českých seriálových tvůrců jakýmkoliv způsobem tematizovat současnost je dlouhodobá. Fikční svět většiny českých seriálů existuje v jakémsi prapodivném časoprostorovém vakuu, kdy je možné dobu vzniku poznat pouze podle toho, zda postavy volají z pevné linky nebo z mobilu. Stačí ukázat na kterýkoliv seriál – Hospoda, pokračování Nemocnice na kraji města, Pojišťovna štěstí nebo krimiseriály Případy 1. oddělení, Policie Modrava a mnoho dalších divácky úspěšných kusů. Pokud zavřete oči, nepoznáte, zda jde o seriál z roku 1995 nebo 2021.
Vytváření barvotiskové přítomnosti, která diváky ničím nezneklidní, se přitom propisuje i do dobových seriálů. Celospolečenské historické paměti stěží prospěl fikční svět Četnických humoresek, v němž je prvorepublikové Brno neoddiskutovatelně českým městem, ačkoliv v reálu takto začalo vypadat až po odsunu Němců v roce 1945.
Averze k tematizování současnosti může být dána i propagandistickým prokletím české seriálové tvorby, která byla během normalizace zneužívána prakticky v každém díle k zájmům Strany. Ano, opravdu v každém, i v milovaných Chalupářích, o nichž se budou mnozí do krve hádat, že by se mohli natočit klidně i dneska, jak jsou apolitičtí. Pravděpodobně by se však musela vynechat pětiminutová scéna na zdravotním středisku, kam si jde celá vesnice píchnout injekci proti tetanu, což nebylo nic jiného než propagandistická kampaň kvůli mimořádnému přeočkování celé populace v roce 1975.
Když národem milovaní herci jako Josef Hlinomaz, Josef Větrovec nebo Stella Zázvorková na férovku řekli, že to sice bolí, ale je to důležité a bezpečné, rázem mnozí uvažovali jinak. V Ulici se o očkování bavit nebudou, protože tam není proti čemu se očkovat. Jediným komunikačním kanálem se tak stala nepodařená vládní „Tečka za koronavirem“, která pravděpodobně nepřesvědčila jediného váhajícího či dokonce odmítače. Pak se však nemůžeme divit, že jsme na 55 % naočkovaných a zavíráme vakcinační centra, protože už není komu to píchnout.
